ECLI:CZ:US:2008:1.US.188.08.1
sp. zn. I. ÚS 188/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 3. dubna 2008 sp. zn. I. ÚS 188/08 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti výroku II. a výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 22 Co 480/2007 a proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. 5. 2007 č. j. 3 C 145/2006-150, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů v občanském soudním řízení.
Výrok II. a výrok III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 22 Co 480/2007 a výrok III. rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. 5. 2007 č. j. 3 C 145/2006-150 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Žalobci Ing. J. B. a Ing. P. P. zažalovali stěžovatele o zaplacení částky 1 549 796 Kč z titulu, který neexistoval. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 3. 5. 2007 č. j. 3 C 145/2006-150 žalobě vyhověl a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 145 991,64 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze změnil napadený rozsudek a žalobu zamítl. O náhradě nákladů pak rozhodl - mimo meze oprávněného očekávání stěžovatele a zjevně i žalobců - tak, že žalovanému podle §150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení před žádným soudem. K tomu stěžovatel namítá, že byl ve věci plně úspěšný, že soudní spor vyvolali žalobci a on byl nucen se nedůvodné žalobě bránit, přičemž mu v řízení vznikly značné náklady. Odvolací soud v průběhu řízení ani nenaznačil svůj záměr použít §150 o. s. ř. a nevytvořil pro účastníky řízení procesní prostor pro to, aby se k eventuálnímu uplatnění předmětného moderačního práva vyjádřili. Svým rozhodnutím zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces daného čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309). Dodal, že odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení je nejen velmi stručné, ale i velmi nepřesvědčivé. Krajský soud zdůvodnil toto rozhodnutí lehkomyslným postojem žalovaného (stěžovatele) k řešení otázky úhrady svého dluhu vůči žalobcům a společnosti ODIST, obchodní a distribuční společnost s ručením omezeným, (dále též jen "ODIST"), které vyústilo v uzavření neplatné smlouvy o sdružení; soud se však nezabýval zmiňovaným dluhem dostatečně (dluh nebyl hlavním předmětem řízení) a nevzal v úvahu skutečnost, že se na vzniku uvedené smlouvy podíleli jak stěžovatel, tak oba žalobci. Stěžovateli samotnému nelze klást k tíži, že smlouvu uzavřel, a na druhé straně tak zvýhodnit vedlejší účastníky (žalobce), kteří se podíleli na uzavření smlouvy stejným dílem.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 C 145/2006 vedený u Okresního soudu v Rakovníku. Zjistil, že žalobci Ing. J. B. a Ing. P. P. podali dne 3. 7. 2006 žalobu o zaplacení částky 1 594 796 Kč proti žalovanému J. B. (stěžovateli). Žaloba byla odůvodněna tím, že účastníci založili v roce 2001 za účelem provozování restaurace U MADLY v Berouně podle §829 občanského zákoníku občanské sdružení "Sdružení MADLA" (dále jen "Sdružení"). Sdružení zaniklo ke konci roku 2004, vypořádání účastníků se však nepodařilo provést. Protože se žalovaný údajně zmocnil celé majetkové podstaty Sdružení, požadovali žalobci každý 1/3 majetku získaného společnou činností tohoto Sdružení, která činí u každého žalobce 797 398 Kč.
Okresní soud v Rakovníku rozhodl rozsudkem ze dne 3. 5. 2007 č. j. 3 C 145/2006-150 ve výrocích I. a II. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit každému ze žalobců částku 797 398 Kč, a výrokem III. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobcům na nákladech řízení 145 991,64 Kč. Rozsudek odůvodnil tím, že pokud dochází k vypořádání zaniklého sdružení, nelze rozdělovat pouze zisk, ale i veškerý majetek, který byl během existence sdružení získán. Vklady žalobců do sdružení fakticky uskutečněny nebyly, avšak žalobci místo vložení finančních prostředků postupovali tak, že jako "protiváhu" převzali dluhy stěžovatele.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2007 č. j. 22 Co 480/2007-186 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem I. žalobu zamítl. Výrokem II. nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem III. nepřiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že podle provedeného dokazování nebylo smyslem účastníky uzavřené smlouvy o sdružení společně se přičinit o dosažení sjednaného účelu (tedy společného provozování restaurace U MADLY), nýbrž kontrola nad finančním hospodařením žalovaného v restauraci U MADLY a úhrada dluhů, které měl žalovaný vůči společnosti ODIST (jejímiž jedinými společníky jsou žalobci) a žalobcům, a to tím, že se žalobci budou každý 1/3 podílet na zisku plynoucího z provozování restaurace U MADLY. Uzavřená smlouva o sdružení je tedy podle §37 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná, neboť nebyla uzavřena vážně, a žalovaní se tak nemohou domáhat plnění z titulu této smlouvy. Při rozhodování o nákladech řízení vzal odvolací soud v úvahu §43 občanského zákoníku. Přihlédl zejména k tomu, že účastníci zcela vědomě uzavřeli smlouvu o sdružení, jejímž smyslem však nebylo společné provozování restaurace U MADLY, nýbrž "úhrada dluhu společnosti ODIST a žalobcům žalovaným". O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §150 o. s. ř.; důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nebyla náhrada nákladů řízení úspěšnému žalovanému přiznána, spatřuje odvolací soud v lehkomyslném postoji žalovaného k řešení otázky úhrady svého dluhu vůči žalobcům a společnosti ODIST, které vyústilo v uzavření neplatné smlouvy o sdružení.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Praze, který uvedl, že jeho výroky byly dostatečným způsobem odůvodněny poukazem na §43 občanského zákoníku a že i postoj stěžovatele přispěl k tomu, že žalobci vyvolali předmětný spor. Má tak za to, že aplikace §150 o. s. ř. pro rozhodování o nákladech řízení byla zcela namístě.
Stěžovatel v replice k vyjádření krajského soudu poukázal na to, že on sám nikdy nepodal žalobu a ani se nedomáhal přiznání některých nároků. Byli to žalobci, kteří požadovali vůči stěžovateli výplatu peněz, jež byly vloženy zčásti do majetku třetí osoby a zčásti za reparaci inventáře, který byl ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel nemohl ovlivnit podání žaloby, která je nedůvodná, musel však vynaložit "desetitisíce" za advokátní zastoupení a poplatek z odvolání. Proto tvrdí, že aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nebyla namístě.
IV.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to stěžovatel podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2008 a účastník řízení podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2008 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání upuštěno.
V.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva - jehož náprava není úkolem Ústavního soudu - nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení [nález sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005 (N 136/38 SbNU 3)]. Hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení, je však zásada úspěchu ve věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [nález sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005 (N 231/39 SbNU 449)].
Ústavní soud také ve svých rozhodnutích (zejména pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06, na který poukazuje i stěžovatel - viz výše) zaujal stanovisko, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva. Dostát tomuto požadavku je pak o to důležitější v situaci, kdy účastník s ohledem na dosavadní průběh řízení očekává určitý výsledek ve věci samé, od něhož se odvíjí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a kdy nemohl předpokládat, že soud moderačního práva využije.
Tyto zásady plně dopadají i na tento konkrétní případ.
V posuzované věci obecné soudy prováděly rozsáhlé dokazování, zaměřené však výhradně na to, zda žalobci vložili do majetku Sdružení uváděné částky, a na výši dluhů, které stěžovatel vůči žalobcům a jejich společnosti ODIST měl. Teprve při jednání před odvolacím soudem dne 27. listopadu 2007 (č. l. 183 soudního spisu) uvedl jeden ze žalobců Ing. B., že stěžovatel původně podnikal v restauraci U MADLY sám, dlužil za odebrané zboží společnosti ODIST, jejímiž jednateli byli žalobci, a že "sám žalovaný (stěžovatel) přišel s návrhem, že by žalobcům fakticky odprodal třetinové podíly své podnikatelské činnosti, a proto posléze byla uzavřena smlouva o sdružení s tím, že by takto byly uhrazeny i další dluhy žalovaného, které měl vůči žalobcům jako fyzickým osobám". Na tomto jednání "byla (soudem) účastníkům předestřena možnost, ... že by smlouva o sdružení mohla být považována za neplatnou, s ohledem na nedostatek vážnosti při uzavírání této smlouvy" (č. l. 183). O možném použití ustanovení §150 o. s. ř. se však krajský soud vůbec nezmínil.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, jakými úvahami se řídil, když posuzoval jako neplatnou smlouvu o sdružení uzavřenou mezi žalobci a stěžovatelem. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nebyla náhrada nákladů řízení úspěšnému žalovanému přiznána, spatřuje pouze "v lehkomyslném postoji žalovaného k řešení otázky úhrady svého dluhu vůči žalobcům a společnosti ODIST, obchodní a distribuční spol. s r. o., které vyústilo v uzavření neplatné smlouvy o sdružení". Uznávaná literatura v souvislosti s použitím §150 o. s. ř. uvádí, že "při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další" (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 673-674). Z předmětného spisu Okresního soudu v Rakovníku však vyplývá, že se krajský soud podobnými úvahami nezabýval, stejně jako pominul skutečnost, že dokazování v celém řízení bylo zaměřeno a soudy vedeno jen k prokázání finančních částek, které měly být do Společnosti vloženy a které by in eventum měl stěžovatel žalobcům vyplatit. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tedy nebylo zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, neboť krajský soud - bez dostatečného a přesvědčivého odůvodnění - o nich rozhodl ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými výroky rozsudků obecných soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a rozhodnutí Krajského soudu v Praze v napadených výrocích zrušil. Zrušil také související výrok č. III. Okresního soudu v Rakovníku o povinnosti stěžovatele uhradit žalobcům náklady prvostupňového řízení, které odvolací soud v napadeném rozsudku ponechal v platnosti.