ECLI:CZ:US:2008:1.US.2074.07.1
sp. zn. I. ÚS 2074/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Plzeň, Slovanská tř. 136, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, čj. 21 Cdo 2045/2006 - 60, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2005, čj. 10 Co 511/2005 - 38, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 4. 2005, čj. 3 C 43/2005 - 17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni (dále "krajský soud") a Okresního soudu v Tachově (dále "okresní soud"), protože těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatel se jako žalobce domáhal, aby mu žalovaná fyzická osoba zaplatila peněžitou pohledávku, kterou má za zemřelým manželem žalované z důvodu jeho odpovědnosti za škodu za schodek na svěřených hodnotách. Podle stěžovatele představovala pohledávka společný závazek žalované a jejího manžela ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku.
Okresní soud rozsudkem ze dne 1. 4. 2005, čj. 3 C 43/2005 - 17, žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2005, čj. 10 Co 511/2005 -38, rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, čj. 21 Cdo 2045/2006 - 60.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Stěžovatel tvrdí, že jediná možná a jediná ústavně konformní interpretace příslušných podústavních právních předpisů je jím zastávaný výklad, podle kterého povinnost zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu z důvodu odpovědnosti za škodu na svěřených hodnotách spadá, ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, do společného jmění manželů. Tomu Ústavní soud nepřisvědčuje. Pokud obecné soudy s ohledem na povahu pracovního práva, jako samostatného právního odvětví (viz str. 4 a násl. rozsudku Nejvyššího soudu), dospěly k závěru, že uvedená pohledávka do společného jmění manželů nespadá, nelze tento jejich výklad bez dalšího považovat za ústavně rozporný. Pokud totiž obecné soudy neprovádějí interpretaci podústavního práva excesivním způsobem, svá rozhodnutí srozumitelně, jasně a logicky odůvodní a v řízení respektují procesní práva jeho účastníka, nemá Ústavní soud ani důvod ani pravomoc do jejich rozhodování jakkoli zasahovat.
K porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu