ECLI:CZ:US:2008:1.US.1574.08.1
sp. zn. I. ÚS 1574/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem v Železném Brodě, Štefánikova 416, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 325/2008 ze dne 27. března 2008, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 31 To 142/2007-226 ze dne 24. října 2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 1 T 79/2006-205 ze dne 6. března 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 325/2008 ze dne 27. března 2008, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 31 To 142/2007-226 ze dne 24. října 2007, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 1 T 79/2006-205 ze dne 6. března 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným spácháním pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona, trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 roky s tím, že výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Dále byl odsouzen k zaplacení škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 12.163,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že se žádného protiprávního jednání nedopustil a jeho obhajoba nebyla vyvrácena žádnými přímými důkazy o jeho vině; několik existujících nepřímých důkazů netvořilo podle jeho názoru kauzální nexus. Obecné soudy podle jeho názoru neodstranily rozpory ve výpovědích svědků, nebyl proveden důkaz na zjištění stop povýstřelových zplodin na jeho rukách a nebylo tak vůbec prokázáno, že to byl on, kdo střílel. Soudkyni soudu prvního stupně vytýká, že kladla znalci sugestivní otázky a svými dotazy ho tlačila k odpovědi, kdy se spíše přikláněl k tvrzení poškozeného. Namítá rovněž, že místní orgány činné v trestním řízení v Jablonci nad Nisou projevují zaujatost vůči jeho osobě. Soudu odvolacímu pak vytýká, že se nezabýval jeho odvolacími námitkami a neprovedl jeho návrhy na doplnění dokazování - promítnutí videozáznamu z hlavního líčení a provedení rekonstrukce celého případu. Je přesvědčen, že odvolací soud zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování záměrně, protože jinak by se potvrdila jeho tvrzení o zaujatosti soudu prvního stupně. Nebyl akceptován ani jeho návrh na znalecký posudek z oboru balistiky; balistik by prý prokázal, že stěžovatel nemohl na nikoho střílet z pozice, v níž se nacházel. Vůči rozhodnutí dovolacího soudu pak namítá, že dovolací soud opominul porušení zákonnosti při jeho výslechu a porušení zákonnosti při výslechu znalce, kterému soudkyně soudu prvního stupně kladla kapciózní a sugestivní otázky. Navrhl proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel uvedl, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje i v tom, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
II.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, prohlásil, že se k věci nebude vyjadřovat. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil shodnou argumentaci, kterou se již dovolací soud zabýval v rámci dovolacího řízení, a proto odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádřením ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli je ani nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 1 T 79/2006 vedený u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem č. j. 1 T 79/2006-205 ze dne 6. března 2007 uznán vinným, že v okrese Jablonec na Nisou dne 22. 1. 2006 kolem 03:50 hodin na chodbě v prostoru před šatnou restaraučního zařízení DISCO NISA v obci Nová Ves nad Nisou před nejméně 20 hosty, kteří opouštěli taneční zábavu, po slovních útocích fyzicky napadl manželku E. V., protože ztratila lístky od šatny, a poté ji napadl fyzicky tak, že ji uchopil asi levou rukou za tvář a povalil ji na zem tak, že spadla na záda, a poškozené pomáhal ze země vstát J. Č., který se souhlasem provozovatele zajišťoval pořádek a bezpečnost v průběhu konání taneční zábavy, a stěžovatel vulgárními výrazy neustále napadal poškozenou, a proto ho J. Č. vyzval, aby se uklidnil a poté stěžovatele vyváděl z restauračního zařízení tak, že ho uchopil zezadu za ruce složené na prsou, čímž mu znemožnil pohyb rukou a vyváděl ho před sebou chodbou a stěžovatel se snažil ze sevření uvolnit, otáčel se a škubal sebou, až si vyprostil ruce, pootočil se levou stranou těla a vystřelil jednou ranou z přesně neustanovené střelné zbraně stříbrné barvy po J. Č. tak, že ústí hlavně se v okamžiku výstřelu nacházelo v bezprostřední blízkosti povrchu jeho bundy, bylo téměř přiloženo k povrchu bundy nebo se nacházelo ve vzdálenosti řádově do několika centimetrů a poškozenému způsobil zástřel břišní stěny ... poté utekl z restauračního zařízení a shodnou střelnou zbraní nejméně 4x z prostoru před restaurací vystřelil do okna vedoucího do prostoru šatny a rozbil dvojitou skleněnou výplň okna ... nebyl držitelem platného zbrojního průkazu ani majitelem legálně držené zbraně kategorie A, B nebo C. ... vstřelný kanál (poškozeného) byl situován v podkoží a nezasáhl životně důležité nitrobřišní orgány, pooperační průběh u poškozeného byl klidný, bez komplikací ... byl v pracovní neschopnosti do 1. 3. 2006 ... útok střelnou zbraní proti břišní dutině poškozeného lze považovat ze soudně lékařského hlediska za vysoce nebezpečný a za určitých okolností způsobilý vytvořit závažné nitrobřišní poranění s bezprostředním ohrožením života poškozeného.
Uvedené jednání stěžovatele bylo soudem prvního stupně kvalifikováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 trestního zákona, dále jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel byl odsouzen podle §222 odst. 1 trestního zákona za užití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 12.163,- Kč.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením č. j. 31 To 142/2007-226 ze dne 24. října 2007 zamítl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se odvolací soud podrobně zabýval námitkami stěžovatele, které jsou i obsahem ústavní stížnosti, přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že soud prvního stupně se nedopustil žádného procesního pochybení, hlavní líčení proběhlo plně v souladu s trestním řádem a byla zachována všechna práva stěžovatele. Soud prvního stupně také podle názoru odvolacího soudu provedl dokazování v potřebném rozsahu a posoudil skutkový děj, čímž vytvořil dostatečný podklad pro své rozhodnutí.
Krajský soud konkrétně uvedl následující:
Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou obžalovaného týkající se neprovedené rekonstrukce. Pokud obžalovaný vytýká soudu prvního stupně neprovedení rekonstrukce, pak neprovedení tohoto důkazu nelze považovat za pochybení, které by ovlivnilo správnost skutkových zjištění, neboť výpovědi slyšených svědků dostatečně osvětlují skutkový děj a z jejich popisu nevyplývají žádné pochybnosti. Obžalovaný také měl možnost u hlavního líčení demonstrovat průběh střelby, když ale jeho demonstrace neodpovídala skutkovým zjištěním, jak uvedl i soud prvního stupně. Také námitka ve vztahu k výslechu znalce MUDr. R. H. u hlavního líčení nebyla shledána důvodnou. Znalec u hlavního líčení uvedl shodné závěry jako v písemném vyhotovení znaleckého posudku, svůj znalecký posudek stvrdil a tedy jeho závěry nemohly být ovlivněny případným postupem soudu prvního stupně a kladením sugestivních otázek. Jak je i patrné z odůvodnění rozsudku, okresní soud k otázce způsobu výstřelu nevycházel z tohoto znaleckého posudku, ale měl k dispozici odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Praha z oboru kriminalistika, odvětví balistika, z jehož závěru vyplývá, že ústí hlavně se v okamžiku výstřelu nacházelo v bezprostřední blízkosti povrchu bundy, bylo téměř přiloženo k povrchu bundy nebo se nacházelo ve vzdálenosti řádově do několika centimetrů, jak i bylo pojato do výrokové části rozsudku. Krajský soud tedy skutkové závěry soudu prvního stupně považuje za správné a v tomto směru nelze nic vytknout.
Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 8 Tdo 325/2008 ze dne 27. března 2008 dovolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že dovolání bylo podloženo námitkami, které nedopadají na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Konstatoval dále, že extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé neshledal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s dokazováním, s hodnocením důkazů a právním názorem obecných soudů. Ústavní soud s odvoláním na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje, že samo přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nedostatečně zjistily skutkový stav věci, ještě nezakládá porušení práva na spravedlivý proces. K porušení práva na spravedlivý proces by mohlo dojít pouze v případě, že by obecné soudy při provádění důkazů postupovaly způsobem neslučitelným s příslušnými právními předpisy, případně jejich závěry by neměly oporu ve zjištěném skutkovém stavu nebo by došlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Takovou situaci však Ústavní soud v předmětné věci nezjistil.
Ze spisu vyplývá, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, což bylo potvrzeno i v odvolacím řízení Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Odvolací soud se také velmi podrobně zabýval námitkami stěžovatele, uplatněnými v odvolání, které byl obsahově shodné s námitkami vznesenými i v ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti - ve vztahu k námitce proti výpovědi znalce, k využití znaleckého posudku a k neprovedení rekonstrukce - poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (s. 3-4). Odvolací soud se i dostatečně podrobně zabýval namítanými rozpory ve výpovědích svědků. Ústavní soud v postupu odvolacího soudu neshledal žádné pochybení a dospěl k závěru, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces v tomto směru nedošlo.
Dále Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy (soud prvního stupně i soud odvolací) při hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Zjistily skutkový stav v dostatečném rozsahu tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a vytvořil dostatečný základ pro jejich rozhodnutí.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že stěžovatel vytýkal napadeným rozhodnutím, že skutkové okolnosti, které se staly podkladem pro výrok o vině stěžovatele, vycházejí ze zcela jiných souvislostí, tedy namítal, že se skutek, za který byl odsouzen, nestal. Nejvyšší soud uvedl - a jeho závěr Ústavní soud vzhledem k ustálené rozhodovací praxi nezpochybňuje - že takto podané dovolání nemůže být základem meritorního přezkumu dovolacím soudem, protože neodpovídá pravidlům vymezeným v ustanovení §265b odst. 1 a 2 trestního řádu, jež upravuje důvody dovolání.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Stěžovatel dále tvrdil, že napadenými rozhodnutími došlo i k porušení čl. 11 Listiny. K tomuto tvrzení však neuvedl žádné argumenty a ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo základní právo stěžovatele na ochranu vlastnictví porušeno.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu