ECLI:CZ:US:2008:1.US.1644.08.1
sp. zn. I. ÚS 1644/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera (soudce zpravodaje) a Františka Duchoně o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Alexejem Přečkem, advokátem v Praze 9, Ostravská 626, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 319/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Svou ústavní stížnost, postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, opírá zejména o následující důvody:
Napadeným usnesením bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3 T 95/2006 ze dne 2. 4. 2007, ve znění usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 244/2007 ze dne 15. 10. 2007 v trestní věci pro ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona. Dovolání bylo podáno podle §265b odst. 1 písmeno g) tr. řádu, tedy proto, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle stěžovatele ve "zmatečně vedeném řízení" před soudy prvního a druhého stupně byl nesprávně hmotněprávně posouzen žalovaný skutek, zejména v tom, že se jej dopustil stěžovatel. Nejvyšší soud odmítl dovolání s poukazem na to, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu. Stěžovatel však prý "netvrdil potřebu" přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu, zjišťovaného před soudy. Podstatou ústavní stížnosti je to, že soudy zjištěný skutek není naplněn potřebnou hloubkou jistoty o tom, že si újmu na zdraví nezpůsobil poškozený sám. Nebyla tedy naplněna subjektivní stránka trestného činu. Znalecký posudek sice poškození zdraví jednáním popsaným v rozsudku stanovil, ale zároveň nevyloučil i jiný možný mechanismus poškození zdraví. Skutkové děje popsané ve výroku rozsudku o vině nebyly nijak, kromě tvrzení poškozeného, prokázány. Výroky soudu byly navíc obhajobou opakovaně vyvráceny. Zranění poškozeného nebylo bez pochybností zjištěno jako důsledek úmyslného jednání stěžovatele a nemohlo tedy být posouzeno podle §222 tr. zákona. Z toho stěžovatel dovozuje, že jeho námitka v dovolání směřovala výlučně proti hmotně právnímu posouzení skutku.
II.
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 3 T 95/2006, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, který dle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že dne 24. 1. 2006 kolem 14.45 hod. v Praze 8 v bytě poškozeného M.H., kam se dostavil na návštěvu, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl poškozeného tak, že ho odhodil na skříň až ten upadl na zem, kde do něho opakovaně kopl, přičemž poškozený utrpěl zlomeninu hlavičky kosti vřetení v oblasti levého lokte s posunem drobného kostního úlomku, tržnou ránu hlavy v oblasti temene vlevo délky cca 3-4 cm pronikající do podkoží a drobné povrchní pohmoždění hrudníku vlevo s pracovní neschopností po dobu cca 3 měsíců. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, s podmíněným odložením výkonu na zkušební dobu v délce tří let.
Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 9 To 244/2007, podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Uvedl, že posuzoval především otázku, zda uplatněný dovolací důvod, respekt. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném v ust. §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud prohlásil, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uplatněný stěžovatelem, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů. S poukazem na tento dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ust. §265b tr. řádu přitom nemůže být pouze formální.
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolací námitky uplatněné stěžovatelem směřují právě a výlučně do oblasti skutkových zjištění. Stěžovatel soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, především znaleckého posudku, týkajícího se poranění poškozeného, a další skutkové závěry. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, a vlastní verzi skutkového stavu věci. Toliko z uvedených skutkových výhrad dovozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení rozhodných skutečností a závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Dovolací důvod je tedy spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ust. §2 odst. 2, 5, 6 tr. řádu, to znamená, že dovolání uplatnil na procesním a nikoliv hmotně právním základě.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp.zn. IV. ÚS 449/03 a sp.zn. III. ÚS 78/05, dostupné na webové adrese http://www.nalus.cz, která vycházejí ze stejného právního názoru.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal k návrhu vyjádření Nejvyšší soud. Ten však jen poukázal na odůvodnění napadeného usnesení a na některá další rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k uplatnění uvedeného dovolacího důvodu. Ústavní soud tedy nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí, neboť nic nového oproti napadenému usnesení nepřinášelo.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud posoudil se zřetelem na ústavní rámec věci všechny části výroku a odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V jeho postupu však žádné porušení ústavních práv či svobod stěžovatele neshledal.
Ústavní soud se zabýval konkrétními námitkami stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 319/2008. Stěžovatel v dovolání označil dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu však v dovolání konkrétně uplatněné námitky tento důvod materiálně nenaplňují, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. S tímto závěrem Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje. K tomu ho vedou následující důvody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, či že se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích.
Nejvyšší soud pak - se zřetelem na uvedené ustanovení zákona a na jeho ustálený výklad - dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písmeno g) tr. řádu nebyl uplatněnými námitkami stěžovatele materiálně naplněn. Stěžovatel totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů (především znaleckého posudku) a v souvislosti s tím také vadný skutkový závěr, že fyzicky napadl poškozeného tak, že ho odhodil na skříň až ten upadl na zem, kde do něho ještě opakovaně kopl. Uplatněný dovolací důvod tedy spatřuje stěžovatel v porušení procesních zásad, tzn., že dovolání uplatnil na procesním a nikoliv na hmotně právním základě. Nejvyšší soud proto uplatněné námitky pod uvedený dovolací důvod podřadit nemohl.
Z charakteru stěžovatelovy argumentace předestřené jak v dovolání, tak i v ústavní stížnosti, lze podle přesvědčení Ústavního soudu jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ust. §265b tr. řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž vždy povinen posoudit nejdříve otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz např. usnesení sp.zn. II. ÚS 279/03, http://www.nalus.cz).
Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, což řádně odůvodnil, nelze tomuto závěru vytýkat žádné pochybení, zejména ne pochybení ústavněprávní povahy. Ostatně, jako již bylo uvedeno, sama stěžovatelova "ústavní stížnost" zcela postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci a sám stěžovatel ani neuvádí, jaká jeho ústavní práva či svobody byly napadeným rozhodnutím porušeny.
Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu