ECLI:CZ:US:2008:1.US.1545.08.1
sp. zn. I. ÚS 1545/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Stodolní 26, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2005, čj. 13/4 Cm 222/2001 - 48, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2006, čj. 5 Cmo 154/2005 - 87, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2008, čj. 32 Cdo 317/2007 - 127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti žalované AG FOODS, s. r. o., na zaplacení 942 838,-- Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek krajského soudu potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Stěžovatel tvrdí, že ve všech řízeních, která v této věci proběhla a v nichž se snažil vymoci svoji pohledávku, "se soudy všech stupňů nezabývaly skutečným jádrem problému z hlediska materiální pravdy, ale celou záležitost převedly do formálně právní oblasti, a to ještě s nesprávným výkladem pro tuto problematiku zásadních pojmů, dovozovaly nesprávné právní závěry, vždy se záměrem z formálních důvodů věc zamítnout. Stěžovatel má za to, že postup všech orgánů, které ve věci rozhodovaly, byl v hrubém rozporu se zásadami soudního řízení, které jsou určeny Ústavou ČR v zájmu ochrany práv těchto občanů".
Podle názoru stěžovatele "soudy nemohou i při nalézání práva vykládat jednotlivé právní/smluvní instituty v pojící domněnky, že snad účastníci "něco něčím mínili", když tuto domněnku nikdo neprokáže ani nevyvrátí, tuto brát za rozhodující zjištění pro nalezení práva". Tímto postupem soudů byla podle stěžovatele porušena "jeho ústavní, blíže nespecifikovaná práva, především právo na spravedlivý proces".
Z připojených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla žaloba stěžovatele o zaplacení shora uvedené částky zamítnuta. Z odůvodnění vyplývá, že smlouva, kterou uzavřel stěžovatel se žalovaným dne 1. 12. 1993, jako smlouvu o výhradním prodeji zboží, s dodatkem ze dne 29. 6. 1994, není smlouvou o výhradním prodeji podle ustanovení §745 ObchZ, i když je tak nazvána. Nejedná se ani o smlouvu o obchodním zastoupení, takže ji soud vyhodnotil jako nepojmenovanou, podle §269 odst. 2 ObchZ, jejímž obsahem byla rámcová úprava vztahů účastníků při uzavírání a plnění jednotlivých kupních smluv. Z takovéto smlouvy nemohlo stěžovateli bez dalšího vzniknout žádné právo na peněžité plnění. Soud uzavřel, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by mu vznikl závazek dodat žalovanému zboží uvedené v dodacím listu a že by žalovanému vznikl závazek toto zboží zaplatit.
Soud se dále zabýval námitkou promlčení. Odkázal na ustanovení §100 odst. 1, §104 odst. 1 a §107 odst. 2 a §112 ObčZ a dospěl k závěru, že v daném případě objektivní tříletá promlčecí doba počala běžet dne 16. 7. 1995 a skončila dne 16. 7. 1998. Stěžovatel uplatnil právo u Okresního soudu v Třebíči dne 4. 3. 1996, tedy včas, ale podáním ze dne 24. 2. 2000 vzal žalobu zpět. Podle §112 ObčZ tedy promlčecí doba uplynula. Ve světle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 309/1995, dospěl k závěru, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť po téměř 10 letech je obtížné zjišťovat skutkový stav a pohledávka stěžovatele je dosud sporná. I kdyby stěžovatel prokázal, že nárok vznikl z obchodněprávního vztahu, byl by rovněž promlčen podle §397 i §405 odst. 2 ObchZ.
Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu, jako soudu prvního stupně potvrdil. Přejal jeho skutková zjištění jako správná a dovodil, že stěžovatel poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu. Proto měl právo na vrácení tohoto plnění, a to již pouze v penězích. Žalovaný však vznesl námitku promlčení. Protože zboží bylo žalovanému dodáno dne 2. 6. 1995, začala promlčecí doba běžet 3. 6. 1995 a skončila by dne 3. 6. 1999. V té době však probíhalo řízení u Okresního soudu v Třebíči, zahájené 4. 3. 1996, které skočilo 20. 5. 2000. Podle ustanovení §405 odst. 2 ObchZ promlčecí doba skončila až po uplynutí jednoho roku od skončení soudního řízení, tedy 20. 5. 2001. Žaloba ve věci však byla podána až 26. 6. 2001, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Z obsahu spisu Okresního soudu v Třebíči nevyplývá, že by ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného, navíc i po skončení tohoto řízení měl stěžovatel ještě rok k podání žaloby nové.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. K tvrzení stěžovatele, že námitka promlčení ze strany žalovaného je v rozporu s dobrými mravy, uvedl, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze výjimečně a pouze tehdy, pokud by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu, jak je uvedeno i v judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2905/99. Dále poukázal i na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 643/04, podle kterého námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by, za takové situace, zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva. V daném případě však stěžovatel měl možnost svůj nárok uplatnit v prodloužené promlčecí lhůtě podle ustanovení §405 odst. 2 ObchZ a ani v této lhůtě svůj nárok neuplatnil. Nelze proto usuzovat, že by okolnosti na straně žalovaného zapříčinily, že by stěžovatel nemohl svůj nárok včas uplatnit.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů všech stupňů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 39, str. 281].
Obecné soudy srozumitelně uvedly, z jakých důvodů byla žaloba stěžovatele zamítnuta a svá rozhodnutí přiměřeně odůvodnily, jak ostatně vyplývá z reprodukce podstatných částí odůvodnění jejich rozhodnutí shora. Jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná a excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní. Obecné soudy tedy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu