ECLI:CZ:US:2008:1.US.1504.07.1
sp. zn. I. ÚS 1504/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., zastoupeného JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Planá 61, proti rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 708/2006-378 ze dne 21. 2. 2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 30 Co 173/2005-362 ze dne 21. 7. 2005 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č.j. 10 C 211/99-343 ze dne 23. 11. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 708/2006-378 ze dne 21. 2. 2007, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 30 Co 173/2005-362 ze dne 21. 7. 2005, kterým byl potvrzen ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem (1. žalovaným) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 č.j. 10 C 211/99-343 ze dne 23. 11. 2004. Rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni Československé obchodní bance, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 14 (dále jen "žalobkyně") částku 163.272,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a nahradit náklady řízení v částce 6.531,- Kč ve stejné lhůtě. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a porušení základní zásady stanovené Ústavou, že "každý může činit to, co není zákonem zakázáno", spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Investiční a poštovní banka, a.s. (jako právní nástupce původního vlastníka Českých loděnic v Praze 8) podala proti stěžovateli a dalšímu žalovanému P. K. žalobu o zaplacení výše uvedené částky jako dlužného nájemného z nebytových prostor. Na tyto nebytové prostory sjednal nájemní smlouvu stěžovatel a užíval je spolu se svým společníkem P. K. P. K. po dohodě se stěžovatelem oznámil tehdejšímu vlastníkovi (České loděnice), že přebírá práva a povinnosti plynoucí z nájemní smlouvy a stává se tak sám místo stěžovatele nájemcem nebytových prostor. České loděnice toto oznámení akceptovaly a uzavřely s P. K. dodatek č. 7 k nájemní smlouvě, v němž je P. K. uveden výslovně jako nájemce. Nový nájemce však úhrady neplatil a výše uvedenou částku zůstal dlužný. České loděnice poté předmětné prostory prodaly Investiční a poštovní bance, a.s. (táž pak žalobkyni), která začala dlužné nájemné vymáhat solidárně vůči stěžovateli i P. K. Obecné soudy se postavily na stanovisko, že dohoda o změně v osobě nájemce není platným ujednáním. Stěžovatel tvrdí, že takový názor nemá oporu v zákoně, neboť žádná zákonná úprava žádný zákonem dovolený postup výslovně neupravuje a výslovně ani změnu v subjektech nájemního vztahu dohodou nezakazuje. Zákon naopak výslovně umožňuje sjednávat i takové dohody, které jako smluvní typ nejsou v zákoně upraveny a dává účastníkům občanskoprávních vztahů právo a možnost upravit si vzájemné práva a povinnosti odchylně od zákona. Stěžovatel tvrdí, že nelze přijmout takový rigidní až přepjatý požadavek na formu právních úkonů, který se v napadených rozhodnutích požaduje. Navrhl proto, aby Ústavní soud všechny napadené rozsudky zrušil.
II.
Nejvyšší soud a Městský soud v Praze ve stručném vyjádření zcela odkázaly na právní názor vyjádřený v odůvodnění napadených rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 8 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádřením ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani nepovažoval za potřebné zasílat je stěžovateli k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 211/99 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8. Ze spisu zjistil, že stěžovatel (spolu s P. K.) měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, proti nimž byla podána žaloba o zaplacení částky 163.272,40 Kč z titulu dlužného nájemného za nebytové prostory. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č.j. 10 C 211/99-293 ze dne 12. 6. 2003 uložil oběma žalovaným zaplatit dlužnou částku 161.272,40 Kč společně a nerozdílně, ohledně částky 2.000,- Kč žalobu zamítl. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že na straně žalovaných, kteří užívali předmětné nebytové prostory na základě neplatné (neurčité) nájemní smlouvy až dokonce roku 1997, vzniklo bezdůvodné obohacení, které se rovná částce, již by žalovaní byli povinni platit podle nájemní smlouvy. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č.j. 17 Co 23/2004-310 ze dne 5. 4. 2004 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že závěr tohoto soudu o neplatnosti nájemní smlouvy neobstojí.
Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci znovu rozhodl napadeným rozsudkem č.j. 10 C 211/99-343 ze dne 23. 11. 2004 tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 163.272,40 Kč a proti druhému žalovanému žalobu zamítl; stěžovateli uložil i povinnost nahradit náklady řízení. Soud I. stupně vycházel z právního závěru odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy. Uvedl, že na straně nájemce byla nájemní smlouva ze dne 24. 3. 1993 podepsána jen stěžovatelem, který podepsal i dalších 6 dodatků. Sedmý a osmý dodatek k nájemní smlouvě byl podepsán druhým žalovaným. Ze sedmého dodatku ze dne 18. 4. 1996 vyplývá, že se mělo jednat o změnu subjektu na straně nájemce (místo stěžovatele měl jako nájemce vystupovat druhý žalovaný). Soud I. stupně dovodil, že k takové změně však samotný druhý žalovaný, který nebyl účastníkem smluvního vztahu, nebyl oprávněn. Druhý žalovaný nemohl vstoupit do postavení nájemce místo stěžovatele pouze na základě dohody mezi ním a pronajímatelem, jestliže původní nájemce - stěžovatel nebyl tohoto právního úkonu účasten a neprojevil s tímto úkonem svůj souhlas v písemné podobě, případně jestliže nájem nebytových prostor nebyl se stěžovatelem některým ze zákonných způsobů dříve ukončen. Existence nájemního práva stěžovatele k předmětnému prostoru brání vzniku nájemního práva druhého žalovaného k témuž prostoru; proto předmětem sedmého dodatku je plnění nemožné, a tento dodatek je ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 občanského zákoníku neplatný. Stejně tak nemohl druhý žalovaný platně uzavřít ani 8. dodatek k nájemní smlouvě, z čehož - podle závěru soudu I. stupně - vyplývá, že účastníkem nájemního vztahu zůstal pouze stěžovatel. Soud I. stupně dále posoudil i další dodatky k nájemní smlouvě a dospěl k jednoznačnému závěru, že z předmětné smlouvy je zavázán pouze stěžovatel.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 30 Co 173/2005-362 ze dne 21. 7. 2005 rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení jako věcně správný potvrdil.
Dovolání stěžovatele bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 708/2006-378 ze dne 21. 2. 2007 jako neopodstatněné zamítnuto (§237 odst. 1 písm. b/, §243b odst. 2 o.s.ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí potvrdil právní závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Zdůraznil, že pro posouzení věci je rozhodný obsah dodatku č. 7 ze dne 18. 4. 1996; smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 24. 3. 1993 je totiž nepochybně platným základem nájemního vztahu. Jestliže v tomto dodatku došlo bez jakéhokoli bližšího vysvětlení k označení druhého žalovaného jako nájemce a prvního jako podnájemcem, pak toto znění nemůže obstát. Je zcela neurčité ve smyslu §37 odst.1 o.z., není ani platným ujednáním o případné změně v osobě dlužníka podle §§531, 532 o.z., a nemohlo tedy navodit stav, za něhož by na místo dosavadního nájemce nastoupil nový.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Namítal, že nemají oporu v zákoně a že nelze přijmout rigidní požadavky na formu právního úkonu. Ústavní soud těmto námitkám nepřisvědčil. Především je nutno uvést, že je úkolem obecných soudů, aby posoudily souzenou věc na základě zjištěného skutkového stavu a aby aplikovaly příslušné právní předpisy. Pokud obecné soudy v tomto procesu postupují v souladu s příslušnou právní úpravou a interpretují a aplikují podústavní právo ústavně konformním způsobem, nemá Ústavní soud důvod do jejich samostatného rozhodování zasahovat. To by mohl učinit pouze tehdy, jestliže by dovodil extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, či šlo-li by o svévolné rozhodnutí obecných soudů, nebo pokud by obecné soudy interpretovaly a aplikovaly běžné právo způsobem, který by dosáhl roviny ústavně právní a byl by způsobilý narušit základní práva stěžovatele. Taková situace však podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci nenastala.
K námitce stěžovatele, že nelze akceptovat formalistický výklad obecných soudů a lpění na formálních náležitostech právního úkonu, poukazuje Ústavní soud zejména na rozsáhlé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který velmi podrobně odůvodnil, proč nemohlo dojít ke změně nájemní smlouvy v osobě nájemce; důvody, na které soud poukázal, přitom pouze v nesplnění formálních náležitostí právního úkonu nespočívaly.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu