ECLI:CZ:US:2008:1.US.1810.08.1
sp. zn. I. ÚS 1810/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Evou Květenskou, advokátkou se sídlem Praha 8, Křižíkova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 3 Tdo 273/2008, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007, čj. 12 To 68/2007 - 2198, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 123/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. L. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, který po předchozím zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 678/2007, v novém odvolacím řízení zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 5 T 123/2004 (dále též "soud prvního stupně"). Tímto rozsudkem byl stěžovatel, spolu s obviněnými P. K., P. Z. a R. F., uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (v bodě I/1, 2; dále jen "TrZ") dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 TrZ, spáchaného formou účastenství, jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) TrZ. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. Poškození byli s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel tvrdil, že odvolací soud se jeho námitkami vůči rozsudku soudu prvního stupně vůbec nezabýval a bez bližšího zdůvodnění se ztotožnil s jeho závěry. Přitom ze spisu je patrno, že přípravné řízení bylo vedeno neobjektivně, za účelem prověření jediné vyšetřovací verze, tj. té, že oba podvodné převody nemovitostí zorganizoval právě stěžovatel. Nejdůležitější osobou a v podstatě jediným zdrojem informací byl odsouzený P. K., který je podle znaleckého posudku osobou s nadprůměrnou inteligencí, schopnou složitějších myšlenkových kombinací, se zapojením své fantazie a vytvářením si plánů činnosti předem, do kterých je schopen zapojit i další osoby. A právě jeho výpovědi jsou v podstatě jediným přímým důkazem, prokazujícím trestnou činnost stěžovatele. V kontextu uvedeného měly obecné soudy zkoumat, zda stěžovatel, jako organizátor trestné činnosti, byl schopen s takovou osobností manipulovat, zejména s ohledem na závěry znaleckého posudku, týkajícího se stěžovatele. Z něho mj. vyplývá, že u stěžovatele byla zjištěna chronická neurotická úzkostná a depresivní porucha a přetrvávající změny osobnosti. Právě tyto poruchy stěžovatele ovlivňovaly i v podnikatelských aktivitách, tedy v jeho schopnostech organizačních i manažerských. Přesto však ani v novém odvolacím řízení nebyla řešena otázka stěžovatelovy způsobilosti být pachatelem trestného činu z hlediska ustanovení §12 TrZ, tedy to, zda byl schopen trestnou činnost připravit a řídit další osoby k zamýšlenému cíli. Nebyla hodnocena ani skutečnost, že v době, kdy měl páchat trestnou činnost, byl mimo území České republiky.
Po prostudování ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatel zřejmě není vědom, neboť v ústavní stížnost kopíruje dovolání, odvolání a zopakoval argumentaci, kterou uplatnil již v rámci obhajoby. S jeho argumentací se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, vypořádaly. Své závěry, vyplývající z rozsáhlého dokazování, že to byl právě stěžovatel, kdo fakticky řídil společnost GREEN LION, spol. s r. o., zosnoval plány vedoucí ke spáchání trestného činu podvodu a dával ostatním spoluobviněným příslušné pokyny, aniž by vznikly pochybnosti o jeho příčetnosti. Výpověď spoluobviněného P. K. je v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy a jeho věrohodnost nebyla nijak zpochybněna. Obecné soudy řádně odůvodnily a vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily.
Ústavní soud zcela odkazuje na podrobnou argumentaci obecných soudů, z níž vyplývá, že důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně subjektu (příčetnosti stěžovatele) a jenž obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky stíhaného trestného činu.
Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že je možno ho podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu