ECLI:CZ:US:2008:1.US.1547.07.1
sp. zn. I. ÚS 1547/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.-P. J. (dříve J., roz. H.), zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem Dlouhá 141, 261 02 Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 14 To 193/2007, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2007, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 14 To 193/2007 (dále jen "usnesení"), kterým bylo ke stížnosti státního zastupitelství zrušeno původní (stěžovateli vyhovující) prvostupňové rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") a bylo rozhodnuto tak, že jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se zamítá.
Stěžovatel tvrdí, že soud druhého stupně se soustředil na jeho minulost a naopak odhlédl od jeho aktuálních snah po polepšení. Přitom na rozdíl od soudu prvého stupně rozhodoval v neveřejném zasedání, bez jeho výslechu. Povinností stížnostního soudu bylo také se se všemi skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí, což se v rozporu s §134 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") nestalo.
Vzhledem k uvedenému se domnívá, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyslovil názor, že k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny jím nedošlo.
Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu spis sp. zn. 0 PP 15/2007 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje zákon č. 140/1961 Sb. trestní zákon (dále jen "trestní zákon") v §61 a násl. a trestní řád v §331 a násl. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění představuje za prvé podmínka polepšení odsouzeného, potvrzená jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a za druhé existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého (popř. milostí zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina, respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny (§62 odst. 2 trestního zákona).
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 90, 91 Ústavy). Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Jestliže krajský soud dovodil nenaplnění druhé podmínky, totiž že se od odsouzeného může očekávat, že v budoucnu povede řádný život, vyšel z konkrétních zjištění, zejména faktu, že stěžovatel byl soudně potrestán již po jedenácté. V odůvodnění svého rozhodnutí se sice nezabýval podrobně každou jednotlivou částí argumentace stěžovatele, nicméně důvod, proč jej nepřesvědčila, je zřejmý. S názorem krajského soudu, že vysoká intenzita recidivy odsouzeného představuje významnou skutečnost při posuzování žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je nutno souhlasit. Ústavní soud nemá za to, že by závěry obecných soudů neměly oporu v provedeném dokazování a že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud stěžovatel uvádí, že krajský soud rozhodoval, na rozdíl od soudu stupně prvého, v neveřejném zasedání a bez jeho výslechu, na základě takovéto skutečnosti nelze dovozovat, že rozhodnutí první instance nemůže být, za splnění trestním řádem předpokládaných podmínek, soudem stupně druhého zvráceno. Zde je nutno konstatovat, že koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti. Na okraj lze i poznamenat, že při jednání před okresním soudem stěžovatel v podstatě pouze poukázal na svoji písemnou argumentaci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu