ECLI:CZ:US:2008:1.US.1646.08.1
sp. zn. I. ÚS 1646/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem v Praze, Králodvorská 16, proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci vedené pod sp. zn. K 124/95 za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném pod sp. zn. K 124/95, které trvá ode dne 14. 7. 1997, kdy byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. K 124/95-196 na stěžovatele konkurs, již více než deset let. Od září roku 1997 přitom správce konkursní podstaty nečinil žádné kroky v průběhu konkursního řízení, nebo je činil liknavě. V této skutečnosti spatřuje stěžovatel porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), porušení práva získat majetek a volně s ním nakládat (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), práva na volbu povolání, resp. práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a zásah do práva na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Z obsahu ústavní stížnosti a stěžovatelem předložených listin vyplývá, že se stěžovatel podáním ze dne 6. 12. 2007 domáhal u předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem, aby byla učiněna opatření k zamezení dalších průtahů v konkursním řízení stěžovatele. K této stížnosti bylo sděleno stěžovateli, že nelze souhlasit s jeho tvrzením, že by správce konkursní podstaty postupoval v řízení liknavě, správce konkursní podstaty naopak i přes nedostatečnou spolupráci ze strany stěžovatele podal v průběhu let 1999 až 2005 celou řadu excindačních žalob. Stěžejní je přitom projednání žaloby o vypořádání společného jmění manželů před Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 22 C 73/2004, jejíž nařízení správce konkursní podstaty i kancelář 45 K Krajského soudu v Ústí nad Labem opakovaně urgují. Jedná se přitom o otázku následného zpeněžení převážné části majetku, který by tvořil obsah konkursní podstaty. Dne 20. 5. 2008 podal stěžovatel k Vrchnímu soudu v Praze návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008, č. j. UL 5/20085, zamítnut s odůvodněním, že procesní úkon, jehož provedení se stěžovatel domáhal, Krajský soud v Ústí nad Labem provést nemůže, neboť vydání rozvrhového usnesení přichází v úvahu až poté, kdy je zpeněžen majetek konkursní podstaty a schválena konečná zpráva, což ovšem předpokládá vypořádání společného jmění stěžovatele a jeho manželky, k čemuž zatím nedošlo.
V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a výše citovaných přiložených listin bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně dle čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Ústavní soud ve svých nálezech k problematice průtahů v řízení před obecnými soudy již několikrát vyslovil, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho principy (zakotvené v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) byly respektovány; případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době (srov. například nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94). Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.-6/98).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 660/03 [in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 32, C.H.Beck, Praha 2004, str. 219] pak Ústavní soud konstatoval, že pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (resp. rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví včetně množství napadlých věcí či nedostatečného administrativního a technického zázemí obecných soudů. Podle přesvědčení Ústavního soudu je to státní moc jako celek - bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek - která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv; nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost. Z hlediska postavení jednotlivce proto není - v zásadě - významné, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení (například rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko).
V předmětné věci je zřejmé, že nenastala výše uvedená situace, nedošlo tedy k tomu, že by Krajský soud v Ústí nad Labem v dlouhých časových obdobích ve věci nekonal žádné procesní úkony, aniž by pro takovou situaci existoval procesní důvod. Z výše uvedeného naopak vyplývá, že existují závažné procesní důvody, pro které Krajský soud v Ústí nad Labem nemůže v konkursním řízení stěžovatele pokračovat, a to vypořádání společného jmění stěžovatele a jeho manželky, které je předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 22 C 73/2004. Pokud tedy dochází k neodůvodněným průtahům, nejsou způsobeny nečinností Krajského soudu v Ústí nad Labem v konkursním řízení stěžovatele, Ústavní soud má tedy za to, že ze strany Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo ve věci stěžovatele k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv svobod ani čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu