ECLI:CZ:US:2008:1.US.1949.08.1
sp. zn. I. ÚS 1949/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou se sídlem Kutná Hora, Andělská 300, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2008, čj. 11 To 247/2008 - 227, a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 6. 2008, čj. 1 T 73/2008 - 208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR. Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo po podání obžaloby, podle §71 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a), c) TrŘ (výrok I.). Ze stejných důvodů soud prvního stupně zamítl i žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu (výrok II.).
Stěžovatel je stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, podle §41 odst. 1 TrZ, tím, že bodl do zad poškozenou L. K. a způsobil ji těžké zranění. Současně je stíhán pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 TrZ, který měl spáchat neoprávněným přechováváním střelby schopné zbraně Browning a 42 ostrých nábojů. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 1 T 73/2008, byl za tyto trestné činy nepravomocně odsouzen.
Do vazby byl stěžovatel vzat usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. Nt 52/2008, z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) TrŘ, s omezením osobní svobody od 16.45 hod. dne 24. 2. 2008.
Stěžovatel nesouhlasil s nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným shora citovanými trestnými činy. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, ve kterém provedl vlastní hodnocení provedených důkazů se závěrem, že neumožňují jednoznačný závěr, že uvedené trestné činy, zejména trestný čin ublížení na zdraví, spáchal. I poškozená tvrdila, že na předmětný nůž upadla. Stěžovatel rovněž nesouhlasil se svým ponecháním ve vazbě. Tvrdil, že neexistují žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující jeho ponechání ve vazbě a obecné soudy neprokázaly vážné důvody, v jejichž důsledku, v uplynulé době, nebylo možno řízení ukončit. Ponecháním ve vazbě byl zbaven možnosti nakládat se svými věcmi a hrozí mu hmotná škoda. Na podporu svých tvrzení poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud znovu připomíná, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do tzv. vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění označených rozhodnutí obecných soudů dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s §67 TrŘ). Tato rozhodnutí obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující vazební důvody podle §67 písm. a), c) TrŘ. Jde především o důvodnost obavy z útěku, vyplývající již ze samotné reálné hrozby vysokým trestem při dané právní kvalifikaci, umocněné neexistencí stálého bydliště stěžovatele. Ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie vyplývá zjištěná závislost stěžovatele na drogách, těžká porucha osobnosti, nezdrženlivost, impulsivnost a z toho vyplývající obava z opakování trestné činnosti, zejména ve vztahu k poškozené, i s ohledem na jeho sklony k páchání násilné trestné činnosti, pro kterou byl opakovaně trestán. Z posledního výkonu trestu v trvání čtyř let za trestný čin braní rukojmí byl propuštěn v červenci 2006. Z uvedených faktů je zřejmý požadavek veřejného zájmu, ospravedlňující pokračování vazby, který převážil nad právem na osobní svobodu. Proto nelze, za dané situace, odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), c) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 5 Listiny).
Další podmínka, o kterou stěžovatel opírá své tvrzení o protiústavnosti vazby, tj. existence vážných důvodů, pro které nebylo možno v uplynulé době řízení ukončit, se týká až dalšího rozhodování soudu o vazbě stěžovatele podle §71 odst. 4 TrŘ. Pro rozhodování o vazbě po podání obžaloby (§71 odst. 5 TrŘ), jak tomu bylo v dané věci, zákon nestanoví další podmínku, která musí přistoupit vedle obecných důvodů vazby podle ustanovení §67 TrŘ, jak se jí dožaduje stěžovatel.
V projednávané věci, i když stěžovatel tuto námitku neuplatnil, nebylo zjištěno ani překročení zákonem stanovené maximální doby trvání vazby v přípravném řízení, která je u shora uvedených trestných činů stěžovatele stanovena na jeden rok [§71 odst. 8 písm. c) TrŘ]. Stěžovatel byl zadržen dne 24. 2. 2008, do vazby byla vzat 26. 2. 2008 a obžaloba byla podána k soudu prvního stupně dne 9. 5. 2008. Rovněž usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 6. 2008 o ponechání stěžovatele ve vazbě, napadené ústavní stížností, bylo vydáno v zákonné třicetidenní lhůtě (§71 odst. 5 TrŘ).
Nepřípadnou je i námitka stěžovatele, že důkazní situace ve věci samé neumožňuje jednoznačné stanovisko o jeho vině. Jedná se o námitky, které spadají do rozhodování obecných soudů o meritu věci, tj. do rozhodování o vině a trestu, které nebyly a ani nemohly být předmětem rozhodování o vazbě. Hodnocení doposud ve věci shromážděných důkazů je prováděno pouze pro účely rozhodování o vazbě, které není a ani nesmí být rozhodováním o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o ní nespočívá na principu jistoty, bez důvodných pochybností, ale vždy je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Obecné soudy, rozhodující o vazbě, neřeší otázku viny a trestu. Řeší otázku, jako v projednávané věci, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak a zda je zde důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v ustanovení §67 TrŘ.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu