ECLI:CZ:US:2008:1.US.1604.08.1
sp. zn. I. ÚS 1604/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. P. C., zast. Mgr. Jitkou Logesovou, advokátkou, sídlem Na Příkopě 19, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.3.2008, č.j. 5 Cmo 78/2008-1190, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2008, č.j. 50 Cm 76/2008, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006-1070, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16.1.2008, č.j. 50 Cm 76/2008, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006-1070, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se nepřipouští vstup stěžovatele a vstup společnosti SPP Bohemia, a.s., jako vedlejších účastníků na straně společnosti Moravské naftové doly, a.s., do řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a domáhá se ochrany svých práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z obsahu jeho podání vyplývá, že předmětné usnesení bylo vydáno v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, kterou bylo odvoláno dosavadní představenstvo společnosti, jehož byl předsedou. Toto usnesení bylo napadeno třemi žalobami, krajský soud řízení spojil do řízení pod sp.zn. 50 Cm 76/2006 a podle názoru stěžovatele v něm vystupují pouze osoby jednající v zájmu společnosti KKCG SE, a.s. (jež je nepřímým akcionářem společnosti Moravské naftové doly, a.s), a nikoli v zájmu společnosti Moravské naftové doly, a.s. Stěžovatel je přesvědčen, že má zásadní právní zájem na výsledku řízení sp.zn. 50 Cm 76/2006, proto podáním ze dne 28.90.2006 přistoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované společnosti Moravské naftové doly, a.s. Podle krajského soudu však vedlejší účastenství není v tomto řízení přípustné, neboť jde o řízení podle §200e obč. soudního řádu, tudíž nejde o tzv. sporné řízení. Vrchní soud se s tímto názorem ztotožnil, aniž by své rozhodnutí řádně odůvodnil. Tento závěr považuje stěžovatel za nesprávný, s odkazem na §93 odst. 1 obč. soudního řádu dovozuje, že vedlejší účastenství nelze omezovat pouze na tzv. sporné řízení (v této souvislosti poukazuje na závěry Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 32 Cdo 131/2000) a snáší argumenty o tom, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nelze jednoduše označit za nesporné řízení. Za zásadní otázku pro posouzení přípustnosti vedlejšího účastenství označuje stěžovatel otázku právního zájmu na výsledku řízení (touto otázkou se žádný ze soudů nezabýval) a tvrdí, že on, jakožto člen představenstva společnosti, stejně jako žalobce ve sporu o vyslovení neplatnosti usnesení náhradní valné hromady, na výsledku předmětného řízení nepochybně právní zájem má. Na základě uvedených tvrzení pak dovozuje porušení svých základních práv (viz výše) a navrhuje, aby obě usnesení byla Ústavním soudem zrušena. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel informuje, že podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti jinému usnesení vrchního soudu, které se týkalo hlavního účastenství v předmětném řízení.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že krajský soud napadeným usnesením (výrok II.) nepřipustil vstup stěžovatele do řízení jako vedlejšího účastníka na straně společnosti Moravské naftové doly, a.s., přitom uvedl, že v projednávané věci se navrhovatelé domáhají vydání usnesení o určení neplatnosti valné hromady uvedené společnosti, že jde o řízení v režimu §200e obč. soudního řádu a že účastníky takového řízení jsou výlučně navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Stěžovatelův názor zdůvodňující jeho vstup do řízení v postavení vedlejšího účastníka zájmem na výsledku sporu, označil soud jako nesprávný, neboť rozhodnutí v této věci mu žádná práva ani povinnosti nezakládá. K tomu soud dodal, že aplikace §93 obč. soudního řádu je možná jen ve sporném řízení, přičemž řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právních osob, není řízením sporným. Stěžovatel podal proti prvostupňovému usnesení odvolání, vrchní soud shledal, že není důvodné. V odůvodnění parafrázoval dikci §200e odst. 3 obč. soudního řádu, podle něhož se účastenství v takových sporech řídí ustanovením §94 odst. 1 věta první, tedy že účastníky takového řízení je navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. K tomu konkrétně dodal, že předmětem řízení je návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, jde o řízení tzv. společenstevní, které lze zahájit pouze na návrh osob k tomu oprávněných, jeho účastníky jsou pouze navrhovatelé a společnost, o jejíž valnou hromadu se jedná; pokud by v takovém řízení mělo být rozhodováno o právech a povinnostech jiných osob, soud z úřední povinnosti by s těmito osobami sám jednal. Vedlejší účastenství ve smyslu §93 obč. soudního řádu též připustil jen na straně žalobce nebo žalovaného, tj. výslovně ve sporném řízení.
III.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základní práva na soudní ochranu. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem krajského soudu a vrchního soudu - díky ústavně konformní interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení o vymezení účastníků občanského soudního řízení (viz tzv. tři definice - §90 až 94 obč. soudního řádu) a připuštění vedlejší intervence pouze ve sporech mezi žalobcem a žalovaným - nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo. Ústavní soud souhlasí se závěrem vrchního soudu, že stěžovatel by byl účastníkem řízení podle §200e obč. soudního řádu, pokud by v něm bylo jednáno o jeho právech a povinnostech, a dodává, že v řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady takovou osobou není ani člen statutárního orgánu společnosti. Stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 131/2000 (bod. IV. ústavní stížnosti) nepovažuje Ústavní soud za korektní, neboť z obsahu usnesení vyplývá, že v této věci se Nejvyšší soud připouštěním účasti vedlejšího účastníka nezabýval, neboť proti němu dovolatelka nebrojila. Také k argumentaci ohledně hlavního účastenství (čl. VII. ústavní stížnosti) Ústavní soud nepřihlédl, neboť se týká věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 1603/08.
Ke způsobu rozhodnutí o podaném návrhu Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu bude rozhodovat meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem k poznatku, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, lze-li ji bez dalšího odmítnout. K tomu Ústavní soud výslovně dodává, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu