ECLI:CZ:US:2008:1.US.1716.08.1
sp. zn. I. ÚS 1716/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti K. F., zastoupené JUDr. Alenou Mrlinovou, advokátkou, se sídlem Výškovická 122, 700 30 Ostrava - Zábřeh, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2008, č. j. 56 Co 557/2007-269, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení specifikovaného rozhodnutí obecného soudu. Tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 32, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že na základě návrhu stěžovatelky jako matky rozsudkem ze dne 19. 9. 2007, č. j. 43 P a Nc 322/2006-218, rozhodl Okresní soud v Ostravě tak, že výživné pro nezl. Pavla (jedná se o pseudonym) bylo zvýšeno z částky 3 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2003 na částku 5 000,- Kč, s účinností od 1. 1. 2004 na částku 15 000,- Kč, s účinností od 1. 7. 2006 na částku 20 000,- Kč měsíčně. V období od 1. 9. 2005 do 30. 6. 2006 nebylo výživné stanoveno s ohledem na pobyt nezl. Pavla u otce. Na základě odvolání otce byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 3. 2008, č. j. 56 Co 557/2007-269, změněn rozsudek okresního soudu změněn tak, že s účinností od 1. 4. 2008 je otec povinen na výživném platit částku 7 000,- Kč.
Krajský soud ve svém rozsudku vyšel mj. ze zjištění, že otec nezletilého ke dni rozhodování zaplatil na výživu podle předběžně vykonatelného rozsudku okresního soudu v plné výši částku 572 200,- Kč. Protože se spotřebované výživné nevrací (§99 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o rodině"), nezabýval se krajský soud přezkumem rozsudku okresního soudu v části týkající se období od 22. 8. 2003 do 31. 3. 2008. Na základě v zásadě správných skutkových zjištění okresního soudu a dalších zjištění učinil krajský soud vlastní právní závěry. Bylo zdůrazněno především, stručně řečeno, že nezletilý dne 2. 7. 2006 na otce, u kterého v té době pobýval, zaútočil za pomoci baseballové hole a způsobil mu zranění, pro která otec vyhledal lékařské ošetření. Tohoto jednání se nezletilý dopustil zhruba 4,5 měsíce před dovršením 15 let. Za uvedené jednání se nezletilý nikdy neomluvil. Krajský soud shledal, že je důvod pro aplikaci §96 odst. 2 zákona o rodině, neboť podrobně popsaný chováním nezletilého byly porušeny dobré mravy. Nezletilý se podle rozsudku krajského soudu svým jednání zbavil nároku na tu část výživného, která překračuje jeho běžné potřeby, odpovídá nadstandardním příjmovým poměrům otce a má podle §85a odst. 2 zákona o rodině sloužit k tvorbě úspor ve prospěch dítěte.
V ústavní stížnost namítá stěžovatelka, že napadený rozsudek se zcela vymyká dosavadní judikatuře i právní teorii, zpochybňuje dílčí závěry obecných soudů, především ve vztahu k dlouhodobým důvodům pozdějšího "vzájemného napadení". Uvádí, že "syn není pachatel, ale poškozený" a zpochybňuje závěry soudu o úrovni synovy rozumové, intelektuální a osobnostní vyspělosti. Ve věci aplikace §96 odst. 2 zákona o rodině se stěžovatelka odvolává na odbornou literaturu. Rovněž tvrdí, že krajský soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal "s otázkou doby minulé a stanovil výživné pouze do budoucna". Stěžovatelce proto není jasné, zda měl otec platit zvýšené výživné "až od 1. 4. 2008 nebo i za dobu minulou." Závěrem dovozuje stěžovatelka, že úvahy soudu jsou nelogické, zakládají znevýhodnění nezletilého oproti ostatním dětem a, patrně bráno do důsledku, nezletilý by neměl právo na základě úvah soudu podílet se na životní úrovni ani jí jako matky, vyjma uspokojování základních potřeb. Proto navrhuje napadený rozsudek zrušit.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti konstatuje Ústavní soud že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, takže již z toho důvodu na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (také sp. zn. III. ÚS 23/93 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. I., vydání I. Praha, C. H. BECK 1994, str. 41).
Ve vztahu ke stěžovatelkou zpochybňovanému skutkovému stavu, jak z něj krajský soud vyšel, musí Ústavní soud odkázat na podrobná odůvodnění obou rozsudků, která je nadbytečné nyní znovu reprodukovat. Důkladně se soudy zabývaly majetkovými poměry otce, výchovným a životním prostředím nezletilého, jeho osobnostními charakteristikami i výchovným vlivem obou rodičů. Nic nenasvědčuje tomu, že závěry krajského soudu byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť pouze v takovém případě by kasační pravomoc Ústavního soudu byla založena.
Ani co do aplikace §96 odst. 2 zákona o rodině nenachází Ústavní soud prostor pro svou ingerenci. Krajský soud v rozsudku jasně a konkrétně uvedl, o jaké jednání, za jakých okolností a v jakých širších souvislostech se mělo jednat, přičemž na rozdíl od stěžovatelky nehovoří o "vzájemném napadení." K tomu jsou připojeny jasné a přiměřené úvahy o vztahu tohoto jednání a dobrých mravů, jak je má zákon o rodině na mysli. Konečně dovozuje, jaké (částečné) dopady má učiněný závěr na vyživovací povinnost. Pokud uzavřel, že dobrým mravům by odporovalo přiznání výživného v širším rozsahu dle §85a odst. 2 zákona o rodině, tedy z nadstandardních majetkových poměrů plynoucí možnost tvorby úspor, nejedná se podle názoru Ústavního soudu o závěr nepřiměřený, ke kterému by krajský soud nebyl na základě konkrétního skutkového stavu oprávněn. Odkaz stěžovatelky na doktrinální závěr, který zásadně vylučuje zánik vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem, je nepřípadný, neboť krajský soud určením výše výživného na 7 000,- Kč měsíčně zcela zjevně o zániku vyživovací povinnosti nerozhodl, a to ani de iure ani fakticky. I v kontextu zjištění krajského soudu, že dlužné výživné bylo na základě rozsudku soudu prvního stupně otce zaplaceno v původně vyměřené plné výši, nedomnívá se Ústavní soud, že by zájmy dítěte byly nepřípustně opomenuty a že by rozhodnutí krajského soudu ohrozilo zabezpečování potřeb a komplexní výchovu nezletilého.
Ve vztahu ke stěžovatelkou vyjádřeným pochybnostem o rozsahu a obsahu rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud již pouze poukazuje na znění výroku I. napadeného rozsudku a část odůvodnění na str. 6 dole a str. 7 nahoře, z nichž obsah a časový rozsah nově založené úpravy jasně plyne.
Na adresu obou rodičů Ústavní soud závěrem podotýká, že v žádném případě nelze vykládat aktuální zjištění krajského soudu či závěry Ústavního soudu jako formální ukončení snah o výchovné směrování a rodičovské působení na nezletilého oběma rodiči. Tato odpovědnost obou rodičů, která kromě konkrétních právních konsekvencí leží v rozhodném rozsahu v oblasti morálního a výchovného působení nepochybně nadále trvá.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, ve kterém by bylo jednáno s účastníky či vedlejšími účastníky řízení o ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného nezjistil Ústavní soud zásah do žádného ze stěžovatelkou zdůrazňovaných základních práv. S ohledem na to Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu