ECLI:CZ:US:2008:1.US.2049.08.1
sp. zn. I. ÚS 2049/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. N. a 2) J. N., zastoupených JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 1, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2005, čj. 10 C 523/95 - 330, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2006, čj. 10 Co 251/2006 - 393, a 10 Co 252/2006 - 393, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o vydání nemovitostí podle restitučních předpisů. Tvrdí, že rozhodným dnem pro vznik nároku na vydání věci podle §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), není den, kdy výzva k vydání věci byla vypracována, nýbrž den, kdy byla doručena povinné osobě. Dovozují, že lhůta zakotvená v §5 odst. 2 tohoto zákona je lhůtou hmotně právní, a je tedy nutné doložit skutečné převzetí této výzvy adresátem. Původní majitelé nemovitostí ("žalobci v řízení před obecnými soudy") doručení této výzvy neprokázali. Stěžovatelé naproti tomu doložili důkazy o tom, že v uvedené lhůtě nemohla být výzva doručena, neboť v této době byli oba na rekreaci, což doložili fakturou za pobyt a služby s tím spojené a doporučující lékařskou zprávou. Podle stěžovatelů obecné soudy na sebe nepřípustně vzaly důkazní břemeno žalobců, neboť dospěly k závěru, že není důvod, proč by zásilka nemohla být do 2. května 1995 (tedy do sedmi dnů) doručena do jiného obvodu města Ústí nad Labem, takže i přes nedostatek důkazů o jejím doručení považovaly výzvu za doručenou. Stěžovatelé tvrdí, že žalobci neunesli své důkazní břemeno, neprokázali řádné doručení výzvy k vydání nemovitostí v zákonné prekluzivní lhůtě. Jejich nárok je tedy prekludován a soudy měly k prekluzi přihlédnout i bez návrhu.
Soudu prvního stupně vytkli procesní pochybení, spočívající v tom, že jednal v jejich nepřítomnosti, ač požádali o odročení soudního jednání z důvodu nemoci. Nemovitosti byly dlouhodobě neobydlené a v dezolátním stavu, syn žalobců se v nich nezdržoval, a nelze tedy přisvědčit názoru obecných soudů, že stěžovatel byl při jejich nabytí protiprávně zvýhodněn. Nebyl totiž významným funkcionářem KSČ, ale pouze jejím řadovým členem. Závěrem uvedli, že výslech žalobců nebyl v rámci dokazování nutný, neboť bylo prováděno především listinnými důkazy. Cestovní náklady žalobců tedy nebyly vynaloženy účelně. Obecné soudy tak, ze všech výše uvedených důvodů, porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že dotčené nemovitosti byly původně ve vlastnictví žalobců J. a A. S., kteří byli pro trestný čin opuštění republiky odsouzeni k trestu propadnutí majetku. Jejich syn uplatnil v uvedené době k dotčeným nemovitostem předkupní právo. Jeho žádost byla odmítnuta a nemovitosti byly prodány stěžovatelům. Ti nemovitosti nabyli kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 26. listopadu 1984, ve znění dodatku ze dne 14. června 1985, uzavřenou s Podnikem bytového hospodářství města Ústí nad Labem. Na základě usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 1990, čj. 4 Rt 83/90, byli žalobci plně rehabilitováni a trest propadnutí majetku byl zrušen. V souvislosti s nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., ze dne 1. listopadu 1994, kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území České republiky, se žalobci stali oprávněnými osobami podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dne 26. dubna 1995 žalobci podali výzvu k vydání nemovitostí doporučenou zásilkou na poště v Ústí nad Labem. Zásilka se jim nevrátila ani jako nedoručená, ani s tím, že ji nelze doručit. Poštovní úřad již nedisponuje žádnými údaji o doručení ani o uložení této zásilky z této doby. Žalobci podali dne 29. září 1995 žalobu u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") proti České republice - Ministerstvu financí na zaplacení 5.000.000,-- Kč. Zároveň podali žalobu na vydání předmětných nemovitostí, v níž namítali, že stěžovatelé nemovitosti nabyli na základě protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť nebylo respektováno předkupní právo syna žalobců a stěžovatel byl v té době významným funkcionářem KSČ. Okresní soud rozsudkem, čj. 10 C 523/95 - 330, ze dne 21. prosince 2005, uložil stěžovatelům povinnost vydat nemovitosti žalobcům a zaplatit jim náklady řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem čj. 10 Co 251, 252/2006 - 393, ze dne 22. listopadu 2006, rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Po prostudování ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v zásadě opakují námitky, které vznesli již v odvolání a v dovolání. Odvolací soud se s jejich námitkami řádně a v dostatečné míře vypořádal a v podrobnostech nelze než odkázat na rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud pak argumenty stěžovatelů posoudil v rozsahu zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nelze pominout, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy. Pokud tedy stěžovatelé své argumenty znovu opakují v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a zákona o Ústavním soudu).
Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení povahy lhůty, zakotvené v §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelé ocitovali rozhodnutí Nejvyššího soudu, čj. 28 Cdo 72/2004, ze dne 29. 6. 2004, ryze účelově, neboť vynechali poslední větu. Správná citace zní: "Výzva k vydání věci podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je vůči povinné osobě účinná dnem, kdy se ocitne v její dispoziční sféře a kdy má povinná osoba možnost se s ní seznámit; není tedy rozhodující, že o obsahu právního úkonu adresát v tento den dosud neví."
Ústavní soud nevidí důvod, proč se od zmíněného výkladu Nejvyššího soudu v skutkově podobné věci stěžovatelů odchylovat. Obdobně již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 120/96, ze dne 3. 10. 1996, judikoval, že nelze navrhovateli přičítat k tíži postup pošty a bez dalšího dospět k závěru, že restituční nárok v potřebné lhůtě uplatněn nebyl, pokud je jednoznačně prokázáno, že zásilka byla podána na poště. Žalobci podali výzvu k vydání věci doporučeně na poště dne 26. dubna 1995. Zásilky (s výzvou adresovanou každému stěžovateli zvlášť) se nevrátily jako nedoručitelné, ani nebyly uloženy. Uplatnění nároku obstojí, neboť výzva byla podána k poštovní přepravě v dostatečném časovém předstihu tak, aby byla do 2. května 1995, tedy do dne, kdy končí prekluzivní lhůta k tomu určená, doručena.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem nelze, ze shromážděných podkladů, vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal v napadených rozsudcích porušení stěžovateli tvrzených základních práv. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu