ECLI:CZ:US:2008:1.US.1623.08.1
sp. zn. I. ÚS 1623/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bičanem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 4. března 2008 sp. zn. 6 To 560/2007 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. října 2007 sp. zn. 2 T 186/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci, přičemž na základě blíže rozvedených stížnostních bodů tvrdil, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel tvrdil, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s právními předpisy, neboť byl odsouzen pouze na základě jediného důkazu, a to záznamů telefonních hovorů mezi stěžovatelem a dalšími spoluobžalovanými. Nařízení odposlechů se dle názoru stěžovatele chybně opírá o Trestně právní úmluvu o korupci, která byla přijata ve Štrasburku dne 27. ledna 1999 a publikována pod čís. 70/2002 Sb.m.s. formou Sdělení Ministerstva zahraničních věcí (dále jen "Úmluva"). Vyslovil přesvědčení, že tento důkaz mohl soud použít teprve poté, co by zjistil, že došlo k porušení povinností vyplývajících z výkonu jeho funkce asistenta rozhodčího předmětného fotbalového utkání a tím i k naplnění podmínek Úmluvy a §88 tr. řádu.
Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že došlo k pochybení v řízení před obecnými soudy, když jako důkaz vedoucí k jeho odsouzení sloužilo použití nezákonně získaných odposlechů telefonických hovorů a tím bylo porušeno právo na zachování tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením zajištěné dle čl. 13 Listiny. Stěžovatel byl společně s dalšími devíti obžalovanými uznán vinným z trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmínečně odložen na dobu dvou let, a k peněžitému trestu ve výměře 100.000,- Kč, zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího na dobu tří let a propadnutí věci specifikovaného mobilního telefonu. Trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zákona se stěžovatel dopustil tím, že jako asistent rozhodčího v průběhu blíže popsaného fotbalového zápasu si nechal slíbit nabídku úplatku, aby svým rozhodováním ovlivnil průběh fotbalového utkání.
Stěžovatel v hodnocení provedených důkazů v jeho trestním řízení obecnými soudy spatřoval závažné pochybení, neboť v řízení před obecnými soudy nebylo jak z listinných důkazů tak i svědeckých výpovědí zcela jednoznačně prokázáno, že předmětného dne porušil jakýmkoli způsobem své povinnosti vyplývající z vnitřních předpisů vztahujících se na činnost asistenta rozhodčích v průběhu fotbalového zápasu. Obecné soudy se nikterak nevypořádaly s touto skutečností, a proto spatřoval prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů.
Dále v ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že z důvodů procesní jistoty označený rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním k Nejvyššímu soudu.
Ve shodě s tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti, bylo dotazem na kancelář Okresního soudu v Kroměříži zjištěno, že stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí i dovoláním. Z připojené kopie dovolání ze dne 30. června 2008, které bylo doručeno dne 1. července 2008, tedy v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu), jeho přípustnost stěžovatel dovozuje z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Argumenty uvedené v dovolání byly po věcné i formální stránce shodné s argumenty, o něž se opírá i ústavní stížnost. Nejvyšší soud dosud o věci nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy současně podal i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. S ohledem na princip subsidiarity musí být také rozhodnutí dovolacího soudu napadeno ústavní stížností. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], aniž by bylo účelné rozhodovat podle §71d zákona o Ústavním soudu o projednání ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) .
V Brně dne 22. července 2008
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj