ECLI:CZ:US:2008:1.US.1518.08.1
sp. zn. I. ÚS 1518/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Annou Haisovou, advokátkou v Brně, Novobranská 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 11 C 91/2004, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 39 Co 143/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2531/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2531/2007, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 39 Co 143/2006, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2006, sp.zn. 11 C 91/2004, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 1.835.649,- Kč jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel se již 11 let domáhá náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem orgánů státu. K tomu prý došlo tím, že v roce 1996 podepsal smlouvu o budoucí smlouvě na koupi konkrétních nemovitostí. Při podpisu smlouvy předal prodávajícím manželům Ondruškovým část budoucí kupní ceny. Později se dověděl, že prodávající nikdy nebyli vlastníky předmětných nemovitostí. Protože převzatou zálohu odmítli vydat, podal stěžovatel na prodávající žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a trestní oznámení.
Dne 11. 1. 1999 vydal Městský soud v Brně platební rozkaz vůči prodávajícím manželům O., podle kterého měli zaplatit příslušnou částku s úroky a náklady řízení. Platební rozkaz nabyl právní moci dne 26. 2. 1999. Manželé O. dosud stěžovateli nic nezaplatili. Pokud jde o trestní oznámení v roce 2002, stěžovatel se dověděl, že bylo odloženo pro promlčení a pro úmrtí paní Ondruškové.
Podle stěžovatele mu tak nesprávným úředním postupem orgánu policie a státního zastupitelství při vyřizování trestního oznámení vznikla škoda ve výši 1.835.649,- Kč. Obecné soudy však návrh na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zamítly s tím, že stěžovateli škoda nevznikla, neboť má vykonatelný titul vůči O. - pravomocný platební rozkaz. Ke tvrzením stěžovatele soudy nepřihlédly a neprovedly navrhované důkazy. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl pro nenaplnění ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel očekával, že manželé O. budou v rámci trestního řízení vedeni k tomu, aby dluh uhradili. To se však nestalo. Orgány činné v trestním řízení tedy nesprávným úředním postupem zmařily účinky podaného trestního oznámení a utvrdily manžele O. v tom, že ani pravomocné rozhodnutí soudu nemusí plnit.
Porušení svých základních práv spatřuje především v tom, že soudy neprovedly navrhované důkazy o příčinách a výši škody způsobené mu orgány státu a jeho dovolání bylo odmítnuto z pouhých procesních důvodů. Soudy opominuly právo stěžovatele požadovat náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Upřely mu i jeho právo na ochranu jeho majetku. Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená rozhodnutí zrušena.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 91/2004, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Zjistil, že dne 25. 10. 2004 podali I. N. (tehdejší manželka stěžovatele) a J. N. (stěžovatel) žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Zároveň požádali o osvobození od soudních poplatků. Žalobu odůvodnili tím, že na základě písemně uzavřené smlouvy o budoucí kupní smlouvě dne 19. 11. 1996 vyplatili manželům E. a V. O. částku 700.000,- Kč jako zálohu na koupi jejich nemovitostí zde uvedených. Následně zjistili, že manželé O. nikdy nebyli vlastníky uvedených nemovitostí a tudíž nemohli závazek z předmětné smlouvy splnit. K žalobě N. vydal Městský soud v Brně pod č. j. 51 C 187/98-6 dne 11. 1. 1999 platební rozkaz, kterým byla manželům O. uložena povinnost zaplatit žalobcům předmětnou částku s úroky a náklady řízení. Platební rozkaz nabyl právní moci dne 26. 2. 1999. Na jednání manželů O. podal stěžovatel rovněž trestní oznámení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č. j. 11 C 91/2004-44, žalobu proti státu zamítl. Žalobci ani jejich právní zástupce se k jednání nedostavili (viz č.l. 43). K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2005, č. j. 39 Co 294/2005-53, citovaný rozsudek zrušil, neboť soud nerozhodl o osvobození od soudních poplatků, jednal bez přítomnosti žalobců, ačkoliv na přítomnosti trvali a právní zástupkyně se omluvila pro nemoc a žádala o odročení jednání.
Obvodní soud pro Prahu 2 pak napadeným rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 11 C 91/2004-67, žalobu znovu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti jsou porušení povinnosti žalované, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi porušením povinností a vznikem škody, event. zavinění. Žalobcům však žádná škoda jednáním státních orgánů nevznikla. Náhrada škody, která jim byla způsobena jednáním manželů O., jim byla přiznána platebním rozkazem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 1999, č. j. 51 C 187/98-6, který nabyl právní moci dne 26. 2. 1999. Stejnou škodu není možné vymáhat znovu vůči státu, protože o škodě a povinnosti ji uhradit již bylo pravomocně rozhodnuto. Bylo věcí žalobců, aby se svého nároku domáhali výkonem rozhodnutí proti povinným a podané trestní oznámení na tom nic nemůže změnit. Tvrzená pochybení orgánů činných v trestním řízení jsou za tohoto stavu nerozhodná. Bylo by v rozporu se zákonem, aby byl žalobcům přiznán nový exekuční titul z téže škody, která již byla jednou pravomocně rozhodnuta. Provádění dalších důkazů proto soud považoval za nadbytečné.
K odvolání žalobců (stěžovatele) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č. j. 39 Co 143/2006-85, rozsudek soudu prvního stupně ze stejných důvodů potvrdil. Zdůraznil zejména, že tvrzený nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení není ve vztahu příčiny a následku se vznikem škody, která manželům Nekvapilovým vznikla.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadli stěžovatel a jeho manželka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 3. 2008, č. j. 25 Cdo 2531/2007-98, odmítl, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo zásadní význam po stránce právní.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Nejvyšší soud, který poukázal na to, že stěžovatel proti postupu Nejvyššího soudu žádné relevantní námitky nevznesl. Městský soud v Praze se k návrhu přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z tohoto hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Interpretace práva obecným soudem - odlišná od právního názoru stěžovatele - nemůže sama o sobě založit porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Taková interpretace by zásadně mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, jestliže by zasáhla některé z jeho ústavních subjektivních práv. Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti a součástí soustavy obecných soudů není (strov. čl. 83 Ústavy).
Namítané porušení základních práv stěžovatele v posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal. V prvé řadě konstatuje, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že postupem orgánů státu nevznikla stěžovateli žádná škoda. Pravomocně rozhodly o povinnosti manželů O. vrátit stěžovateli a jeho manželce získané bezdůvodné obohacení (neoprávněný majetkový prospěch), a to v řízení občanskoprávním. Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze také vyplývá, že ve věci bylo vydáno vůči dlužníkům manželům O. exekuční rozhodnutí. Trestní řízení, byť by trvalo i dlouho, nemohlo za těchto okolností vyvolat stěžovatelovu majetkovou újmu. Právo stěžovatele na plnění od manželů O. se totiž nestalo nevymahatelným v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem státních orgánů. Právní závěry obecných soudů jsou v tomto směru ústavně zcela konformní.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, Ústavní soud uvádí, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.). Ze zmíněné zásady však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 věta druhá 2 o. s. ř.). Těmto zásadám odpovídá i postup soudu prvního stupně, neboť ten sice stručně, leč přesvědčivě vyložil, proč nepovažoval provádění dalších důkazů za potřebné, jestliže skutkový stav byl nesporný.
Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že - jak již uvedl - k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 2 Listiny) ani k porušení jeho práva na ochranu jeho vlastnictví (článek 11 odst. 1 Listiny) zjevně nedošlo.
K námitce, že Nejvyšší soud odmítl dovolání jen na základě procesního posouzení, Ústavní soud konstatuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je přípustný jen v přesně stanovených případech. Nejvyšší soud je povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny podmínky jeho přípustnosti (podmínky dovolacího řízení). Jestliže shledá, že naplněny nejsou, dovolání odmítne. I postup Nejvyššího soudu byl v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř.; podle ustálené judikatury je totiž zásadně věcí Nejvyššího soudu uvážit, zda připustí dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), tedy zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Konkrétní postup dovolacího soudu odpovídá zákonu a je plně přijatelný i z hlediska ústavnosti.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v posuzovaném případě v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl (§43 odst. 2 psím. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu