ECLI:CZ:US:2008:1.US.1688.08.1
sp. zn. I. ÚS 1688/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky V. J., zastoupené JUDr. Pavlínou Sglundovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Smetanovo nábř. 7 proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2008, č. j. 6 Cmo 39/2007-73, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu 9. 7. 2008 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci.
K žádosti Ústavního soudu o předložení předmětného soudního spisu bylo Krajským soudem v Ostravě dne 26. 8. 2008 sděleno, že stěžovatelka v zákonné lhůtě podala proti ústavní stížnosti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci také dovolání a věc tedy bude předložena k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu ČR. Je tedy zřejmé, že tak v dané situaci došlo k souběhu dvou podání ve stejné věci k různým rozhodovacím institucím.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž vyplývá, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. O takový případ se jedná i v právní věci stěžovatelky.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelce dostalo poučení o opravných prostředcích, z něhož vyplývá, že proti předmětnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci není přípustné dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelka tedy nebyla povinna pro splnění podmínky vyčerpání všech opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatelka této možnosti přesto využila, běh lhůty k případnému podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze přitom předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Ivana Janů
soudce zpravodaj