ECLI:CZ:US:2008:1.US.1979.07.1
sp. zn. I. ÚS 1979/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti L. W., zastoupené Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Děčíně, AK N.Tomášek a M.A.Kolář, Masarykovo náměstí 193/20, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2007, čj. 35 Co 127/2007-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Stěžovatelka se žalobou domáhala určení výživného manželky. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6.10.2006, čj. 18 C 146/2006-44, výživné stěžovatelce přiznal. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze žalobu o výživné manželky zamítl s odůvodněním, že v daném případě nejsou dány podmínky pro přiznání výživného, respekt. přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Především soud - podle stěžovatelky - zásadně a nepředvídatelně změnil výklad pojmu "dobré mravy", čímž došlo k porušení principu rovnosti a spravedlivého řízení, neboť stěžovatelka v něm byla znevýhodněna (odvolává se přitom na rozsudek KS v ČB sp.zn. 5 Co 2661/1999, publikovaný v Právních rozhledech č. 7/2000, který sice hovoří o výživném na nezletilé děti, ale podle stěžovatelky se dá "subsidiárně vztáhnout i na výživné manželky").
Stěžovatelka dále namítá, že městský soud rozhodl na základě skutkových zjištění, aniž by k těmto zjištěním provedl odpovídající důkazy. Zejména neprovedl důkaz svědčící o údajné nesporné vhodnosti umístění nezletilého dítěte ve školce, ačkoliv tento argument použil v odůvodnění svého rozhodnutí. Soud rovněž neprovedl důkaz o tom, že se stěžovatelka neodůvodněně vyhýbá práci.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 18 C 146/2006 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Zjistil, že dne 5.12.2005 podala stěžovatelka žalobu na určení výživného manželky proti svému manželovi M. W. V ní uvedla, že je hluchoněmá, její manželství se žalovaným dosud trvá, avšak již delší dobu nežijí ve společné domácnosti. Sama pečuje o nezletilou dceru L., rovněž neslyšící. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že i on je neslyšící, svou vyživovací povinnost k dceři plní ve vyšší míře, než podle ústní dohody se stěžovatelkou, ta mu však neumožňuje pravidelný styk s nezletilou dcerou a často s ní cestuje mimo území ČR za účelem návštěvy náboženských komunit. Dcera by přitom mohla být v péči speciálního předškolního zařízení, což by jejímu sociálnímu a psychickému vývoji prospělo lépe než pobyt v náboženských komunitách. On v současnosti žije ve společné domácnosti s jinou ženou, se kterou má další dceru, ke které má vyživovací povinnost.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6.10.2006, čj. 18 C 146/2006-44, žalobě vyhověl a stanovil žalovanému povinnost platit manželce výživné. Nesouhlasil s námitkou, že by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně pečuje o nezletilou dceru a sama pracuje jen nárazově.
Žalovaný napadl uvedený rozsudek odvoláním, ve kterém tvrdil, že soud nevzal v úvahu, že stěžovatelka se nijak nesnaží o zvýšení své životní úrovně. Nezletilá dcera by měla navštěvovat mateřskou školu, ve které by se jí dostalo potřebné logopedické péče a sociálního rozvoje, čehož v péči matky dosáhnout nelze. Pokud stěžovatelka argumentuje svým zdravotním stavem, je žalovaný postižen zdravotně stejně. Svou vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři plní a to v míře vyšší, než by podle dohody se stěžovatelkou a dosud nepravomocného rozhodnutí soudu měl. Manželství účastníků bylo Obvodním soudem pro Prahu 9 v březnu 2007 rozvedeno a partnerka žalovaného očekává narození dalšího dítěte.
Při jednání před odvolacím soudem stěžovatelka uvedla, že chtěla dceru umístit do školky s celodenní péčí, avšak může tak učinit jen na 4 hodiny denně, protože pobírá příspěvek na péči o osobu blízkou. Při delším pobytu dcery ve školce by o tento příspěvek přišla. Nemůže sehnat zaměstnání, které hledala prostřednictvím internetu a navštívila i své bývalé zaměstnavatele Památkový ústav a společnost Pevnost. S ohledem na příspěvek na péči o osobu blízkou je však v hledání zaměstnání omezena.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 3.5.2007, čj. 35 Co 127/2007-104, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu na určení výživného zamítl. Uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a doplnil řízení dalším dokazováním. Dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání výživného stěžovatelce nejsou dány. Ta pobírá částečný invalidní důchod a sociální dávku - příspěvek při péči o osobu blízkou. Není nikde zaměstnána a údajně nemůže pracovat, protože se musí starat o dceru. Uvedla, že se cítí vyčerpaná a i proto nemůže pracovat. Zaměstnání prostřednictvím úřadu práce nehledala. Jako argument, proč nemůže dávat dceru na celý den do školky, stěžovatelka uvádí, že pobírá příspěvek na péči o osobu blízkou, což předpokládá jen omezený pobyt dítěte ve školce. Z toho důvodu prý také nemůže chodit do zaměstnání, protože na 4 hodiny denně ji nikde nechtějí zaměstnat. Stěžovatelka je členkou náboženské komunity neslyšících věřících, která se zabývá výzkumem znakového jazyka. S komunitou byla 5 měsíců v Maďarsku, kde nezletilá dcera navštěvovala mateřskou školu. Soud dále uvedl, že stěžovatelka nedává dceru do školky na celý den, ačkoliv by pobyt nezletilé ve školce, kde by se jí odborně věnovali, byl jednoznačně přínosný. Z uvedeného soud dovodil, že stěžovatelka neprojevuje dostatečně snahu finančně zabezpečit dceru a sebe vlastní prací. Přiznání výživného by tedy bylo - za daných okolností - v rozporu s dobrými mravy.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Městský soud v Praze, který však jen uvedl, že postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření i vedlejšímu účastníkovi. Ten poukázal na to, že Městský soud v Praze při svém rozhodování vycházel z výpovědi samotné stěžovatelky, která potvrdila, že bez vážného důvodu nepracuje a většinu roku pobývá mimo území ČR. Sama se nesnaží svou situaci zlepšit, spoléhá na sociální dávky. Pokud stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze neprovedl odpovídající důkazy ke skutkovým zjištěním ohledně navštěvování mateřské školy nezletilou dcerou (nar. 19.10.2002), má vedlejší účastník za to, že je svobodným rozhodnutím stěžovatelky, zda bude dítě vychovávat sama nebo je svěří částečně do péče mateřské školy. Nemůže však tuto skutečnost považovat za překážku v práci a z tohoto důvodu požadovat výživné. Proto provedl městský soud výklad pojmu dobré mravy v této souzené věci správně.
Stěžovatelka na vyjádření vedlejšího účastníka ve stanovené lhůtě nereagovala.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, jak odvolací Městský soud v Praze posoudil provedené důkazy, jak je vyhodnotil a které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí. Podle ustálené judikatury však tyto otázky Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, pokud v této souvislosti nedochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivé soudní řízení. Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo. Soudy stranami navrhované důkazy provedly. Pokud některé důkazy obvodní soud neprovedl (zjišťování dotace na motorové vozidlo stěžovatelce a příjmy přítelkyně žalovaného - č.l 41), sice to v rozsudku nezdůvodnil, což je třeba mu vytknout, avšak na vlastní rozhodnutí tato skutečnost neměla vliv. Pro spravedlivé soudní řízení je významné i to, že jednání soudů vždy probíhalo za přítomnosti tlumočníků do znakového jazyka.
Stěžovatelka konkrétně namítá, že městský soud neprovedl žádný důkaz o tom, že pobyt ve školce by byl pro nezletilou dceru jednoznačně přínosem, ačkoliv to uvedl v odůvodnění rozsudku. Ze spisu však vyplývá, že stěžovatelka v průběhu řízení prohlásila, že nemůže nezletilou dceru dávat do školky na dobu delší než 4 hodiny denně, protože pobírá příspěvek na péči (dnes poskytovaný podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Neodůvodňovala tedy tuto okolnost tím, že by byl pobyt dcery ve školce nevhodný, ale tím, že by přišla o sociální příspěvek; soud proto neměl z tohoto hlediska důvod provádět bližší šetření, zda je pobyt ve školce pro nezletilou vhodný či nikoli. Řízení o výživné na manžela je řízením sporným, kde platí zásada dispoziční a projednací a kde musí žalobce již ve své žalobě uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo a musí k tomu uvést potřebné důkazy ( §79 odst. 1 o.s.ř. ). Tuto povinnost tvrzení i povinnost důkazní má žalobce i během řízení ( §101 odst. 1, §120 odst. 1 o.s.ř. ). O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže by v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti, např. prekluzí uplatněného nároku. V posuzovaném řízení však tomu tak nebylo a soudy potřebné důkazy provedly.
Ústavní soud sice zaznamenává výtku stěžovatelky, že soud dovozoval vhodnost umístění nezletilé ve školce a v podstatě se opřel toliko o argumentaci (stejně zdravotně postiženého) otce dítěte, podle níž by se nezletilé ve školce dostalo potřebné logopedické péče a sociální péče, což by přispělo jejímu celkovému rozvoji. Na druhé straně však nelze pominout skutečnost, podle názoru Ústavního soudu relevantní, že v dané věci rozhodnutí o nepřiznání výživného obstojí - z ústavně právního pohledu - na základě dalších nezpochybněných důkazů (např. stěžovatelka nebyla evidována jako uchazečka o zaměstnání, zaměstnání podle svého tvrzení hledala jen pomocí internetu a navštívila pouze dva potenciální zaměstnavatele, cítí se neustále vyčerpaná a proto nemůže pracovat, aniž by to jakkoliv doložila atd.), neboť v souvislosti s jejich hodnocením se úvahy a závěry Městského soudu v Praze pohybují zcela v mezích ústavních.
Pokud stěžovatelka argumentuje publikovaným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, které subsidiárně vztahuje i na výživné manželky, je její argumentace lichá. Uvedené rozhodnutí se týká výživného poskytovaného nezletilým dětem ve vztahu k vyloučení styku rodiče s dítětem. Na posuzovanou věc je nelze aplikovat.
Stěžovatelky dále namítá, že Městský soud v Praze nesprávně vyložil pojem dobré mravy. Tento pojem je však třeba vždy posuzovat případ od případu a žádný obecně závazný výklad tohoto pojmu nemůže být učiněn. Soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, v čem spatřuje rozpor jednání stěžovatelky s dobrými mravy. Jeho úvahy podle názoru Ústavního soudu nevybočují z rámce ústavnosti. To, že s jeho závěrem stěžovatelka nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení jejích (tvrzených) ústavních práv či svobod. To je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné, přesvědčivé a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základního práva, jehož se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl (§43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu