ECLI:CZ:US:2008:1.US.2132.08.1
sp. zn. I. ÚS 2132/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Nad Lesíkem 2269/25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008, čj. 1 Ko 108/2008 -2398, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 8. 2008 a doplněna podáním, doručeným dne 25. 8. 2008, stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku II., kterým tento soud potvrdil částečné rozvrhové usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 20. 3. 2008, čj. 48 K 1012/98 - 2421. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v konkurzu, vedeném na majetek stěžovatele (v konkurzním řízení úpadce), rozhodl shora uvedeným usnesením o částečném rozvrhu, jímž uložil správci konkurzní podstaty (dále jen "správce"), aby v něm specifikované částky vyplatil do 15 dnů od právní moci usnesení konkurzním věřitelům. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesení krajského soudu potvrdil. Ústavní stížnost směřuje do potvrzujícího výroku odvolacího soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že pohledávka jednoho z věřitelů již není předmětem konkurzního řízení a tento věřitel není jeho účastníkem. Uvedl, že pohledávka tohoto věřitele byla při přezkumném jednání správcem popřena. Věřitel byl vyrozuměn o popření pohledávky a vyzván k podání incidenční žaloby na určení pravosti popřené pohledávky do 30ti dnů od doručení. Vyrozumění mu bylo doručeno dne 21. 4. 1999, posledním dnem třicetidenní hmotně právní lhůty pro podání této žaloby byl 21. 5. 1999. Incidenční žalobu věřitel podal u soudu až dne 22. 5. 1999, tedy opožděně. V důsledku marného uplynutí lhůty na podání žaloby na určení popřené pohledávky nelze, podle stěžovatele, k popřené pohledávce přihlížet. Je tak vyloučeno, aby správce konkurzní podstaty takovou pohledávku, postupem podle §24 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "ZKV"), dodatečně uznal.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení.
Podle vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ústavní stížnost sice směřuje do potvrzujícího výroku usnesení Vrchního soudu v Praze, ale jádrem sporu je usnesení krajského soudu ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 48 K 1012/98, o dodatečném uznání popřené pohledávky věřitele Ing. M. N. Pohledávka tohoto věřitele byla popřena správcem při přezkumném jednání, protože věřitel nedoložil správci její výši listinnými důkazy. Správce později zmíněnou pohledávku dodatečně uznal s tím, že věřitel má opodstatněný nárok na přihlašovanou pohledávku, která je postavena na reálném základě. Soud poté vydal usnesení, kterým rozhodl, že pohledávka uvedeného věřitele se pokládá za zjištěnou. Toto usnesení nabylo právní moci a pro následující část konkurzního řízení jím byl konkurzní soud vázán, přičemž usnesení bylo závazné také pro účastníky řízení a správce. Usnesení se pak promítlo do dalších rozhodnutí konkurzního soudu, tj. i do usnesení, proti němuž podal stěžovatel odvolání. Přesvědčení stěžovatele, že shora uvedeným postupem bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, je tedy mylné. Konkurzní řízení je založeno na zásadě, že je-li na majetek úpadce prohlášen konkurz, tak zjištění pohledávky a její následné uspokojení je odvislé pouze od toho, zda bude popřena správcem nebo jiným konkurzním věřitelem. Pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkurzních věřitelů (§23 odst. 1 ZKV). Úpadce nemůže zjištění pohledávky nijak zvrátit a nemůže tak přihlášenou pohledávku vyloučit z uspokojení v konkurzu. Přestože konkurzní soud, podle §12 ZKV, vykonává dohlédací činnost nad průběhem konkurzního řízení, není oprávněn uložit správci konkurzní podstaty, jaký má zaujmout postoj k přihlášeným pohledávkám, stejně tak mu nepřísluší rozhodovat, zda je pohledávka po právu či nikoliv.
K námitce stěžovatele o porušení ustanovení čl. 11 Listiny, tedy ochrany vlastnického práva, konkurzní soud konstatoval, že samotné konkurzní řízení je postaveno na omezení vlastnického práva úpadce, které se nejvýrazněji projevuje přechodem dispozičního práva k majetku z úpadce na správce, následným zpeněžením tohoto majetku a rozdělením zůstatku v rozvrhu. Tato omezení nejsou samoúčelná a jejich důvodem je cíl konkurzního řízení, tedy uspořádání majetkových poměrů dlužníka v úpadku, a poměrné uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkurzní podstatu, za podmínek stanovených ZKV. Omezení dlužníka na jeho právech, která respektují zákonné podmínky, pak nemohou vést porušení ustanovení čl. 11 Listiny.
Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v němž podrobně popsal všechny skutečnosti pro tuto fázi řízení a vysvětlil své stanovisko k požadavkům i výtkám stěžovatele obsaženým v odvolání a uplatněným znovu v ústavní stížnosti.
Vyjádření obecných soudů zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice, který této možnosti nevyužil.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem uplatněných argumentů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda řízení bylo spravedlivé jako celek. Posuzoval, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci použitých zákonných ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v souzené věci nezjistil.
Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého usnesení věcně a ústavně konformně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti. Usnesení Vrchního soudu je řádně, ústavně konformním způsobem odůvodněno, vyplývá z něj, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a zmíněné rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci Vrchního soudu tak, jak je rozvedena v napadeném usnesení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Zmíněné rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto v dalším odkazuje na jeho odůvodnění.
Po shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu