ECLI:CZ:US:2008:1.US.1516.08.1
sp. zn. I. ÚS 1516/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. L., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 5. 2007, čj. 15 C 110/2004 - 88, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, čj. 23 Co 43/2008 - 114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl jeho žalobu o zaplacení částky 60 000,-- Kč a Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl zaměstnán u žalovaného Pragoprojektu. Pracovní poměr mu skončil výpovědí ze strany žalovaného dne 31. 3. 2004 z důvodu organizačních změn. Ve výplatě za měsíc prosinec stěžovatel neobdržel prémie za zakázky, ačkoliv všichni zaměstnanci střediska, ve kterém byl zařazen, prémie obdrželi. V soudním řízení se domáhal vyplacení prémií za rok 2003, které byly vyplaceny všem ostatním zaměstnancům žalovaného, kromě těch, s nimiž žalovaný rozvázal pracovní poměr. Tímto jej žalovaný zjevně diskriminoval. Bylo pro něj zřejmě neekonomické vyplatit prémie těm zaměstnancům, jejichž pracovní poměr končil. Tím byli tito zaměstnanci znevýhodněni oproti těm, kteří setrvali.
Obranu žalovaného, spočívající v tom, že na prémie za zakázky nevznikl stěžovateli, ani jiným zaměstnancům, nárok a že odměny, které vyplatil, nebyly prémiemi, ale stabilizačními odměnami, považuje stěžovatel za jsoucí v rozporu s tím, že vyplacené prémie byly na výplatních páskách označeny jako prémie, nikoliv jako stabilizační odměny. Výplatní pásky byly listinným důkazem, který vznikl před zahájením řízení. Přesto soudy uvěřily účelovému tvrzení žalovaného o tom, že vyplacené prémie prémiemi nejsou. Podle tvrzení žalovaného útvaru, ve kterém byl stěžovatel zařazen, nárok na prémie nevznikl, protože tento útvar byl v roce 2003 ztrátový. Toto tvrzení však nebylo žalovaným prokázáno.
Pokud se žalovaný bránil tím, že na výplatních páskách nebyla jiná kolonka, takže vyplacené částky musel proto označit jako prémie, i když se jednalo o stabilizační odměny, nic mu, podle stěžovatele, nebránilo v tom, aby příslušnou kolonku na výplatní pásce vytvořil.
Tím, že obecné soudy jeho žalobě nevyhověly, porušily jeho právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které se promítá do ustanovení §1 odst. 3 zákoníku práce č. 65/1965 Sb., ve znění k 31. 3. 2004. Došlo rovněž k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny, neboť závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku důkazního břemene, které ve věcech pracovních spočívá, podle §133a OSŘ, na zaměstnavateli. Stěžovatel totiž tvrdil, že byl v otázce odměňování za práci diskriminován oproti ostatním zaměstnancům.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu stěžovatele o zaplacení částky 60 000,-- Kč zamítl v podstatě proto, že stěžovatel pracoval v útvaru, který nesplnil podmínky a předpoklady pro vyplacení prémií. Proto mu nevznikl na tuto část mzdy nárok. Pokud žalovaný rozhodl, že pracovníkům, kteří u něj setrvali nadále v pracovním poměru, vyplatí stabilizační odměny, šlo o rozhodnutí zaměstnavatele, které soud nemůže přezkoumávat.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, tato zjištění posoudil správně i po právní stránce, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 537/2004. V průběhu dokazování bylo dostatečně objasněno, že zaměstnancům žalovaného byly v roce 2004 vyplaceny stabilizační odměny, které byly na výplatních páskách uvedeny pod rubrikou prémie. Nejednalo se o prémie podle prémiového řádu, ale o stabilizační odměny přiznané z rozhodnutí představenstva pracovníkům, kteří sice nedosáhli v roce 2003 požadovaných výsledků, ale kteří měli být motivováni pro další setrvání u žalovaného.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ní polemizuje s hodnocením důkazů a s právními závěry obecných soudů, předkládá vlastní hodnocení předložených důkazů s vlastními právními závěry. K této polemice je třeba uvést, že Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. Zasáhnout by mohl pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu dochází zejména tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V přezkoumávané věci k takovému pochybení nedošlo. Obecné soudy náležitě zhodnotily provedené důkazy, za respektování ustanovení §132 OSŘ, a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledal nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud zmíněné soudy, jako orgány veřejné moci, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to ještě samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu