ECLI:CZ:US:2008:1.US.1968.08.1
sp. zn. I. ÚS 1968/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BMC, a. s., se sídlem Na Květnici 713/7, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č. j. 9 Ca 116/2004-73, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2008, č. j. 8 Afs 124/2006-123, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze v jeho věci nesprávným způsobem interpretovaly ustanovení §31 odst. 1 zák. č. 337/1997 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), v důsledku čehož došlo k porušení základní sady daňového řízení, podle níž se ukládá daňovému poplatníkovi prokazovat pouze takové skutečnosti, které jsou předmětem jeho tvrzení. Dle názoru stěžovatele nemůže on sám nést důkazní břemeno ohledně rozsahu zprostředkovatelských služeb. Je sice jeho povinností prokazovat svá tvrzení, tj. tvrzený výsledek zprostředkování (přijetí výsledku v podobě uzavřených kupních smluv), nikoli však to, v jaké formě, v jakém čase a v jakém místě bylo zprostředkování prováděno. Dokazování, které je po něm požadováno, jde nad rámec jeho objektivních možností - nemůže detailně prokazovat, kterými konkrétními činnostmi zprostředkovatel ovlivnil smluvní partnery stěžovatele, aby se stěžovatelem uzavřeli příslušné smlouvy o dodávkách zboží. Správci daně byly vždy předloženy uzavřené smlouvy, doklady o dodávkách, kompletní fakturace dodávek a prohlášení, že k uzavření kupních smluv došlo na základě zprostředkování a nikoliv přímým jednáním stěžovatele a odběratelů. Bylo též řádně prokázáno uzavření kupní smlouvy, dosažení obratu v komoditách, se kterými do té doby stěžovatel neobchodoval a uhrazení provize za zprostředkování. Důkaz svědeckou výpovědí jmenovitě uvedených obchodních partnerů nebyl finančním úřadem proveden, ačkoliv byl navrhován. Naopak správce daně, ale ani Městský soud v Praze či Nejvyšší správní soud neučinily úkon, kterým by u zprostředkovatele zjistily rozsah poskytnutých činností. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 193/99. Stěžovatel dále uvádí, že předmětné daňové řízení mělo být zastaveno, protože správce daně vykonal kontrolu oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet DPH již jednou, a to u zdaňovacích období prosince 1999 až září 2000. Správce daně vydal pravomocné rozhodnutí osvědčující oprávněnost těchto odpočtů. Z toho důvodu byla vydána v téže věci stejným správcem daně dvě rozdílná rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 86/99 a na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 351/02. Za podstatnou považuje stěžovatel také tu skutečnost, že vada daňového dokladu, týkající se údajného popisu rozsahu a předmětu zdanitelného plnění, nebyla v předcházejícím daňovém řízení stěžovateli nikdy vytknuta. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Ca 99/2004-120, ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Ca 136/2004-114, a ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Ca 137/2004-113, jimiž byla zrušena rozhodnutí o odvolání stěžovatele ve věci daně z příjmů právnických osob a následně byly zrušeny i dodatečné platební výměry na tuto daň. Soud v daných případech dospěl k závěrům, že nelze po stěžovateli požadovat doložení činností, které měl provádět zprostředkovatel ve vztahu ke třetím osobám; důkazy, které nemá stěžovatel k dispozici, je proto povinen opatřit správce daně a správce daně tudíž pochybil, pokud nezjišťoval okolnosti uzavření kupních smluv u třetích osob. Podle stěžovatele pokud došlo ke zrušení dodatečných platebních výměrů na daň z příjmů právnických osob, měly by být zrušeny i dodatečné platební výměry na DPH, neboť právní názor soudu by měl být s ohledem na právní jistotu a spravedlnost sjednocen.
Z obsahu spisu Mětského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 116/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 9. 12. 2003, č. j. FŘ-4519/13/03, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období července 2000 ve výši 1 662 852 Kč vydanému Finančním úřadem pro Prahu 4 dne 30. 1. 2003 pod č. j. 26414/03/004516/6583. Proti citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu podal stěžovatel žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č. j. 9 Ca 116/2004-73, zamítnuta. Tento rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2008, č. j. 8 Afs 124/2006-123, zamítnuta.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v ust. §31 odst. 9 daňového řádu. Dle uvedeného ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. V souladu s ust. §19 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), má plátce daně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za předpokladu, že splní zákonné podmínky pro úspěšné uplatnění tohoto nároku, mezi něž patří právě prokázání jeho oprávněnosti. V daňovém řízení tedy nese důkazní břemeno daňový subjekt. Je tedy povinností toho, kdo požaduje od státu vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dle ust. §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty), prokázat, že má na jeho vrácení právní nárok. Prokazování tohoto nároku je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým dokladem (ve smyslu §19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty), je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu.
V projednávané věci správce daně na základě důkazních prostředků předložených stěžovatelem dospěl k závěru, že nedošlo k prokázání rozsahu zprostředkování, neboť nebyly doloženy takové konkrétní důkazy, ze kterých by vyplynulo, že bez sepsání této smlouvy by nedošlo k realizaci obchodu s třetími osobami a rovněž tak i uvedení minimálních objemů předmětů dodávek neprokázalo, o jaký konkrétní rozsah poskytnutí služby šlo. Jak vyplývá z odůvodnění daňového orgánu druhého stupně, také v odvolacím řízení stěžovatel neprokázal skutečnosti, které jej opravňují ve smyslu §19 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty k uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty.
Závěry finančních orgánů posoudil Městský soud v Praze a poté i Nejvyšší správní soud. Oba soudy shodně dovodily správnost postupu finančních orgánů při posuzování nároku stěžovatele na odpočet daně z přidané hodnoty, a shodně dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že fakticky došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, které je nutnou podmínkou pro přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Způsob a rozsah dokazování provedeného správcem daně přitom obecné soudy shledaly za postačující a odpovídající ust. §2 a ust. §31 daňového řádu.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že stěžovatel neprokázal nárok na odpočet daně ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 a 2 zákona o DPH, neboť nebyl prokázán rozsah a předmět konkrétně přijatého zdanitelného plnění v případě komodit, jichž se týká konkrétní zprostředkování prodeje a poradenská činnost z předmětných smluv. Z listinných dokladů nevyplývá, jaká konkrétní zprostředkovatelská a poradenská činnost byla zprostředkovatelem vyvinuta. V daném případě nemohla uspět žaloba stěžovatele, která vychází pouze z obecného popisu jeho obchodní činnosti a z právní úpravy zprostředkovatelské činnosti podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, aniž by byla respektována nezbytnost prokázání určité činnosti pro účely nároku na odpočet daně podle daňových předpisů. S ohledem na zákonnou úpravu průkazu nároku na odpočet daně se stěžovatel nemůže zprostit svého důkazního břemene odkazem na to, že nemohl prokazovat skutečnosti a činnosti, které se týkaly zprostředkovatele.
Nejvyšší správní soud pak v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že prokazování zdanitelných plnění uskutečněných v souvislosti se smlouvami o zprostředkování je velmi problematické, neboť se jedná o služby, jejichž výstupem není konkrétní hmotný nebo jinak hmatatelný výstup. Tyto smluvní typy jsou z toho důvodu často využívány ke krácení daní. Povinností správce daně je proto zkoumat, zda ke zprostředkování skutečně došlo. V zájmu daňového subjektu na druhé straně je, aby nad rámec svých běžných obchodních potřeb shromažďoval důkazy, které mohou prokázat, že k předmětným zprostředkováním skutečně došlo, neboť důkazní břemeno ohledně faktické realizace zprostředkovatelských služeb, náklady na něž chce daňově uplatnit, je na jeho straně. Nejvyšší správní soud přisvědčil názoru Městského soudu v Praze i vedlejšího účastníka, že v žádném ze stěžovatelem předložených důkazních prostředků není uveden rozsah a předmět zdanitelného plnění, tj. konkrétní zprostředkovatelská činnost. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že si je vědom skutečnosti, že unést důkazní břemeno týkající se smluv o zprostředkování může být pro daňový subjekt značně obtížné, ale rozhodně není nemožné. Daňový subjekt by si měl být svého důkazního břemene vědom již v době, kdy ke zprostředkování dochází, a cíleně shromažďovat důkazy, že ke zprostředkování skutečně došlo. Především tedy je nutné, aby zájemce prokázal, že zprostředkovatel v jeho zájmu ve vztahu ke třetím osobám vůbec jednal (a to ať již ve vztahu přímo k nim či ve vztahu k osobám, o nichž se zprostředkovatel mohl rozumně domnívat, že na tyto třetí osoby budou působit ve prospěch zájemce). Vzhledem k velmi různorodým způsobům jednání, které zde připadají v úvahu, bude na zájemci, aby si zajistil přiměřené záznamy (příp. svědectví) o jednání zprostředkovatele; typicky jimi budou záznamy či zprávy zprostředkovatele o provedených jednáních s konkrétními osobami či záznamy o tom, kterým konkrétním osobám či na jaká konkrétní místa (např. těm útvarům oslovovaných právnických osob, které měly na starosti nákup a prodej komodit) byly zasílány podklady s údaji o zájemcem nabízených službách či zboží a co bylo jejich obsahem. Důležitá v této souvislosti bude identifikace, s kým a kdy bylo jednáno či komu (kam) a jaké materiály byly zasílány, neboť z této informace bude lze posoudit, zda zprostředkovatel vyvíjel svoji aktivitu ve vztahu k osobám, o nichž se mohl rozumně domnívat, že mohly rozhodovat či (ať již přímo nebo zprostředkovaně) působit na rozhodnutí oprávněné osoby v tom směru, aby zájemce získal příležitost k uzavření smlouvy, a zda tato aktivita byla svojí povahou, rozsahem, obsahem a náklady na ni vynaloženými přiměřená cíli, který jí měl být dosažen. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že takto předložené důkazy musí mít konkrétní vazbu na určité zprostředkované obchody, ne sloužit jako modelový příklad, jak by v dané situaci ke zprostředkování dojít mohlo. Nejvyšší správní soud souhlasil s názorem Městského soudu v Praze, že stěžovatel takto konkrétní důkazy nepředložil a důkazní břemeno ohledně faktického uskutečnění zdanitelného plnění neunesl. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval, že není povinností správce daně vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch daňového subjektu, neboť oprávnění provést účastníky nenavržené důkazy se uplatní především v souvislosti s okolnostmi, které vyjdou při řízení najevo, neunesení důkazního břemene přitom neznamená, že správce daně má povinnost takové důkazy sám vyhledávat.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr obecných soudů o správném postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelem, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele, v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, dospěl-li po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení daňového řádu byly provedeny daňovými orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ustanovení §2 odst. 3 daňového řádu, v souladu se kterou finanční orgány postupují při svém rozhodování, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Uvedenou zásadu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně následně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu.
Také k stěžovatelem vznesené námitce dvojí daňové kontroly se dostatečným a přesvědčivým způsobem v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyjádřil Nejvyšší správní soud, který uvedl, že v případě dodatečného vyměření DPH za zdaňovací období července 2000 byla zahájena daňová kontrola dne 15. 4. 2002, o čemž byl sepsán protokol, jak však vyplývá i z vyjádření stěžovatele, proběhla u něj původně nikoliv daňová kontrola, ale vytýkací řízení ve smyslu ustanovení §43 zákona o správě daní a poplatků, a to za zdaňovací období prosince 1999 a září 2000, tedy nikoli za zdaňovací období července 2000, které je předmětem tohoto sporu. Stěžovatelem učiněný odkaz na nálezy Ústavní soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 86/99 a ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 351/02 tedy není případný, neboť tyto na danou právní věc nedopadají.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že Městský soud v Praze dospěl ve dvou různých senátech ohledně téže právní otázky k dvěma odlišným názorům, zde Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyslovil (usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05), že je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na skutečnost uvedenou Nejvyšším správním soudem v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, a to že právě jedním z důvodů a smyslem řízení o kasační stížnosti je sjednocování judikatury krajských soudů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu