ECLI:CZ:US:2008:1.US.203.05.1
sp. zn. I. ÚS 203/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Na Poříčí 116/5, 460 01 Liberec 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004, č. j. 6 Ads 56/2003-65, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 25. 6. 2003, č. j. 58 Ca 168/2002-21, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 10. 2002, č. 410 608 001, a o spojeném návrhu na zrušení ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve slovech "nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
České správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ) rozhodnutím ze dne 17. 10. 2002, č. X, upravila Ing. V. S. (dále jen "stěžovatel") od 8. 9. 2002 starobní důchod podle §29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."), na výši celkem 6 629,- Kč. ČSSZ v odůvodnění mimo jiné uvedla, že stěžovateli dodatečně započetla nově prokázaný vyměřovací základ (výdělky).
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č. j. 58 Ca 168/2002-21, zamítl opravný prostředek stěžovatele proti citovanému rozhodnutí ČSSZ (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.).
KS v prvé řadě poukázal na to, že stěžovatel nezpochybnil správnost výpočtu výměry důchodu z údajů uvedených v osobním listu důchodového pojištění; jako jediný žalobní důvod uvedl to, že ČSSZ rozhodla o jeho nároku na starobní důchod, přestože věděla, že některé doby pojištění jsou sporné a vedou se o nich soudní řízení.
KS - který poukázal na to, že se ČSSZ při řízení o nároku na starobní důchod řídí zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen "zákon č. 582/1991 Sb."), a subsidiárně též zákonem č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen "SŘ") - dospěl k závěru, že ČSSZ neporušila žádné zákonné ustanovení, jestliže stanovila dobu pojištění na základě v řízení prokázaných skutečností, bez vyčkání na ukončení soudních sporů ohledně dalších dob pojištění. Oba citované zákony zavazují správní orgán "přihlédnout a vycházet" z rozhodnutí jiného orgánu, které může mít vliv na předmět řízení, vždy se však jedná o již vydané podkladové rozhodnutí či rozhodnutí o předběžné otázce. Správní orgán je po zahájení řízení povinen v řízení plynule pokračovat a rozhodnout bez zbytečných průtahů; pouze v případě závažných důvodů jej zákon opravňuje či zavazuje řízení přerušit. Zákon č. 582/1991 Sb. upravuje možnost přerušení řízení v ustanovení §83a, které se týká řízení o dávce podmíněné nepříznivým zdravotním stavem a upravuje zcela jinou procesní situaci. SŘ stanovil důvody přerušení řízení v §29; podle tohoto ustanovení správní orgán přeruší řízení, jestliže bylo zahájeno řízení o předběžné otázce dle §40 SŘ, za kterou považuje otázku, bez jejíhož objasnění nemůže správní orgán vydat rozhodnutí a přitom sám není k posouzení příslušný. Stěžovatel v opravném prostředku odkázal na spory o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a na spory o určení odměny za využití zlepšovacích návrhů a vynálezu a o náhradu škody v této souvislosti. KS zdůraznil, že tyto otázky nepovažoval za předběžné otázky ve smyslu §29 a §40 SŘ, neboť jejich výsledek ještě bezprostředně neurčuje další dobu pojištění, poněvadž i v případě rozhodnutí, že pracovní poměr byl zaměstnavatelem neplatně rozvázán, následují další právní úkony k definitivnímu stanovení doby zaměstnání, tedy i pojištění. KS uzavřel, že ČSSZ mohla o nároku stěžovatele na starobní důchod rozhodnout s tím, že §56 odst. 1 písm. b) a písm. d) zákona č. 155/1995 Sb. umožňuje v případě nových skutečností dodatečnou úpravu výměry důchodů. Na základě těchto závěrů neprováděl KS dokazování obsahem spisů neskončených soudních sporů stěžovatele, neboť jejich obsah by na výsledek řízení nemohl mít vliv. KS pro úplnost doplnil, že přerušením řízení, pro které nejsou zákonné podmínky či pouhým nepokračováním v řízení by se ČSSZ dopustila nedůvodných průtahů v řízení. KS navíc dodal, že ve věcech důchodového pojištění je kladen důraz na rychlost a hospodárnost řízení, neboť stěžovatelé jsou na výroku rozhodnutí často existenčně závislí a prodlužování řízení působí finanční nejistotu žadatelů o důchod.
Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") rozsudkem ze dne 21. 12. 2004, č. j. 6 Ads 56/2003-65, zamítl kasační stížnost stěžovatele (výroková část I.), nepřiznal ČSSZ právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroková část II.) a ustanovenému právnímu zástupci stěžovatele přiznal odměnu v částce 650,- kč (výroková část III.).
NSS se zabýval stěžovatelovým tvrzením, že KS nepřihlédl k jím navrhovaným důkazům o vedených soudních sporech a že nepřerušení řízení může stěžovatele (v případě jeho úspěchu v jím vedených sporech) poškodit na jeho právech. NSS se proto podrobně (Poznámka: když vycházel z ustanovení §§15, 16, 5 odst. 2 a 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.) zabýval posouzením otázky, zda skutečnosti, jež měly být navrženými důkazy prokázány, mohly mít vliv na výsledek sporu, zda je jako takové bylo možno považovat za otázky předběžné pro účely správního řízení a zda tedy KS neprovedením těchto důkazů pochybil.
NSS v prvé řadě poukázal na to, že příjem z výdělečné činnosti je vyměřovacím základem pro placení pojistného v tom měsíci, za který byl zaúčtován. U žádného ze stěžovatelem vedených (a namítaných) sporů však doposud zúčtován nebyl, a může se tak stát pouze v případě úspěchu stěžovatele v jim vedených sporech. NSS uvedl, že stěžovatel může doznat újmy na svých nárocích a že aplikace §11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a §5 a §6 zákona č. 589/1992 Sb. dopadá na stěžovatele s tvrdostí, kterou zákonodárce zřejmě nezamýšlel. Ve správním soudnictví je však možné poskytnout pojištěnci ochranu pouze před nezákonností rozhodnutí správního orgánu, nikoliv před tvrdostí zákona a z toho vyplývající stěžovatelem pociťovanou nespravedlností. NSS vyslovil současně názor, že nápravy nelze dosáhnout ani předložením věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení předmětného ustanovení pro jeho rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Čl. 30 odst. 1 Listiny stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti v práci, jakož i při ztrátě živitele; v odst. 3 pak v podrobnostech odkazuje na zákon (tedy na zákon č. 155/1995 Sb.). Ustanovení §11 odst. 2 citovaného zákona "právo na hmotné zabezpečení ve stáří nenarušuje, pouze v něm nelze nalézt řešení situace, kdy do práva pojištěnce bylo zasaženo jiným protiprávním úkonem. Tuto situaci zákon nepředvídá, což však nestačí k dovození závěru o jeho nesouladu s Ústavou či Listinou".
NSS konečně jako obiter dictum dodal, že vzhledem k takovýmto nepředvídaným případům je zde ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o provádění sociálního zabezpečení, které dává ministru práce a sociálního zabezpečení oprávnění odstraňovat tvrdosti zákona. Přestože na odstranění tvrdosti zákona není právní nárok, jeví se při současné právní úpravě tento postup jako jediná možnost dosažení nápravy. Za situace, kdy sporná řízení stěžovatele dosud neskončila, a nelze tak v tomto okamžiku dovodit, že stěžovatel byl na svých právech poškozen, nelze ovšem v jeho případě (pozn.: zřejmě je míněno "v současné době") hovořit ani o tvrdosti v aplikaci zákona.
NSS proto konstatoval, že s ohledem na uvedené závěry je zřejmé, že výsledky soudních řízení vedených stěžovatelem nemohou rozhodnutí ČSSZ ke dni 17. 10. 2002 a výpočet starobního důchodu stěžovatele k uvedenému datu věcně nijak ovlivnit. Proto nelze výsledky těchto sporů považovat za rozhodnutí o předběžných otázkách, jejichž vyřešení by byl správní orgán nucen vyčkat a za tím účelem přerušit řízení. NSS tedy uzavřel s tím, že KS nepochybil, nepovažoval-li otázky řešené ve stěžovatelem vedených sporech za předběžné otázky ve smyslu ustanovení §40 SŘ, a nepřihlédl-li ke stěžovatelem navrhovaným důkazům o vedených soudních sporech. V případě stěžovatelem tvrzených neskončených soudních sporů o určení odměny za využití předmětu zlepšovacích návrhů a vynálezu poukázal NSS na to, že je nutno vyjít z §5 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů, jimiž jsou odměny vyplacené podle zákona o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích. Již z tohoto důvodu nebylo tedy třeba považovat výsledky těchto řízení za rozhodnutí o předběžných otázkách a řízení přerušit až do jejich vyřešení.
II.
Rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2004, č. j. 6 Ads 56/2003-65, rozsudek KS ze dne 25. 6. 2003, č. j. 58 Ca 168/2002-21, a rozhodnutí ČSSZ ze dne 17. 10. 2002, č. X, napadl stěžovatel ústavní stížností. Tvrdí, že postupem orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny a dále, že průtahy v projednávání "výše zmíněných souběžných soudních pří" bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na rozhodnutí ČSSZ (poznámka: jehož nezákonnost a neústavnost spatřuje v tom, že nebyly zohledněny podstatné skutečnosti mající vliv na výši jeho starobního důchodu, tj. souběžně probíhající soudní spory s různými subjekty), KS a NSS. Ve vztahu k napadenému rozsudku NSS připomněl, že sám NSS konstatoval, že aplikace ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a ustanovení §5 a §6 zákona č. 589/1992 Sb. dopadá na stěžovatele s tvrdostí, kterou zákonodárce zřejmě nezamýšlel, a že ve správním soudnictví je možné poskytnout pojištěnci ochranu pouze před nezákonností rozhodnutí správního orgánu, nikoliv před tvrdostí zákona.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo - jak již uvedl - porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří zaručené čl. 30 odst. 1 Listiny, neboť ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. a zákona č. 589/1992 Sb. nejsou ve svém důsledku v souladu s Listinou ve smyslu jejího čl. 4 odst. 4. V souzené věci je zřejmé, že orgány veřejné moci při rozhodování o nároku stěžovatele neporušily žádná zákonná ustanovení, jestliže nepřihlédly k souběžně probíhajícím soudním sporům, nicméně NSS v odůvodnění svého rozsudku připouští, že aplikace ustanovení zákonů upravujících provádění hmotného zabezpečení ve stáří dopadá na stěžovatele s tvrdostí, kterou zákonodárce nezamýšlel. Stěžovatel uvedl, že "v České republice je obecně známým faktem, že průtahy v soudních řízeních jsou běžnou součástí právní reality" a současně poukázal na to, že některá soudní řízení, jež vede "a která jistě mohou ovlivnit výši jeho starobního důchodu, budou-li včas skončena, probíhají již od roku 1985". Stěžovatel v dané souvislosti poukázal na ustanovení §56 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 155/1995 Sb., jež umožňuje zvýšení důchodu nejvýše tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na zvýšení důchodu. Stěžovatel pochybuje, že jím uváděné soudní spory (příkladmo spor vedený u Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 11 C 1496/96 o zrušení neplatného rozvázání pracovního poměru, který nebyl doposud pravomocně skončen) skončí v tříleté lhůtě od vyměření starobního důchod. V důsledku toho bude nepochybně zkrácen na svých právech, a to zejména v základním právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří.
Stěžovatel se proto domáhá toho, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004, č. j. 6 Ads 56/2003-65, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 25. 6. 2003, č. j. 58 Ca 168/2002-21, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 10. 2002, č. X. Současně navrhl výrok, že ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve slovech "nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení", se zrušuje.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší správní soud, Krajský soud Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Česká správa sociálního zabezpečení.
NSS ve svém vyjádření poukázal na to, že v případě přerušení řízení o přiznání důchodu v souzené věci by stěžovatel nepobíral starobní důchod a bylo by porušeno jeho právo na hmotné zabezpečení ve stáří. NSS námitku porušení čl. 36 odst. 1 Listiny označil za nepřípadnou, neboť se netýká jeho rozhodnutí. K návrhu na zrušení ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., věta "nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení" se nevyjádřil a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. NSS souhlasil s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
KS ve svém vyjádření uvedl, že při rozhodování nedospěl k závěru, že "aplikace §56 odst. 1 písm. b) či d) zákona č. 155/1995 Sb. je v tomto případě v rozporu s ústavním pořádkem, proto ve věci rozhodl a nepředložil ji ústavnímu soudu k posouzení".
ČSSZ ve svém vyjádření uvedla, že v důsledku jejího rozhodnutí ani rozhodnutí obou soudů nedošlo k porušení čl. 30 odst. 1 Listiny, neboť aplikovaná ustanovení citovaného zákona jsou sama o sobě zárukou práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Ustanovení §11 zákona č. 155/1995 Sb. řeší situace, kdy do práva pojištěnce bylo (jak uvádí NSS) "zasaženo jiným protiprávním úkonem jiného subjektu". Situace, kdy vyšly najevo nové skutečnosti, které v době rozhodování nebyly známy, řeší §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., jehož znění vlastně "doplňuje" ustanovení §55 odst. 1 a odst. 2 citovaného zákona. Ustanovení §55 odst. 1 citovaného zákona o tom, že "nárok na důchod nezaniká uplynutím času", je další zárukou stěžovatelova práva na hmotné zabezpečení ve stáří. Stejnou záruku poskytuje ustanovení §56 citovaného zákona, neboť umožňuje změnu dávky v minulosti již pravomocně přiznané a umožňuje doplacení případného rozdílu. Současně nelze pominout §55 odst. 2 citovaného zákona, který od nároku na důchod odlišuje nárok na výplatu takového důchodu, jenž na rozdíl od nároku na důchod uplynutím tří let zaniká. Z toho vychází i ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. S přihlédnutím k tomuto ustanovení vzniká právo na přiznání důchodu v zákonné výši již od vzniku nároku na něj, avšak doplatit rozdíl lze pouze 3 roky zpět od žádosti o úpravu důchodu, případně od zjištění nároku na takovou úpravu. ČSSZ se domnívá, že ani §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., pokud omezuje možnost doplatku na dávce tři roky zpět, neporušuje čl. 30 Listiny. ČSSZ vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vyjádření účastníků řízení byla zaslána právnímu zástupci stěžovatele k event. replice, leč ten se k nim ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý soudní proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny
Tuto argumentaci akceptovat nelze.
Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dopouští se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušných soudních spisů - nebylo mu v souzené věci nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva nejprve u KS a posléze u NSS domáhal. Podle obsahu soudních spisů oba soudy jednaly způsobem, který postup stanovený zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů nezpochybnil. Návrhy stěžovatele řádně projednaly, ve věci rozhodly a rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily. Sám Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem - nezjistil, že by postupem KS a NSS bylo právo stěžovatele na spravedlivý proces vůbec porušeno.
Stěžovatel se dále domnívá, že k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces (v čl. 36 odst. 1 Listiny) dochází průtahy v projednávání "výše zmíněných souběžných soudních pří" (Poznámka: které - až na výše uvedené připomenutí - nijak nekonkretizoval). Tu nezbývá Ústavnímu soudu než stěžovatele odkázat na řízení a rozhodnutí v těchto jiných souzených věcech a na případné uplatnění příslušného prostředku ochrany předmětného základního práva vůči nim. Ústavní soud připomíná, že se ve své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a pravomoc, především Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Těmito právními předpisy, jejichž zákonný rámec není Ústavní soud oprávněn překročit, je dán také věcný okruh problémů, o nichž může jednat a závazné podmínky, bez nichž jednání nemůže vůbec proběhnout. Tvrzení stěžovatele, jež se týká údajných průtahů v jiných řízeních (tj. souběžných soudních pří), nelze z hlediska řízení v této souzené věci akceptovat. Posláním Ústavního soudu podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozhodovat o ústavní stížnosti, pokud směřuje proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí, opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, jímž bylo porušeno stěžovatelovo základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud proto konstatuje, že tato ostatní řízení se netýkají rozhodnutí ČSSZ, KS a NSS, vůči nímž byla podána tato ústavní stížnost, neboť zde napadená rozhodnutí ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny - jak bylo ostatně uvedeno výše - neporušila. To se týká i správního řízení a soudních řízení, jež těmto - zde napadeným - rozhodnutím předcházela.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení čl. 30 odst. 1 Listiny, odkazuje Ústavní soud na argumentaci KS a NSS uvedenou v odůvodněních napadených rozhodnutích, v němž oba soudy precizovaly, proč návrhu stěžovatele nelze vyhovět. Oba soudy - mimo jiné - odkázaly stěžovatele na rozhodnutí v jiných jím vedených sporech, kdy teprve v případě jeho úspěchu bude možné dosíci zaúčtování stěžovatelova příjmu a tedy jeho naplnění jako pojistného vyměřovacího základu. Rozhodnutí KS a NSS v souzené věci jsou jasná, srozumitelná a logická a Ústavní soud k nim nemá - z ústavně právního hlediska - co dodat.
Co se týče stěžovatelem připomínané tvrdosti zákona, kdy odkazuje i na odůvodnění rozsudku NSS, je Ústavní soud nucen konstatovat (a připomenout), že to je právě NSS, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí (č.l. 66) hovoří pouze o tom, že stěžovatel může doznat újmy na svých nárocích. V rámci obiter dictum (č.l. 67) - v souvislosti s možností odstranění tvrdosti zákona podle ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. - NSS navíc současně zdůrazňuje to, že jiná sporná řízení stěžovatele dosud neskončila, takže nelze v tomto okamžiku dovodit, že byl stěžovatel na svých právech poškozen; se zřetelem k této procesní situaci tedy nelze hovořit o tvrdosti v aplikaci zákona vůči stěžovateli. Uvedenou argumentaci nemůže neakceptovat ani Ústavní soud. Obdobné platí i vůči stěžovatelem připomínanému konstatování NSS, že aplikace ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a ustanovení §5 a §6 zákona č. 589/1992 Sb. dopadá na stěžovatele s tvrdostí, kterou zákonodárce zřejmě nezamýšlel. Otázkou posouzení tvrdosti zákona se může - avšak až v okamžiku, kdy by taková situace nastala - zabývat (jak se ostatně výše připomíná) ministr práce a sociálních věcí, nikoli Ústavní soud.
Stěžovatel současně vyslovil pochybnost o tom, že jím uváděné soudní spory (příkladmo spor vedený u Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 11 C 1496/96 o zrušení neplatného rozvázání pracovního poměru, který nebyl doposud pravomocně skončen) skončí v tříleté lhůtě od vyměření starobního důchodu a proto (Poznámka: s ohledem na ustanovení §56 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 155/1995 Sb., jež umožňuje zvýšení důchodu nejvýše tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na zvýšení důchodu) bude zkrácen na svých právech, zejména na základním právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Ústavní soud však usuzuje, že tato (hypotetická) situace se netýká merita souzené věci. Jeho podstata je obsažena pouze v napadených rozhodnutích a skutečnost, jež by mohla zakládat tvrzené zkrácení v základním právu na přiměřené hmotné zabezpečení v daném vztahu a v době vydání těchto rozhodnutí nenastala. Uvedené základní právo tak doposud porušeno být nemohlo. Ústavní soud se proto nemůže (ani hypoteticky) stěžovatelovým tvrzením zabývat (pozn.: to navíc ve své podstatě směřuje vůči nároku na výplatu důchodu a ne vůči ztrátě nároku na důchod).
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou jasná, přesvědčivě a logicky odůvodněná, nemají povahu svévole a nelze z nich usuzovat ani na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich KS a NSS vyvodily. Jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává a které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval ani návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve slovech "nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení" . Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud navíc uvádí, že z návrhu na zrušení citovaného ustanovení nelze ve vztahu k souzené věci ani dovodit takový právní stav, který by byl předmětem této ústavní stížnosti a jenž by mohl (v důsledku uplatnění ke zrušení navrhované části ustanovení §56 odst. 1 písm. b/ zákona č. 155/1995 Sb., jak předpokládá §74 zákona o Ústavním soudu), zakládat shora tvrzené zkrácení v základním právu stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení; taková situace do skončení stěžovatelem uváděných soudních sporů totiž nenastala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu