ECLI:CZ:US:2008:1.US.145.08.4
sp. zn. I. ÚS 145/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 23, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 4. 2005, čj. 7 C 1/2004 - 229, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, čj. 29 Co 376/2005 - 296, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2007, čj. 32 Odo 373/2006 - 317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Kladně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému - Městu Slaný na zaplacení částky 427 000,-- Kč a řízení bylo částečně zastaveno. Krajský soud v Praze tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, čj. 29 Co 376/2005 - 296, a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel podal ústavní stížnost ze dvou důvodů. Prvním byla svévole soudu při hodnocení důkazů, druhým skutečnost, že jako předsedkyně senátu krajského soudu rozhodovala JUDr. Ivana Syková, která měla být z rozhodování vyloučena, protože její syn v době rozhodování soudu pracoval v advokátní kanceláři zástupce žalovaného JUDr. F. Hrudky.
Podle stěžovatele soudy svévolně změnily svým výkladem významový obsah písemného projevu vůle jednajících stran v dodatku ke smlouvě o nájmu nebytových prostor restaurace Zimní stadion Slaný (dále jen "dodatek"). Soudy tak, podle názoru stěžovatele, nerespektovaly vlastní ujednání stran a tím porušily jeho základní právo podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 427 000,-- Kč a řízení bylo částečně zastaveno ohledně částky 150 000,-- Kč. Stěžovatel se domáhal původně zaplacení částky 577 000,-- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že měl uzavřenou s TJ ČKD SLANÝ smlouvu o nájmu nebytových prostor - restauračního zařízení Zimního stadionu. V roce 1991 došlo ke změně pronajímatele. Právními nástupci se staly dva sportovní kluby. Z jejich podnětu byl uzavřen, dne 21. 7. 1994, "Dodatek ke smlouvě o nájmu", v němž bylo dohodnuto, že stěžovatel přestane restaurační prostory užívat a umožní jejich využití pronajímatelům za dohodnutých podmínek. Pronajímatelé se ve zmíněném dodatku zavázali platit stěžovateli 10 000,-- Kč měsíčně od srpna 1994 do listopadu 1997. Pro případ porušení smluvní povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši dvojnásobku dlužné částky. Stěžovatel požadoval zmíněné plnění po žalovaném Městu Slaném, které se stalo vlastníkem poté, co mu oba sportovní kluby nemovitost, kde byly i předmětné nebytové prostory, dne 20. 12. 1995 darovaly. Okresní soud uzavřel, že jde o závazkový právní vztah mezi původními účastníky smlouvy a nejde o právo, které by se vázalo k nemovitosti a spolu s vlastnictvím nemovitosti přecházelo na nabyvatele, tedy na žalovaného. Nájemní vztah byl ukončen 21. 7. 1994 faktickým předáním předmětu nájmu. Okresní soud žalobu zamítl, jelikož závazek tohoto druhu nemůže být spojen s nemovitostí, jež byla předmětem darovací smlouvy mezi sportovními kluby na straně jedné a žalovaným Městem Slaný na straně druhé. Jedná se proto o výlučně závazkový vztah mezi původními účastníky smlouvy. Takový závazkový vztah nemůže přejít spolu s nemovitostí na jejího nabyvatele, a tudíž žalovaný není pasivně legitimován.
Odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil poté, co se ztotožnil s jeho závěry ohledně výkladu smluvního ujednání ve zmíněném dodatku. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel a původní pronajímatelé se snažili v dodatku dohodnout kompenzaci za předání nemovitosti zpět, a to po dobu 40 měsíců za 10 000,-- Kč měsíčně počínaje srpnem 1994 a konče listopadem 1997. Jde tedy výlučně o závazkový vztah mezi subjekty, které zmíněný dodatek uzavřely. Na žalovaného žádné povinnosti vyplývající z ujednání obsaženém v nájemní smlouvě a jejím dodatku nepřešly.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost. Konstatoval, že odvolací soud posoudil věc v souladu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu. Nájemní vztah zanikl ke dni 21. 7. 1994. Vzhledem k této skutečnosti nelze vycházet z toho, že na základě pozdější změny vlastnictví k pronajaté věci žalovaný vstoupil do právního postavení pronajímatele ve smyslu §680 odst. 2 ObčZ, neboť nájemní vztah mezi původním pronajímatelem již neexistoval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů všech tří stupňů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy vyslovily právní závěr, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takováto situace v přezkoumávané věci nenastala.
Ústavní soud posoudil ústavnost postupu v řízení před obecnými soudy. Zjistil, že soudy provedly důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci samé a podle zásady volného hodnocení důkazů vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Vypořádaly se s námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení občanského zákoníku i zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Jejich rozhodnutí jsou zcela v intencích dosavadní judikatury obecných soudů. Ústavní soud nezjistil nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny. To se týká i tvrzení stěžovatele, že předsedkyně senátu krajského soudu, JUDr. Ivana Syková, měla být z rozhodování vyloučena, protože její syn v té době pracoval v advokátní kanceláři zástupce žalovaného JUDr. F. Hrudky. Tuto skutečnost měl stěžovatel namítnout již v řízení před obecnými soudy a nikoliv ji přinášet jako novum až v ústavní stížnosti.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele. Ve věci jsou tedy splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto I. senát Ústavního soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu