ECLI:CZ:US:2008:1.US.1837.08.1
sp. zn. I. ÚS 1837/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. Věrou Valnou, advokátkou se sídlem Jindřichův Hradec, Náměstí T. G. Masaryka 105/I, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2008, čj. 32 Odo 1512/2006 - 350, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2006, čj. 7 Co 2877/2005 - 235, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 6. 2005, čj. 4 C 278/2004 - 145, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2005, čj. 4 C 278/2004 - 153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení dlužného nájemného. Současně navrhla odložení vykonatelnosti rozsudku okresního soudu.
Podle stěžovatelky pronajímatel nebytových prostor, společnost AHOLD Czech Republic, a. s., neměl, v době podání žaloby, na zaplacení žalovaného nájemného hmotně právní nárok. V té době byly totiž všechny započitatelné platby zaplaceny právním předchůdcem stěžovatelky (společností ADS, spol. s r. o.), nárok tedy neexistoval. Podle výpisů o placení nájmu právního předchůdce stěžovatelky bylo, za dobu užívání prostor (20 měsíců) zaplaceno nájemné za 24 měsíců. Tyto platby se měly, spolu se zaplacenou kaucí, započíst, podle čl. X odst. 3) a 4) nájemní smlouvy, vůči pohledávkám na nájemném stěžovatelky. Odvolací soud se touto skutečností vůbec nezabýval a porušil tak její právo na spravedlivý proces, neboť jí neposkytl rovné postavení v soudním řízení a nedostatečně zhodnotil to, co u soudu uvedla. O odvolání bylo rozhodnuto bez její přítomnosti, ačkoliv se včas a z vážného důvodu omluvila. Odvolací soud rovněž nevyhověl návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování výpovědí Ing. M. B.
Stěžovatelka tvrdí, že nebyla povinna platit nájemné za dobu po 15. listopadu 2003, neboť k tomuto datu navrhla ukončení nájmu dohodou a žalobce po této době nebytové prostory dále užíval, konkludentně tak s ukončením nájmu vyjádřil souhlas. Rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rozporu s hmotným právem, její dovolání tedy mělo po právní stránce zásadní význam, ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), a nemělo být odmítnuto pro nepřípustnost. Ze všech těchto důvodů došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1) a čl. 37 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 90 Ústavy.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že dne 1. ledna 2002 byla mezi společností AHOLD Czech Republic, a. s. (dále "žalobce "), a společností Automatické domácí spotřebiče, s. r. o. (dále "právní předchůdce stěžovatelky"), uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor v budově hypermarketu Hypernova v Jindřichově Hradci. Dne 28. dubna 2003 byla mezi žalobcem, stěžovatelkou a jejím právním předchůdcem uzavřena dohoda o postoupení pohledávek a převzetí závazků, s účinností od 1. května 2003.
Stěžovatelka požádala žalobce o souhlas s rozšířením sortimentu předmětu svého podnikání v pronajatých prostorách. Protože jí žalobce nevyhověl, požádala jej dopisem ze dne 24. září 2003 o ukončení nájmu ke dni 30. září 2003. Žalobce svým dopisem ze dne 25. září 2003 oznámil stěžovatelce, že s ukončením nájemní smlouvy nesouhlasí. Následovala další korespondence, až konečně dopisem ze dne 15. listopadu 2003 stěžovatelka žalobci sdělila, že považuje nájemní vztah za ukončený a je připravena nebytové prostory předat. Dne 1. prosince 2004 žalobce od smlouvy o nájmu nebytových prostor odstoupil pro porušení povinnosti hradit nájemné, s tím, že nájemní smlouva zaniká okamžikem doručení tohoto odstoupení stěžovatelce, tedy dnem 6. 2. 2004. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 23. 6. 2005, čj. 4 C 278/2004 - 145, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 107.086,20 Kč s úrokem z prodlení, smluvní pokutu a náklady řízení. K odvolání obou stran sporu Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, čj. 7 Co 2877/2005 - 235, rozsudek okresního soudu potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 13. 5. 2008, čj. 32 Odo 1512/2006 - 350, jako nepřípustné.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení. Okresní soud v Jindřichově Hradci plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatelkou navrhovaný výslech Ing. M. B. nemohl přispět ke zjištění skutkového stavu, pokud se týká tvrzení žalobce, za jaké období nebylo nájemné stěžovatelkou uhrazeno, ani k otázce započtení částek zaplacených právním předchůdcem stěžovatelky. V dalším plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc směřuje výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda napadeným rozhodnutím, případně řízením mu předcházejícím, byly dotčeny ústavním pořádkem České republiky chráněná základní práva a svobody.
Argumenty stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti spočívají v polemice s právními závěry obecných soudů o datu ukončení nájemního vztahu a rozsahu započitatelných úhrad za nájemné jejího právního předchůdce.
Ve věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech soudních instancí, z nichž zřetelně plyne, kdy a za jakých podmínek došlo k ukončení nájemního vztahu a do jaké výše lze platby právního předchůdce stěžovatelky vůči jejím pohledávkám započíst. V těchto rozhodnutích byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, z nichž je patrné, proč nebylo možno stěžovatelce vyhovět. Ústavní soud konstatuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými není dán žádný rozpor (ve smyslu ustálené judikatury). Obecné soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická a přesvědčivá, plně akceptovatelná i z ústavněprávního hlediska. Navíc se v přezkoumávané věci jedná o výklad běžného práva, který je plně v kompetenci obecných soudů, a nikoli věcí Ústavního soudu.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně a srozumitelně odůvodněny.
Ústavní soud se opakovaně ve své judikatuře vyslovil, že posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je výlučně v kompetenci Nejvyššího soudu. Jeho závěr, zda se jedná o otázku zásadního právního významu, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, pokud nejde o projev svévole a pokud Nejvyšší soud postupuje v souladu s ústavními principy soudního řízení (tj. pokud je dovolání stanoveným způsobem projednáno). Ve stěžovatelčině věci dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, což ústavně konformně odůvodnil. V tomto postupu nelze shledat žádnou libovůli či nedůvodnost.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Uplatněné právní závěry obecných soudů nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné, a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu