infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.06.2008, sp. zn. I. ÚS 1587/07 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 104/49 SbNU 531 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:1.US.1587.07.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K postavení poškozeného v trestním řízení - právo nahlížet do spisu

Právní věta Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil závěr, že prostřednictvím ústavní stížnosti žádný subjekt nemůže dosáhnout trestního stíhání konkrétní osoby. Z toho vyplývá, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit; poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. V trestním řízení však nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Pro posouzení, zda je ta která osoba poškozeným ve smyslu ustanovení §43 trestního řádu, není rozhodující právní kvalifikace, pro kterou se trestní řízení vede, nýbrž je nutno definici poškozeného v citovaném ustanovení porovnávat se skutkovým dějem, jak o něm svědčí v dané fázi trestního procesu dostupná zjištění. V posuzované věci však je třeba zdůraznit, že stěžovatel žádal o nahlédnutí do spisového materiálu v počáteční fázi trestního řízení, v průběhu prověřování, kdy jsou zjišťovány základní obrysy skutkového stavu a teprve shromažďovány podklady pro závěr o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu, jeho následcích a tím i poškozených, o pachateli či pachatelích, jakož i o případné odpovídající právní kvalifikaci zjištěného jednání, takže orgány činné v trestním řízení mohly dospět i k nikoliv zcela přesvědčivému závěru o tom, kdo je ve věci poškozeným. V této souvislosti však je třeba zdůraznit, že s ohledem na počáteční fázi trestního řízení a charakter prověřovaných skutečností by orgány činné v trestním řízení i za situace, že by stěžovateli přiznaly postavení poškozeného, velmi pečlivě zvažovaly postup podle ustanovení §65 odst. 2 trestního řádu, tj. umožnit nahlížení do spisu.
ECLI:CZ:US:2008:1.US.1587.07.2
sp. zn. I. ÚS 1587/07 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Dagmar Lastovecké - ze dne 9. června 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. P. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Policie České republiky, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Praha 7, ve věci vedené pod sp. zn. OKFK-1195/11-2007 a Městského státního zastupitelství v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 1 KZN 451/2006, jenž se týkal odepření práva nahlédnout do spisu s odůvodněním, že stěžovatel není v předmětné věci poškozeným ve smyslu §43 trestního řádu, za účasti Policie České republiky, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování a Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2007, stěžovatel napadl postup Policie České republiky, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Praha 7, (dále jen "ÚOKFK") ve věci vedené pod sp. zn. OKFK-1195/11-2007, spočívající v tom, že mu bylo odmítnuto nahlédnout do jí vedeného spisového materiálu s odůvodněním, že není v této věci poškozeným ve smyslu §43 trestního řádu (sdělení ze dne 25. 4. 2007). Rovněž napadl postup Městského státního zastupitelství v Praze (dále též jen "státní zastupitelství"), které k žádosti stěžovatele přezkoumalo důvodnost odepření nahlédnutí do spisu a dne 21. 5. 2007 pod sp. zn. 1 KZN 451/2006 sdělilo, že závěr policejního orgánu, že stěžovatel v předmětné věci není poškozeným, je v souladu se zákonem. 2. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ÚOKFK vede trestní řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu ohrožení utajované informace podle §106, eventuálně §107 trestního zákona, jehož předmětem je únik informací z Výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny do Českého rozhlasu. Konkrétní informací, která takto unikla, je tzv. Kubiceho zpráva, která se následně dostala i do dalších hromadných sdělovacích prostředků, přičemž obsahovala mj. dvě nepravdivé informace jeho se týkající, které jej poškodily jako bezúhonného občana, manžela, otce i předního politika. 3. Tento následek byl dle stěžovatelova názoru v přímé příčinné souvislosti s uvedeným únikem informací, a proto považuje za nepochybné, že mu v předmětném řízení postavení poškozeného a práva s tím spojená přísluší. Odkazuje přitom na výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 5/1996, ve kterém se uvádí následující: "Při postupu před zahájením trestního stíhání má osoba, ohledně níž jsou dány skutečnosti nasvědčující tomu, že jí bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda, postavení poškozeného ve smyslu ustanovení §43 odst. 1, popř. i podle §43 odst. 2 tr. ř. Při posouzení, zda jde skutečně o poškozeného, je třeba přihlížet k povaze tohoto stadia trestního řízení, tj. k tomu, že v jeho rámci zpravidla není možné učinit jednoznačná zjištění k osobě poškozeného nebo poškozených, stejně tak jako k řadě jiných otázek významných pro trestní řízení. Za takovou osobu se proto považuje i ten, kdo o sobě prohlašuje, že byl poškozen trestným činem některým ze způsobů uvedených v ustanovení §43 odst. 1 tr. ř., a to až do doby, než bude zjištěn opak (tj. nejméně do doby, než bude ve věci skončeno prověřování).". 4. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že tím, že policejní orgán i státní zástupce mu odepřeli postavení poškozeného, uplatnili státní moc v jeho neprospěch způsobem, který je v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušili jeho základní právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (čl. 10 odst. 2, 3 Listiny) a základní právo domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny). 5. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by ÚOKFK a Městskému státnímu zastupitelství v Praze zakázal pokračovat v nerespektování jeho zákonných práv jakožto poškozeného v předmětném trestním řízení a přikázal jim, aby mu neprodleně výkon těchto práv v plném rozsahu, za podmínek a způsobem příslušejícím mu podle trestního řádu, umožnily. Stěžovatel požádal, aby jeho věc byla projednána mimo pořadí, neboť hrozí, že trestní řízení skončí dříve, než dojde k obnově jeho práv. II. 6. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 7. ÚOKFK uvedl, že rozhodnutím ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 19. 10. 2006 jim byla předána kopie spisového materiálu Ministerstva vnitra - Inspekce ministra vnitra (dále jen "IMV") sp. zn. IN-124/04-TČ-2006 týkajícího se prověřování okolností, za kterých dne 29. 5. 2006 vystoupil plk. J. K. před poslanci Výboru pro obranu a bezpečnost. Důvodem předání bylo dle policejního rady IMV zjištění, že osobami podezřelými ze spáchání trestných činů ohrožení utajované informace podle §106, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158, pomluvy podle §206 a neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 trestního zákona nejsou policisté, a tedy není dále dána příslušnost IMV. ÚOKFK je známo, že stěžovateli, respektive jeho právnímu zástupci, bylo v polovině roku 2007 umožněno do spisu IMV sp. zn. IN-124/04-TČ-2006 nahlédnout. 8. Po prostudování předaného spisového materiálu IMV sp. zn. IN-124/04-TČ-2006 vyhotovil ÚOKFK dne 21. 11. 2006 doplňující záznam o zahájení úkonů trestního řízení, ze kterého je zřejmé, že tento útvar Policie České republiky pod sp. zn. OKFK-54/8-C-2006 bude prověřovat podezření ze spáchání trestného činu ohrožení utajované informace podle §106 odst. 1, 2 písm. c), respektive §107 trestního zákona, a nikoliv pomluvy podle §206 trestního zákona či jiného trestného činu. Dále vysvětlil, že sp. zn. OKFK-1195/11-2007 (uváděná stěžovatelem jako spisová značka spisu, do kterého žádal nahlédnout) je pouze číslo jednací, pod kterým byla stěžovateli vyhotovena odpověď na žádost o nahlédnutí do spisu. 9. ÚOKFK vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele, že jemu způsobená újma na cti je v příčinné souvislosti s trestným činem podle §106, resp. §107 trestního zákona. Prověřovaným jednáním pachatele mělo dojít k vyzrazení utajovaných informací naplňujících znak utajované informace ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. Naproti tomu újma stěžovateli vznikla tím, že po zveřejnění části utajovaného dokumentu na internetových stránkách Českého rozhlasu začala média jeho obsah interpretovat a dovozovat souvislosti s cílem vyvolat senzaci. 10. Městské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. 11. Ústavní soud zaslal vyjádření ÚOKFK stěžovateli. Ten ve své replice uvedl, že část vyjádření účastníka popisující jeho interní postupy zřejmě odpovídá skutečnosti. Jsou, byť toto rozdělení stěžovatel považuje vzhledem k §20 odst. 1 větě první trestního řádu za nesprávné, vedena dvě řízení. Prvé pro podezření z trestné činnosti plk. J. K. a jeho spolupracovníků z ÚOOZ (sp. zn. SZN 907/2006 Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1), druhé pro únik informací z tzv. Kubiceho zprávy (sp. zn. OKFK-54/8-C-2006). Obě tato řízení vycházejí ze stejného podkladu - spisu IMV sp. zn. IN-124/04-TČ-2006. Nelze však s policií souhlasit, pokud jde o otázku příčinné souvislosti, neboť to by znamenalo pominout, že bez úniku této zprávy by k účinku vůči poškozenému nedošlo. Vyjádření je v rozporu se standardním chápáním poškozeného ve smyslu §43 a násl. trestního řádu, kterým je každá osoba, která v důsledku spáchání trestného činu utrpěla újmu na zdraví, újmu morální či jinou škodu. Pro otázku, zda je ta která osoba poškozeným, není rozhodující právní kvalifikace ani jí odpovídající objekt trestného činu, tedy chráněný zájem, ale jen hledisko, zda byla trestným činem dotyčnému způsobena újma. III. 12. Dne 14. 5. 2008 Ústavní soud ve věci konal ústní jednání, kterého se zúčastnil právní zástupce stěžovatele. Ten zejména konkretizoval ústavní stížnost v tom směru, čím byl stěžovatel v souvislosti s únikem Kubiceho zprávy poškozen, a uvedl následující: Citovaná zpráva se věnuje stěžovateli na str. 28 a 30. Dle ní má cosi společného s vraždou F. M., totiž osobou V. K., který se měl na ní podílet a který je označen za poradce stěžovatele, ač jím nikdy nebyl. Žádný pachatel předmětné vraždy nebyl vypátrán. Dále měl zneužívat nezletilou dceru svého přítele, nějakého pana Ď. Nic takového se nepotvrdilo, bylo to však medializováno, což jeho pověst poškodilo. Kubiceho zpráva též tvrdí, že měl nařídit tehdejšímu ministrovi vnitra B., aby zařídil vazbu T. P. Tehdy byla skutečně aktuální obava, že T. P. uteče do zahraničí, není však pravdou, že by se této otázce stěžovatel nějak speciálně věnoval. Jak je to podáno v Kubiceho zprávě, rovnalo by se to v podstatě zneužití pravomoci veřejného činitele, pokud by předseda vlády zasahoval do nezávislosti orgánů činných v trestním řízení. Poslední lživou informací v Kubiceho zprávě je tvrzení, že spolu s S. G. stěžovatel vyváží peníze do zahraničí a skrze nějakou společnost platí své soukromé aktivity, aby nemusel platit daně. Jedná se opět o lež, pomluvu a křivé obvinění z daňových podvodů. 13. V důsledku neumožnění nahlédnutí do spisu měl stěžovatel velmi omezena svá práva obhájit svoji pověst a čest, a to jak v rámci trestního řízení, tak při využití dalších prostředků, např. civilní žaloby, kterou nakonec podal, avšak bez znalosti důležitých údajů, které spis obsahuje. V každém komentáři a učebnici se za poškozeného považuje ten, komu byla způsobena nějaká škoda hmotná či na pověsti, a ta stěžovateli způsobena byla, bez ohledu na právní kvalifikaci. Jedná se o příkrý rozpor s obvyklým výkladem §43 trestního řádu a celou judikaturou. K dotazu soudu, z jakých konkrétních rozhodnutí vychází, uvedl judikát sp. zn. IV. ÚS 472/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 15/21 SbNU 107), ve kterém se sice hovoří o obviněném, avšak obviněný je dle §12 odst. 6 trestního řádu stejná strana jako poškozený. Dále citoval nález sp. zn. III. ÚS 239/04 ze dne 17. 6. 2004 (N 80/33 SbNU 273), kde jsou zmiňovány též judikáty Evropského soudu pro lidská práva. 14. K dotazu Ústavního soudu, zda jim bylo umožněno nahlížení do spisu, který v souvislosti s Kubiceho zprávou vedla IMV, sdělil, že trestní oznámení podal stěžovatel již 31. května. Věc šetřila IMV do října, kdy dospěla k závěru, že nebude vést šetření pro trestný čin podle §106 trestního zákona, totiž vůči osobám, které nejsou v policejním sboru. V listopadu či prosinci předložila návrh na zahájení trestní stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele dle §158 trestního zákona na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1. V říjnu byla část spisu předána na Městské státní zastupitelství v Praze k vyšetřování deliktu podle §106 trestního zákona. Dne 9. 1. 2007 stěžovatel i jeho právní zástupce nahlédli do spisového materiálu IMV na Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 1 v okamžiku, kdy státní zástupce odevzdával věc plk. K. ke kázeňskému potrestání. Od té doby jim již nahlédnutí nebylo umožněno. Nikoliv ovšem formou odmítnutí, jako je tomu v projednávané věci, ale spis IMV není k dispozici pod nejrůznějšími záminkami. Dnes také proto, že je u Ústavního soudu. Pokud jde o spis, který je předmětem ústavní stížnosti, nebylo jim umožněno nahlédnout nikdy. 15. K dotazu Ústavního soudu, zda má povědomost, jak skončilo řízení, které je předmětem ústavní stížnosti, uvedl, že pokud jde o prvé řízení, z médií má informaci, že došlo k odevzdání věci, potrestán byl pouze plk. K., a to napomenutím. Pokud jde o druhé řízení, nemá žádnou oficiální zprávu. Opět pouze z médií ví, že došlo k potrestání za přestupky, mělo se to týkat poslance, dnes ministra vnitra, L. a poslance S., kterým byly uloženy pokuty. Ve vztahu k redaktorovi H. mu není známo, jak věc skončila. 16. V závěrečné řeči právní zástupce stěžovatele vyjádřil přesvědčení, že poškozenému zásadně nelze upřít nahlížení do spisu tak, aby mohl uplatnit svá práva v trestním či nějakém jiném řízení. Byla mu upřena možnost se účinně bránit, a to i mediálně. Hlavním důvodem odepření nahlédnutí do spisu byla zřejmě obava vyšetřovacích orgánů z vynesení informací na veřejnost. Byl-li však někdo mediálně zhanoben, má plné právo se mediálně bránit a k tomu může klidně využít informace, které získá z trestního řízení. Především však poškozeným je ten, kdo je poškozen, bez ohledu na to, jaká je právní kvalifikace trestného činu. Informace obsažené v předmětném spise potřebuje stěžovatel pro další probíhající řízení a očištění svého jména. Na ústavní stížnosti proto trvá. IV. 17. Ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny zní: "Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.". 18. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zní: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". 19. Trestný čin ohrožení utajované informace je v §106 odst. 1 a 2 trestního zákona upraven takto: "(1) Kdo vyzvídá informaci utajovanou podle zvláštního zákona s cílem vyzradit ji nepovolané osobě, kdo s takovým cílem sbírá údaje obsahující utajovanou informaci, nebo kdo takovou utajovanou informaci nepovolané osobě úmyslně vyzradí, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán a) vyzradí-li úmyslně nepovolané osobě utajovanou informaci ve zvláštním zákoně klasifikovanou stupněm utajení Přísně tajné nebo Tajné, b) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1, ačkoli mu byla ochrana utajovaných informací zvlášť uložena, nebo c) získá-li takovým činem značný prospěch nebo způsobí-li značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.". 20. Neúmyslná varianta tohoto trestného činu je v §107 trestního zákona definována tímto způsobem: "Kdo z nedbalosti způsobí vyzrazení utajované informace ve zvláštním zákoně klasifikované stupněm utajení Přísně tajné nebo Tajné nebo Důvěrné, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.". 21. Úprava postavení poškozeného v §43 odst. 1 a 2 trestního řádu zní: "(1) Ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§65), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. (2) Za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.". 22. Úprava nahlížení do spisů v §65 odst. 1 a 2 trestního řádu je takováto: "(1) Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle §55 odst. 2, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Totéž právo mají zákonní zástupci obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže tyto osoby jsou zbaveny způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jejich způsobilost k právním úkonům omezena. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv. (2) V přípravném řízení může státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů a spolu s tím ostatní práva uvedená v odstavci 1 ze závažných důvodů odepřít. Závažnost důvodů, ze kterých tato práva odepřel policejní orgán, je na žádost osoby, jíž se odepření týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Tato práva nelze odepřít obviněnému a obhájci, jakmile byli upozorněni na možnost prostudovat spisy.". V. 23. Po provedeném dokazování a po uvážení vznesených námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. 24. Pro postavení poškozeného v trestním procesu je určující zejména znění §43 trestního řádu. Interpretace tohoto ustanovení je v dané věci předmětem sporu mezi stěžovatelem a orgány činnými v trestním řízení. Ústavní soud nicméně ustáleně judikuje, že mu zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Je nutno připomenout, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci pouze tehdy, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Ústavní soud není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Teprve pokud by výklad zastávaný daným orgánem činným v trestním řízení porušoval ústavně garantovaná základní práva či svobody stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Ústavní soud v posuzované věci důvod k zásahu do stěžovatelem napadeného postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal, neboť dospěl k závěru, že i kdyby byl tento postup v rovině jednoduchého práva nesprávný, takovéto pochybení by nemohlo dosáhnout ústavněprávní roviny. V této souvislosti je nutné zdůraznit i dosavadní praxi Ústavního soudu, který se při svém rozhodování řídí zásadou subsidiarity, to znamená, že je oprávněn zabývat se porušením ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele zásadně až poté, kdy byly vyčerpány všechny prostředky, které stěžovatel k ochraně svých základních práv a svobod má k dispozici. 25. ÚOKFK odmítnutí nahlédnutí do spisového materiálu vedeného pod sp. zn. OKFK-54/8-C-2006 (sdělení ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. OKFK-1195/11-2007) odůvodnil tím, že vede řízení pro podezření ze spáchání trestných činů ohrožení utajované skutečnosti podle §106 a 107 trestního zákona, a nikoliv pro trestný čin pomluvy dle §206 trestního zákona, přičemž objektem trestného činu ohrožení utajované informace je zájem na ochraně utajovaných skutečností před nepovolanou osobou, zatímco objektem trestného činu pomluvy je čest, dobrá pověst a vážnost člověka, z čehož vyplývá, že ve věci prověřování podezření ze spáchání trestných činů podle §106 a 107 trestního zákona není stěžovatel poškozeným ve smyslu ustanovení §43 trestního řádu. Městské státní zastupitelství v Praze, které na základě podnětu stěžovatele postup policejního orgánu přezkoumalo, shledalo tento postup v souladu se zákonem s tím, že řízení dosud nebylo ukončeno, prověřování věci stále probíhá, přičemž i tato skutečnost by byla závažným důvodem k odepření práva nahlédnout do spisu ve smyslu §65 odst. 2 trestního řádu. Ve vyjádření k ústavní stížnosti ÚOKFK zpochybnil, že mezi trestnými činy, pro které řízení vede, a újmou na stěžovatelově cti existuje příčinná souvislost. 26. Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že pro posouzení, zda je ta která osoba poškozeným ve smyslu ustanovení §43 trestního řádu, není rozhodující právní kvalifikace, pro kterou se trestní řízení vede, nýbrž je nutno definici poškozeného v citovaném ustanovení porovnávat se skutkovým dějem, jak o něm svědčí v dané fázi trestního procesu dostupná zjištění. V posuzované věci však je třeba zdůraznit, že stěžovatel žádal o nahlédnutí do spisového materiálu v počáteční fázi trestního řízení, v průběhu prověřování, kdy jsou zjišťovány základní obrysy skutkového stavu a teprve shromažďovány podklady pro závěr o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu, jeho následcích a tím i poškozených, o pachateli či pachatelích, jakož i o případné odpovídající právní kvalifikaci zjištěného jednání, takže orgány činné v trestním řízení mohly dospět i k nikoliv zcela přesvědčivému závěru o tom, kdo je ve věci poškozeným. V této souvislosti však je třeba zdůraznit, že s ohledem na počáteční fázi trestního řízení a charakter prověřovaných skutečností by orgány činné v trestním řízení i za situace, že by stěžovateli přiznaly postavení poškozeného, velmi pečlivě zvažovaly postup podle ustanovení §65 odst. 2 trestního řádu, jak vyplývá i ze stanoviska Městského státního zastupitelství v Praze. 27. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda v předmětné věci ve stadiu prověřování podezření z trestné činnosti jako sekundární objekt trestného činu ohrožení utajované informace podle odstavce 2 písm. c) §106 trestního zákona lze chápat i ochranu cti člověka, tj. zda, jak je uvedeno v doplnění "záznamu o zahájení úkonů trestního řízení" ze dne 21. 11. 2006, je možno informace o "v té době neprověřených, a pravděpodobně lživých informací o kriminálních aktivitách některých politiků, advokátů a jiných osob s dopadem na pověst a vážnost těchto osob v očích veřejnosti" považovat za "jiný zvlášť závažný následek" ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona. Toto posouzení, včetně posouzení, zda shora naznačené informace mají charakter utajovaných informací ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, je v daném stadiu trestního řízení výlučně věcí orgánů činných v trestním řízení. 28. Shora naznačené posouzení je podstatné i vzhledem ke znění ustanovení §43 odst. 2 trestního řádu, které stanoví, že újma vzniklá poškozenému musí být způsobena zaviněním pachatele a její vznik v příčinné souvislosti s trestným činem. 29. Ústavní soud považuje za nezbytné podotknout, že nelze ústavněprávně argumentovat výkladovými stanovisky Nejvyššího státního zastupitelství jako reakci na stěžovatelovo tvrzení uvedené v bodě 3. Výkladová stanoviska nejsou obecně závaznými právními předpisy (mají pouze podpůrnou a doporučující povahu). 30. Jak již bylo naznačeno výše, i v případě existence pochybností o správnosti postupu a argumentace policie a státního zastupitelství v rovině jednoduchého práva nepříslušelo by Ústavnímu soudu do jejich konání autoritativně zasahovat, neboť by se nejednalo o porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že v rámci trestního řízení je třeba dbát především práv osob, proti kterým je takovéto řízení vedeno. Otázka nepřipuštění určité osoby jako poškozeného k trestnímu řízení naproti tomu nemá nutně vždy ústavněprávní rozměr. 31. Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil závěr, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291), sp. zn. I. ÚS 217/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Prostřednictvím ústavní stížnosti žádný subjekt nemůže dosáhnout trestního stíhání konkrétní osoby. Ústavní soud ustáleně zastává názor, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 Ústavy nezakládá [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343), sp. zn. I. ÚS 84/99 (viz výše), sp. zn. II. ÚS 45/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Z toho vyplývá, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. 32. Podle trestního řádu má poškozený právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit; poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. V trestním řízení však nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Trestní řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. 33. Uvedenému odpovídá též judikatura Ústavního soudu. Pokud právní zástupce stěžovatele při ústním jednání odkázal na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 472/2000 a III. ÚS 239/04 (obě viz výše), je třeba uvést, že i tato rozhodnutí Ústavního soudu se týkají práva obviněných nahlížet do spisu, tedy osob, proti nimž se trestní řízení vede, nikoliv práva poškozených. Fakt, že ustanovení §12 odst. 6 trestního řádu označuje oba tyto subjekty, obviněného a poškozeného, za strany trestního řízení, neznamená, že jejich postavení je z pohledu garance ústavně zaručených práv a svobod totožné. Je tomu právě naopak, a to zejména vzhledem ke skutečnosti, že pouze v případě osoby, proti níž se trestní řízení vede, je ve hře uplatnění právních prostředků ultima ratio - trestněprávních sankcí, a dále s ohledem na to, že poškozený může své zájmy hájit i v jiném řízení, v řízení občanskoprávním. Stěžovatelův odkaz na jím citovanou judikaturu Ústavního soudu tudíž nelze považovat za případný. 34. Poukázat lze též na fakt, že trestní řízení se v době, kdy stěžovatel požádal o nahlédnutí do spisu, nacházelo ve své počáteční fázi, proti žádnému z podezřelých nebylo, a to ostatně ani později, zahájeno trestní stíhání. Posléze bylo prověřování ukončeno postupem podle §159a odst. 1 písm. a) trestního řádu - odevzdáním věci Národnímu bezpečnostnímu úřadu k projednání pro správní delikt. I tato skutečnost svědčí o tom, že případné pochybení orgánů činných v trestním řízení při posuzování postavení poškozeného ve věci, v níž nebylo potvrzeno podezření ze spáchání jakéhokoliv trestného činu, by nebylo možno hodnotit jako porušení základních práv a svobod stěžovatele. 35. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že k základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity; ústavní stížnost je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci. Soukromoprávní nároky osoby poškozené určitým jednáním, v němž oproti jejímu názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu neshledaly či v souvislosti s nímž jí nepřiznaly postavení poškozeného v trestním řízení, jsou adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty, zejména se lze domáhat nejen náhrady škody, ale i ochrany osobnosti. Stěžovatel v posuzované věci tedy má k dispozici efektivní procesní prostředky k ochraně svých práv, jichž podle vlastního vyjádření také využil. Ústavní soud tudíž není v dané věci poslední instancí, subsidiární charakter rozhodování Ústavního soudu brání jakémukoliv jeho zásahu již v tomto stadiu. Lze dále poznamenat, že v rámci občanskoprávního řízení může stěžovatel navrhnout provedení důkazu právě i předmětným spisovým materiálem orgánů činných v trestním řízení. Bude věcí obecného soudu a jeho zdůvodnění, jak s tímto procesním návrhem naloží. Po vyčerpání všech prostředků nápravy v oblasti obecného soudnictví bude mít stěžovatel možnost využít i institutu ústavní stížnosti, pokud se bude domnívat, že bylo pravomocným rozhodnutím zasaženo do jeho ústavních práv. VI. 36. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelem namítaných ani jiných Listinou garantovaných práv či svobod, a proto ústavní stížnost zamítl podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 37. Pokud jde o stěžovatelovu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k tomuto postupu neshledal. Nutno zdůraznit, že k užití ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu přistupuje Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdrženlivě, jak jej k tomu vede maxima rovnosti účastníků řízení ve věcech před ním vedených [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155)]. Postup dle citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu je zcela výjimečným opatřením, které umožňuje Ústavnímu soudu odchýlit se od obecné zásady vyřizování podání v pořadí, v jakém je obdržel. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, respektive, jak uvádí citované ustanovení, v naléhavých věcech. Tuto naléhavost je z důvodu zachování zásady rovnosti nutno posuzovat v návaznosti na ostatní případy, které Ústavní soud řeší. Ústavní soud proto postupoval tak, aby řízení bylo ukončeno v době přiměřené, nikoliv však na úkor ostatních stěžovatelů.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:1.US.1587.07.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1587/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 104/49 SbNU 531
Populární název K postavení poškozeného v trestním řízení - právo nahlížet do spisu
Datum rozhodnutí 9. 6. 2008
Datum vyhlášení 18. 6. 2008
Datum podání 22. 6. 2007
Datum zpřístupnění 25. 6. 2008
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán POLICIE - Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, služba kriminální policie a vyšetřování, Praha 7
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt jiný zásah orgánu veřejné moci
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 80 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 10, čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 39, čl. 40 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §107, §206, §106 odst.2 písm.c
  • 141/1961 Sb., §43, §12 odst.6, §159a odst.1 písm.a, §65 odst.1, §65 odst.2, §43 odst.1, §43 odst.2
  • 412/2005 Sb., §2 písm.a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
základní práva a svobody/ochrana osobních údajů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
Věcný rejstřík ochrana osobnosti
trestný čin
škoda/náhrada
orgán činný v trestním řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1587-07_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 59009
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08