ECLI:CZ:US:2008:1.US.1686.08.1
sp. zn. I. ÚS 1686/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 33/2007-99 ze dne 16. dubna 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 14/2006-58 ze dne 19. října 2006, proti rozhodnutí policejního prezidenta Policie ČR č. 742 ze dne 14. října 2005 a proti rozhodnutí ředitele Policie ČR Správy Severočeského kraje č. 928/2005 ze dne 4. 7. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 33/2007-99 ze dne 16. dubna 2008, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 14/2006-58 ze dne 19. října 2006, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí policejního prezidenta Policie ČR č. 742 ze dne 14. října 2005 č. 928/2005. Rozhodnutím policejního prezidenta bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Policie ČR Správy Severočeského kraje ze dne 4. 7. 2005, čís. 928/2005, jímž byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky pro porušení povinnosti stanovené zvláštním omezením podle §152 odst. 2 písm. b) služebního zákona, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na svobodnou volbu povolání spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel uvedl, že výše označeným rozhodnutím byl propuštěn ze služebního poměru pro porušení povinnosti stanovené zvláštním omezením v ustanovení §152 odst. 2 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), a rozhodnutí mu bylo doručeno dne 4. 7. 2005. Toto rozhodnutí opravil ředitel Policie ČR Správy Severočeského kraje svým oznámením č. 994/2005 ze dne 26. 7. 2005 tak, že se služební funkcionář o věci dověděl dne 10. 5. 2005, nikoliv dne 13. 5. 2005, jak bylo uvedeno v jeho předchozím rozhodnutí. Odvolání bylo zamítnuto výše označeným rozhodnutím policejního prezidenta, rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 18. 10. 2005. Před rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru byl stěžovatel rozhodnutím ředitele Policie ČR Správy Severočeského kraje zproštěn výkonu služby, protože proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestné činy podle §148 odst. 1, 2 a 4 a §158 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a), a c) trestního zákona. Proti rozhodnutí o zproštění výkonu služby podal stěžovatel odvolání, jemuž bylo vyhověno.
Stěžovatel tvrdí, že služební orgán pochybil v tom, že mu rozhodnutí policejního prezidenta nebylo nikdy doručeno a bylo doručeno pouze jeho právnímu zástupci. Rozhodnutí policejního prezidenta je rovněž podepsáno blíže neidentifikovatelným podpisem a není tedy vůbec zřejmé, kdo toto rozhodnutí podepsal. Dále namítá, že ředitel Policie ČR Správy Severočeského kraje pochybil v tom, že své rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze dne 4. 7. 2005 opravil pouze oznámením ze dne 26. 7. 2005 a nikoliv rozhodnutím a navíc uvedené oznámení je podepsáno neznámou osobou. V tomto oznámení nebyl ani poučen o možnosti odvolání proti němu. V důsledku uvedených vad považuje stěžovatel obě rozhodnutí služebních orgánů za neplatná. Namítal rovněž, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bylo vydáno po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, stanovené v ustanovení §107 odst. 2 služebního zákona, což v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Dále stěžovatel tvrdil, že není dán důvod propuštění podle ustanovení §107 odst. 1 citovaného zákona, protože se vytýkaného porušení povinnosti stanovené zvláštním omezením v ustanovení §152 odst. 2 písm. b) citovaného zákona nedopustil. Konečně namítal, že byl v rozporu s ustanovením §130 odst. 3 citovaného zákona vyloučen z možnosti navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy a neměl možnost se žádným způsobem vyjádřit k zahájení řízení o skončení služebního poměru.
Obecným soudům vytýká, že se sice jeho námitkami v žalobě i v kasační stížnosti zabývají, avšak hodnotí je buď neúplně nebo nesprávně, čímž rovněž došlo k porušení jeho základních práv. Stěžovatel uvádí, že se obecné soudy sice zabývaly námitkami směřujícími proti tomu, že mu bylo vytýkáno porušení povinnosti vyplývající ze zvláštního omezení obsaženého v ustanovení §152 odst. 2 písm. b) služebního zákona; on však prý uvedenou povinnost neporušil, protože jeho činnost nebylo možno považovat za účast na živnostenském podnikání. Nejvyšší správní soud podle jeho názoru nesprávně posoudil jeho námitky vztahující se k určení, kdy se služební funkcionář dozvěděl o porušení povinnosti stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že se o ní služební funkcionář dozvěděl dříve než dne 10. 5. 2005, a proto lhůta k propuštění ze služebního poměru marně uplynula. Obecné soudy ve svých rozsudcích překročily rámec přezkumné činnosti a v rozporu se zákonem nahrazovaly vady správních rozhodnutí tím, že – podle jeho názoru – vyvinuly nemalou snahu vysvětlit uvedená data. Úkolem obecných soudů však bylo pouze přezkoumat rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a nikoliv nahrazovat vady přezkoumávaných rozhodnutí.
Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami týkajícími se postupu služebního funkcionáře, který si vyžádal materiály z trestního spisu. Poukazuje dále na námitku nedoručení rozhodnutí policejního prezidenta, kterou rovněž obecné soudy nesprávně posoudily. Namítá rovněž, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho výhrady týkající se formálních vad správních rozhodnutí.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená rozhodnutí soudu i rozhodnutí služebních orgánů zrušena.
II.
Nejvyšší správní soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že její podstatou je obsáhlé opakování argumentů, které stěžovatel uvedl již v žalobě i v kasační stížnosti, a polemika s hodnocením důkazů a právními závěry obecných soudů. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k porušení označených základních práv stěžovatele nedošlo, protože soudy podanou žalobu stanoveným postupem projednaly a ochranu stěžovateli neodmítly. Z tohoto, že se neztotožnily s argumentací stěžovatele, nelze dovozovat porušení jeho práv. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice.
Ústavní soud nezasílal stejnopis ústavní stížnosti příslušným orgánům Policie ČR k vyjádření, neboť to se zřetelem k obsahu spisu a napadených rozhodnutí nepovažoval za potřebné.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 Ca 14/2006 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí policejního prezidenta č. 742 ze dne 14. 10. 2005. Jeho žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 14/2006-58 ze dne 19. října 2006 zamítnuta. Městský soud v Praze v podstatě uvedl, že napadené rozhodnutí i předchozí rozhodnutí ředitele Policie Správy Severočeského kraje byla opatřena podpisy osob zastupujících osoby, kterým náleží pravomoc tato rozhodnutí vydat v souladu s vnitřní úpravou organizačního charakteru; uvedená delegace tedy nebyla protizákonná. Formální nedostatky, které stěžovatel vytýkal, ho nemohly podle názoru soudu zkrátit na jeho právech. Dále k námitce doručování soud uvedl, že doručeno bylo v souladu s ustanoveními zákoníku práce, a to právnímu zástupci, kterého si stěžovatel zvolil v souladu s ustanovením §14 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce 1965“). Zabýval se rovněž námitkou týkající se opravy původního rozhodnutí služebního funkcionáře a dospěl k závěru, že oprava koresponduje se skutečností a je v souladu s obsahem správního spisu. Posoudil také námitku týkající se překročení dvouměsíční lhůty stanovené v ustanovení §107 odst. 2 služebního zákona a vyložil, proč ji nepovažoval za důvodnou. Podrobně se městský soud zabýval i námitkou týkající se základu skončení služebního poměru – porušení povinnosti stanovené v ustanovení §152 odst. 2 písm. b) služebního zákona a dospěl k závěru, že důvod použití tohoto ustanovení byl dán. Zkoumal i tvrzení, že stěžovatel neměl možnost se k řízení o skončení služebního poměru vyjádřit; poukázal na to, že stěžovatel (jeho právní zástupce) byl informován o tomto řízení přípisem ze dne 29. 6. 2005 a možností, které mu služební zákon dává, nevyužil. Zabýval se i obranou stěžovatele, která se týkala údajného využití trestního spisu i určení data, kdy se služební funkcionář dozvěděl o porušení ustanovení §152 odst. 2 písm. b) služebního zákona.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 33/2007-99 ze dne 16. dubna 2008 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta. Stížnostní námitky, jimiž se Nejvyšší správní soud zabýval, korespondovaly námitkám, které byly obsaženy již ve správní žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta. Stížnostní soud obecně konstatoval, že se Městský soud v Praze dostatečně obsáhle vypořádal s námitkami obsaženými v žalobě; dále podrobně zkoumal stížnostní námitky, k nimž uvedl svůj právní názor doplňující a prohlubující právní názor soudu prvního stupně.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na svobodnou volbu povolání, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, které byly vzneseny již v žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta i v kasační stížnosti a s nimiž se Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud dostatečně podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Ústavní soud se k jejich právním závěrům připojuje. Stěžovatel se sice snaží v ústavní stížnosti akcentovat rovinu ústavně právní, přesto však jeho námitky mají především podobu nesouhlasu se skutkovými a právními závěry obecných soudů, jež se pohybují v mezích práva podústavního.
V obecné rovině je nutno poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že nesouhlas s hodnocením důkazů a s právními závěry obecných soudů není porušením práva na spravedlivý proces, pokud obecné soudy při hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, hodnotily provedené důkazy ve všech souvislostech a jejich právní závěry nejsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, který má oporu ve spisu. V předmětné věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily výše uvedené hranice. Naopak je nutno – jak již bylo uvedeno - konstatovat, že obecné soudy aplikovaly pouze podústavní právo, a to ústavně konformním způsobem, takže jejich rozhodnutími nemohlo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
K jednotlivým námitkám považuje Ústavní soud za potřebné uvést následující: Z hlediska práva na spravedlivý proces by porušením tohoto základního práva bylo, pokud by stěžovatel neměl možnost se k věci vyjádřit, uvést své stanovisko a navrhnout případné důkazy. Zde stěžovatel namítal porušení uvedené možnosti ve vztahu k řízení o skončení služebního poměru a tuto námitku uplatnil jak ve správní žalobě, tak i v kasační stížnosti. Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud se jí podrobně zabývaly. Poukázaly na to, že stěžovatel byl o zahájení správního řízení informován, ale nevyužil možnosti uplatnit svá stanoviska; stejně tak byl jeho právní zástupce informován o složení a jednání poradní komise policejního prezidenta, která se zabývala odvoláním stěžovatele proti rozhodnutí služebního funkcionáře o skončení služebního poměru, leč ani této možnosti stěžovatel (jeho právní zástupce) nevyužil. Ústavní soud se ve vztahu k této námitce ztotožňuje se závěry obecných soudů, že stěžovatel měl možnost účastnit se správního řízení (byť případně cestou svého právního zástupce), ale této možnosti nevyužil; nelze proto v dané situaci spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud v této souvislosti reaguje i na tvrzení, že rozhodnutí policejního prezidenta nebylo stěžovateli nikdy doručeno a že bylo doručeno jen jeho právními zástupci. Zde obecné soudy správně poukázaly na to, že podle úpravy v ustanovení §14 zákoníku práce v tehdy platném znění bylo možné, aby se zaměstnanec nechal na základě dohody o plné moci zastupovat a v takovém případě všechny úkony, které ve smyslu §266a odst. 1 zákoníku práce v tehdy platném znění měly být doručeny osobně, byly řádně doručeny právnímu zástupci zaměstnance. Uvedená situace nastala právě v případě doručení rozhodnutí policejního prezidenta. Nelze proto dovozovat, že rozhodnutí služebního funkcionáře je neplatné, protože nebylo stěžovateli doručeno.
Nelze rovněž přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o činnost obecných soudů při posuzování jeho námitky týkající se nedodržení lhůty k skončení služebního poměru. Obecným soudům nelze vyčítat, že „vyvinuly nemalou snahu vysvětlit tato data, byť to jejich úkolem nebylo“. Je zapotřebí si uvědomit, že se v daném případě jednalo o posouzení prekluzívní lhůty, k níž obecné soudy musejí přihlížet z úřední povinnosti a dostatečně podrobně odůvodnit svůj právní názor, zda stanovená lhůta uplynula marně či zda byl předmětný úkon učiněn ve stanovené lhůtě. Jestliže se oba soudy podrobně zabývaly určením počátku této prekluzívní lhůty, pak postupovaly v souladu se zákonem a v jejich rozhodnutí nelze rovněž spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. V tomto směru lze akceptovat jejich závěr, že dvouměsíční lhůta začala běžet dnem 10. 5. 2005, kdy bylo příslušnému služebnímu funkcionáři doručeno usnesení státního zástupce o zahájení trestního stíhání stěžovatele, z něhož mohl seznat a vyhodnotit porušení §152 odst. 2 písm. b) služebního zákona žalobcem stěžovatelem.
Pokud stěžovatel v souvislosti s napadenými rozhodnutími služebních funkcionářů poukazuje rovněž na porušení práva na svobodnou volbu povolání, resp. práva na práci, Ústavní soud konstatuje, že právo na svobodnou volbu povolání a právo na práci v pojetí Listiny (ale i dalších dokumentů, upravujících základní sociální práva na evropské a mezinárodní úrovni) neznamená absolutní nemožnost ukončit existující pracovněprávní (služební) vztahy. Právo na práci ve svém obsahu sice zahrnuje i právo na stabilitu pracovního zapojení; je mu však nutno rozumět tak, že pracovněprávní (služební) vztah může skončit pouze způsoby, které právní předpisy upravují. Jestliže obecné soudy posoudily rozhodnutí služebních funkcionářů jako rozhodnutí v souladu s příslušnými předpisy, pak je za porušení uvedeného sociálního práva považovat nelze.
Pokud se jedná o další dílčí námitky stěžovatele, poukazuje Ústavní soud na řádně odůvodněná rozhodnutí obecných soudů, která se těmito námitkami zabývala, a v nichž Ústavní soud nespatřuje rozhodnutí, která byl porušovala právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu