ECLI:CZ:US:2008:1.US.1978.08.1
sp. zn. I. ÚS 1978/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Leošem Janouchem, advokátem se sídlem Praha 1, Králodvorská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 484/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 7 To 139/2007, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2007, sp. zn. 5 T 28/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti M. Z. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, dále rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), nerespektování zásady in dubio pro reo, garantované v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, který z důvodu nesprávnosti ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, týkající se použité zbraně, rozsudek v celém rozsahu zrušil. Po provedeném dokazování uzavřel, že stěžovatel zaútočil na poškozeného M. V. (dále jen "poškozený"), v úmyslu usmrtit ho, nezjištěným bodnořezným nástrojem (oproti nožovému bodáku uvedenému v rozsudku soudu prvního stupně). Tím poškozenému způsobil hlubokou bodnořeznou ránu krku o délce 11 cm a hloubce 7 - 8 cm. Ke smrtelnému následku nedošlo, neboť nebyly bezprostředně zasaženy životně důležité orgány uložené v krku. Takto popsané jednání stěžovatele odvolací soud právně kvalifikoval, stejně jako soud prvního stupně, jako pokus trestného činu vraždy, podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu uložil ochranné protialkoholní ambulantní léčení a povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 18.047,-- Kč. Z důvodu změny skutkové okolnosti, týkající se použité zbraně, odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, neuložil stěžovateli trest propadnutí věci - nožového bodáku.
Stěžovatel poukázal na konstantní judikaturu s tím, že trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele, byť nepřímý, musí směřovat k usmrcení člověka. V projednávané věci mu nebyla prokázána subjektivní stránka, a to ani ve formě úmyslu eventuálního, neboť neměl k vraždě žádný motiv. Ze skutečnosti, že poškozený byl zasažen do krku, nelze vyvozovat, že jednal v eventuálním úmyslu poškozeného usmrtit. Stěžovatel rovněž tvrdil, že skutkový stav zjištěný obecnými soudy vykazuje řadu nesrovnalostí a zásadních rozporů. Na podporu tohoto tvrzení rozebral výpovědi jednotlivých svědků. Rozpory viděl ve výpovědi poškozeného, který mohl zaměnit, jako pachatele, stěžovatele s jeho bratrem, neboť si je oba pletl. Poukázal na odlišnosti ve výpovědi svědkyně P. a svědka J. B. ohledně toho, zda poškozený uvedl jméno pachatele či nikoli, na odlišnosti ve výpovědi J. B. a svědka M. P. ohledně oblečení muže, který se měl nad poškozeným sklánět. Tvrzení odvolacího soudu, že o stav poškozeného se mohli, před příjezdem záchranné služby, zajímat jak stěžovatel, tak i jeho bratr, je pouze domněnka tohoto soudu, nikým nepotvrzená. Je sice pravda, že přes den vypil pár piv s několika panáky tvrdého alkoholu, ale je zvyklý pít alkohol každý den a v inkriminovaný den se necítil alkoholem ovlivněn. Trestného činu se nedopustil. Ze všech přítomných osob projevoval nejnižší míru agresivity.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům soudem nadřízen. Tohoto postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatel zřejmě není zcela vědom, neboť v ústavní stížnost takřka doslovně opakuje argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a kterými se zabývaly již obecné soudy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace v podstatě pouze polemizuje s jejich závěry.
Stěžovatel věnoval část ústavní stížnosti údajné absenci subjektivní stránky skutkové podstaty stíhané trestného činu. Otázkou naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu se podrobně zabýval i Nejvyšší soud, který v tomto směru doplnil závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, obsahující již všechna rozhodná východiska pro hodnocení subjektivní stránky, upravená konstantní judikaturou. Ve shodě s obecnými soudy nižších stupňů učinil závěr, že z okolností projednávaného trestného činu objektivní povahy vyplynulo, že stěžovatel jednal úmyslně, ve formě úmyslu nepřímého, neboť věděl, že svým jednáním (způsobem a místem útoku) může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tedy zájem na ochraně lidského života a zdraví a pro případ, že takové porušení způsobí, s tím byl srozuměn (str. 17 rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 - 7 rozsudku soudu odvolacího a str. 5 - 6 usnesení Nejvyššího soudu). Argumentace obecných soudů k této otázce je obsáhlá, velmi pečlivá a zcela vyčerpávající. Ústavní soud nezjistil, že by trpěla věcnými či logickými vadami, takže mu nezbývá než na závěry obecných soudů odkázat.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je totiž patrno, že se při hodnocení výpovědí poškozeného a jednotlivých svědků pečlivě zabývaly i nepřesnostmi v jejich výpovědích a dospěly k logickému závěru, že osoba, která trestný čin spáchala, je totožná s osobou stěžovatele, přičemž bezprostředně usvědčující výpovědí byla výpověď poškozeného, který, ačkoli byl v době činu v podnapilém stavu, ještě před příjezdem policie a záchranné služby, v době, kdy po zranění ležel na silnici, přítomným svědkům jednoznačně uvedl, že mu toto zranění způsobil "M. Z.", tj. stěžovatel. Jak uvedl odvolací soud v rozsudku na str. 5, "(...) lze si jen stěží představit, že by si poškozený, v tomto stavu, v časovém rozpětí několika málo minut, toto tvrzení vymyslel a v rozporu se skutečností účelově označil jako pachatele osobu rozdílnou od skutečného útočníka (...) na identifikaci stěžovatele poškozený setrval i ve všech svých procesních výpovědích, přičemž tyto výpovědi neobsahují natolik podstatné rozpory, aby mohly zpochybnit celkovou jeho věrohodnost (...)".
V dané věci souhrn vzájemně souvisejících, harmonujících a nepochybně zjištěných důkazů vedl výlučně k závěru o vině stěžovatele, tzn. že nebyly splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly, když na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel dopustil pokusu trestného činu vraždy.
Ústavní soud nepovažuje proto za nutné opakovat to, co správně konstatovaly už obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu. Odkazuje na jejich podrobnou argumentaci, z níž vyplývá, že důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů. Ty ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně subjektivní stránky a obecným soudům umožnily učinit, bez důvodných pochybností, závěr, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky stíhaného trestného činu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu