ECLI:CZ:US:2008:1.US.1588.08.1
sp. zn. I. ÚS 1588/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. G., zastoupeného JUDr. Dagmar Gottweisovou, advokátkou v Brně, Černého 43, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3075/2006-214 ze dne 20. března 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 218/2005-193 ze dne 28. dubna 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3075/2006-214 ze dne 20. března 2008, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 218/2005-193 ze dne 28. dubna 2006, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 29 C 222/2001-162 ze dne 6. června 2005 tak, že žaloba o určení, že žalovaný Ing. I. G. není dědicem zůstavitele ze závěti ze dne 14. 1. 1998, byla zamítnuta. Původně soud prvního stupně označeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že žalovaný není dědicem zůstavitele R. G. ze závěti ze dne 14. 1. 1998. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel uvedl, že dědické řízení po jeho zemřelém otci probíhalo řádně a předpokládalo se dědění ze zákona. V průběhu řízení přinesl bratr stěžovatele – žalovaný listinu, kterou označil jako závěť zemřelého s tím, že ji nalezl náhodně na půdě domu zůstavitele. Závěť je psána strojem a pod obsahem byl údajný podpis zůstavitele. Závěť zvýhodňovala žalovaného. Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že žalovaný není dědicem ze závěti, tvrdil, že byl s otcem v každodenním kontaktu - na rozdíl od bratra, který žil v Německu - a otec se nikdy nezmínil, že by měl v úmyslu pořídit závěť; naopak vždy konstatoval, že s jeho pozůstalostí nebude problém, neboť má jen dva syny a tito budou dědit stejně, ze zákona. Stěžovatel v řízení popíral skutečnosti, které uváděli svědkové, zejména zdravotní potíže otce, hybnost jeho pravé ruky, a uváděl, že otec se obvykle podepisoval jinak. V řízení před soudem prvního stupně byly konstatovány 3 znalecké grafologické posudky, z toho poslední byl posudek revizní, který pravil, že pravděpodobnost falsa je ze 60 – 70 %. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl.
Krajský soud v Brně ve věci rozhodl diametrálně odlišně od závěrů soudu prvního stupně a - podle názoru stěžovatele - také v rozporu s veškerými důkazy; dospěl totiž k závěru, že soud prvního stupně zjištění z výslechu svědků (závěti) nesprávně hodnotil a polemizoval také se závěry týkajícími se vyhodnocení znaleckých posudků. Dovolání stěžovatele bylo zamítnuto s tím, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný.
Stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s námitkami, uplatněnými v dovolání.
Stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu z toho důvodu, že – jak již uvedl - soud dospěl ke zcela opačnému závěru než soud prvního stupně, a i tyto závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy. Dále tomuto soudu vytýká, že jím nebyl podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. řádně poučen o možnosti, že věc je možné posoudit po právní stránce jinak než podle účastníkova právního názoru; to způsobilo, že stěžovatel nemohl v odvolacím řízení nijak reagovat a došlo tak ke zjevnému zásahu do jeho práv. Stěžovatel tvrdí, že při takové změně právního názoru měl odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Oba napadené rozsudky byly pro stěžovatele nepředvídatelné a nesrovnatelné také s jeho legitimním očekáváním jako dědice. Odvolací soud se při hodnocení důkazů přiklonil k variantě, jež je pro stěžovatele méně příznivá, a jeho rozhodnutí v tomto směru není řádně odůvodněno.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Krajský soud v Brně se meritorně k ústavní stížnosti nevyjádřil. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového – oproti napadeným rozhodnutím – nepřinášely.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 29 C 222/2001 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce, který se – po změně žalobního petitu - domáhal určení, že žalovaný – Ing. I. G. není dědicem zůstavitele R. G. (otce obou účastníků řízení) ze závěti ze dne 14. 1. 1998. Rozsudkem soudu prvního stupně č. j. 29 C 222/2001-162 ze dne 6. června 2005 bylo žalobě vyhověno.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 18 Co 218/2005-193 ze dne 28. dubna 2006 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Ze spisu vyplývá, že odvolací soud zopakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně vyvodil své závěry a v odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi podrobně tyto důkazy zhodnotil. Z tohoto odůvodnění plyne, že se velmi podrobně zabýval zejména revizním znaleckým posudkem doplněným i výslechem znalce, při němž podrobně zkoumal znalcem vyjádřenou míru pravděpodobnosti, že se jedná o padělaný podpis. Z výslechu znalce pak vyvodil následující; „i kdyby byla pravost podpisu na předmětné závěti hodnocena pouze na základě závěrů znaleckého posouzení, pak vyjádřená pravděpodobnost nepravosti podpisu zůstavitele na předmětné závěti stupněm „nízká pravděpodobnost“ či procentním vyjádřením 15 až 20 % je pro závěr o nepravosti podpisu mírou naprosto nedostatečnou. V konfrontaci se skutečnostmi zjištěnými ze shodné výpovědi svědků závěti, kteří vlastními smysly vnímali okolnosti sepisu předmětné závěti a jejichž věrohodností nebyla relevantně zpochybněna, že zůstavitel předmětnou závěť vlastnoručně podepsal (což na listině se závětí stvrdili svými podpisy), zpochybnění pravosti podpisu znaleckým posouzením neobstojí.“
Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3075/2006-214 ze dne 20. března 2008 zamítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska stěžovatele uplatněných dovolacích důvodů správný.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, které provedl odvolací soud a v důsledku toho i se skutkovými závěry, které odvolací soud z provedených důkazů vyvodil. Následně pak vytýká dovolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkami, které směřovaly právě proti uvedenému postupu odvolacího soudu.
Ústavní soud těmto námitkám nepřisvědčil. Ze spisu vyplývá, že odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §213 o. s. ř. a zopakoval důkazy, které byly rozhodující pro posouzení předmětu sporu. Provedené důkazy pak hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak vyplývá z ustanovení §132 o. s. ř. Ústavní soud na tomto místě připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že proces hodnocení důkazů je právem a povinností obecných soudů, do něhož Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, jestliže obecné soudy postupovaly v souladu s výše zmíněnou zásadou. Z uvedeného pohledu odvolací soud postupoval v souladu s příslušnou právní úpravou, ve věci aplikoval podústavní právo a v jeho hodnocení důkazů nelze – ve smyslu ustálené judikatury - konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry spatřovat. Stejně tak z postupu odvolacího soudu nelze dovozovat ani jakoukoli svévoli.
Stěžovatel rovněž namítal, že odvolací soud pochybil tím, že nejednal v souladu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. a že stěžovatele nepoučil o dalším postupu, což způsobilo, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné a neodpovídalo legitimnímu očekávání stěžovatele. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. V předmětné věci se nejednalo o jiný právní názor ve smyslu ustálené rozhodovací praxe obecných soudů a Ústavního soudu, a proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že měl postupovat podle citovaného ustanovení. Předmětem posuzování a rozhodování byla skutková zjištění a jejich hodnocení jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím, stěžovatel byl těchto jednání přítomen, byl právně zastoupen a měl možnost i při opakovaném dokazování před odvolacím soudem klást svědkům otázky a vyjadřovat se k těmto tvrzením.
Námitky stěžovatele, které směřují proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou svou podstatou opět založeny na jeho nesouhlasu s tím, jak tento soud posoudil postup odvolacího soudu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí - ve vztahu k obsahu dovolání stěžovatele - však podle názoru Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že dovolací soud reagoval právě na dovolací námitky stěžovatele tím, že přezkoumal postup odvolacího soudu při opakování dokazování i při hodnocení důkazů. Žádné pochybení tu neshledal.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu