ECLI:CZ:US:2008:1.US.1654.08.1
sp. zn. I. ÚS 1654/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., právně nezastoupeného, proti trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. dubna 2008, č.j. 2 T 95/2008, a o návrhu na zrušení ustanovení §314e odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu v elektronické podobě dne 4.7. 2008 a následně doplněnou dne 7.7. 2008 jejím originálem se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného trestního příkazu a rovněž v záhlaví citovaného ustanovení trestního zákona.
Ústavní stížností napadeným trestním příkazem byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Proti tomuto trestnímu příkazu byl stěžovatelem dne 28. 5. 2008 podán odpor. Dále stěžovatel podal dne 27. 5. 2008 námitku podjatosti samosoudce Mgr. Karla Menšíka.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Ústavní soud vychází z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že podal proti citovanému rozhodnutí v zákonné lhůtě 8 dnů odpor (kopie přiložena k ústavní stížnosti). Vzhledem k této skutečnosti, kdy stěžovatel podáním tohoto odporu dal najevo, že právě tento procesní prostředek považuje za poslední prostředek, jenž mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, je zřejmé, že podání ústavní stížnosti je předčasné, protože ustanovení §314g odst. 2 trestního zákona stanovuje, že byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Jinak se trestní příkaz stane pravomocným a vykonatelným. Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost předtím, než o něm rozhodne příslušný soud, mohl by tak zasáhnout do rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak je shora uvedeno. Odmítnutím ústavní stížnosti nemůže být ovšem stěžovatel poškozen, poněvadž lhůta pro podání nové řádné ústavní stížnosti mu počne běžet teprve poté, co příslušný soud ve věci rozhodne (viz §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Za této situace již soudce zpravodaj nevyzýval stěžovatele k odstranění vad ústavní stížnosti (absence právního zastoupení, které je v řízení před Ústavním soudem podle ust. §30 odst.1 zákona o Ústavním soudu obligatorní, či absence ústavněprávní argumentace).
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Rovněž pak musel odmítnout návrh na zrušení příslušného ustanovení trestního zákona, který stěžovatel s ústavní stížností spojil a který ve vztahu k ní má toliko akcesorickou povahu a sleduje tedy osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj