ECLI:CZ:US:2008:1.US.1700.08.1
sp. zn. I. ÚS 1700/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích -pobočky v Táboře ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 18 T 1/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 10 To 40/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 391/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1. trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, v bodě 2. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona a v bodě 3. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona a trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Skutku uvedeného pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se měl stěžovatel dopustit tak, že při provádění služebního zákroku příslušníky Policie České republiky se nejprve vytrhl z úchopu policisty, kterého srazil na zem, poté druhého policistu zezadu uchopil rukama, čímž mu zabránil v pohybu a po odstranění zajišťovací pojistky mu z pouzdra vytrhl služební pistoli se zásobníkem a 12ks nábojů, rozběhl se směrem k propojovací chodbě, přičemž zasunul náboj do nábojové komory, asi po 10 metrech se v této chodbě otočil a pěti mířenými ranami vystřelil směrem do prostoru vestibulu v době, kdy policista byl ukryt za opěrným sloupem a druhý policista za rohem zdi mezi propojovací chodbou a vestibulem, po vystřelení pěti ran se rozběhl chodbou ke vchodovým dveřím, zaběhl do prostoru vedoucího do suterénu, po opakované výzvě k zanechání protiprávního jednání opětovně jedenkrát vystřelil směrem k východu, poté zbraň odhodil a vzdal se příslušníkům Policie České republiky. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §59 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele pro výkon trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o extrémním rozporu v posouzení skutku uvedeného v bodě 3 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, a to po objektivní a po subjektivní stránce. Dle názoru stěžovatele nelze dovodit, že jeho jednání bylo vedeno s cíleným úmyslem zmocnit se za použití násilí služební pistole na místě zasahujícího policisty. Dovoditelné je pouze to, že ze strany stěžovatele nešlo o žádné plánované, resp. cílené jednání směřující k tomu, aby se zmocnil policistovy služební pistole. Stěžovatel před tím setrvával v nemocnici a odmítal ji dobrovolně opustit. Teoreticky by bylo možné spekulovat o tom, že jakýmkoliv dalším jednáním se prostě jen snažil zabránit tomu, aby byl donucen opustit nemocnici. Zjevně proto také členové policejní hlídky rozhodli o použití mírnějších donucovacích prostředků a za jejich pomoci vyvedli stěžovatele z nemocnice. Tomu se však stěžovatel bránil, byť zřejmě spíše pasivně. "Lze důvodně ... předpokládat, že v této chvíli neměl do budoucna žádné jiné plány, tj. po subjektivní stránce jeho úmysl směřoval ani k vyvolání situace, při které by se bezproblémově zmocnil pistole a tu potom použil proti policistům, ale ani situace, kdyby se této pistole zmocnil násilím, a poté ji použil k výstražným výstřelům proti policistům"; prostě se vcelku iracionálně bránil. Následovala potyčka, kterou lze považovat spíše za zmatenou. Šlo tedy o neočekávané odnětí služební pistole, což nelze právně kvalifikovat jako násilí ve smyslu §234 odst. 1 trestního zákona. Tento závěr do značné míry potvrzuje i následné jednání stěžovatele po zmocnění se služební pistole, neboť krátce po střelbě zbraň odhodil a vzdal se policistům. Jednání stěžovatele, pokud jde o odejmutí pistole policistovi, lze tedy označit za impulzivní, bez jakékoliv hlubší úvahy o nějakých souvislostech, ať již právních nebo věcných.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje výhrady, jež uplatnil již v předchozích stádiích řízení (srov. reprodukci námitek stěžovatele provedenou Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí), očekávaje, že rozhodnutí obecných soudů podrobí Ústavní soud dalšímu instančnímu přezkumu. To však úkolem Ústavního soudu není. Ústavní soud totiž představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv či svobod. Není součástí obecných soudů a není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, jestliže takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Ústavní soud je přesvědčen, že k takové situaci v souzené věci nedošlo.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). V projednávané věci však obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, proč považovaly skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Existenci extrémního rozporu ve výše uvedeném smyslu ani svévoli v postupu a v rozhodování soudů Ústavní soud neshledal. Neměl proto důvod závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech (a stěžovateli v podstatě již jen na vysvětlenou), lze dodat následující.
Stěžovatel v prvé řadě rozporoval objektivní stránku trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona a v tomto směru vynesl námitky proti právnímu posouzení skutku, za který byl odsouzen. Zde stačí poukázat na str. 4 (dole) napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který naplnění objektivní stránky dané skutkové podstaty přesvědčivě vyložil; z ústavně právního pohledu není této argumentaci co vytknout; ostatně i stěžovatel se v podstatě omezil jen na formální deklaraci nesouhlasu se závěrem o existenci objektivní stránky předmětného trestného činu, aniž by byl v tomto směru náležitě argumentoval.
Stěžovatel dále zpochybňoval naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona (tedy i zde vznesl námitky proti právnímu posouzení skutku). Tu postačí pro stručnost citovat racionálně logicky akceptovatelnou relevantní část napadeného usnesení Nejvyššího soudu na str. 5: "...Z výpovědi svědka P. B. (srov. též reprodukci výpovědí svědků v napadeném rozsudku krajského soudu) se podává, že obviněný do něj strčil, až upadl na zem, přesto však zpozoroval, jak obviněný svědka Z. H. objal, a nato uviděl v ruce obviněného předmět černé barvy. Svědek Z. H. uvedl, že sledoval, jak obviněný nejprve srazil kolegu P. B., jeho odstrčil na zeď, čímž svědek ztratil rovnováhu, obviněný jej nato objal, chytil jakoby za žebra a vytáhl mu pistoli. Z tohoto průběhu situace je zřejmé, že obviněný nejednal zkratkovitě, tedy nahodile, necíleně a zmatečně, ale naopak postupoval racionálně. Je dostatečně zřejmé, že se obviněný zbraně zmocnil zcela záměrně proto, že se jedná o zbraň. Aby ji získal, musel použít násilí vůči oběma policistům, kteří jej drželi a vyváděli z nemocnice. Pro úmysl obviněného násilím se zmocnit zbraně též svědčí i to, že pro uchopení zbraně sahal přesně a jistě do míst, kde měl policista zbraň připevněnu. K tomu, aby ji získal, nestačilo ji pouze vytáhnout z pouzdra, ale před tím,, bylo nutné se "zbavit" policistů, a proto obviněný jednal tak, že se nejprve vytrhl z úchopu, jednoho z nich srazil na zem, a teprve když již tento policista nebyl v jeho bezprostřední blízkosti, učinil přesně cílené úkony směřující k tomu, aby mu druhý policista, který měl u sebe zbraň, v jejím odnětí bránil. Proto ho zezadu uchopil, čímž mu zabránil v pohybu a tedy i v možnosti obviněnému zmocnění se zbraně znemožnit. Obviněný si tak násilným jednáním vytvořil prostor proto, aby mohl odjistit uzávěr pouzdra, z něhož poté zbraň vytrhl. Nelze též přehlédnout, že obviněný všechny tyto kroky musel činit rychle a bez zaváhání, kdy úspěšnost jeho činu záležela i na momentu překvapení. Na záměr obviněného získat násilím zbraň, lze usuzovat i z jeho dalšího počínání, které rovněž vylučuje to, že by jednal zkratkovitě. Obviněný totiž poté, co se zbraně uvedeným způsobem zmocnil, ji okamžitě ve shodě s účelem, k němuž zbraně slouží, užil. Zasunul totiž náboj do nábojové komory a nejprve pěti mířenými ranami z ní vystřelil..." Jinými slovy, nemá rozumnou oporu představa, že by v citovaném právním posouzení věci mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch stěžovatelem rozporovaném výroku o vině uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné. Uvedenou argumentaci považuje za zcela logickou, přesvědčivou a tedy za plně přijatelnou i Ústavní soud.
Shrnutím toho je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Je namístě dodat, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" ústavní stížnosti již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a na základě argumentace, jež je proti nim uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a k obsahu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele dotknout. Tak tomu je i v souzené věci.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložit nezdařilo (přičemž Ústavní soud neshledal protiústavnost ani v dalších aspektech napadených rozhodnutí).
Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu