ECLI:CZ:US:2008:1.US.2143.08.1
sp. zn. I. ÚS 2143/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2008 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská 70, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008, č. j. 58 Co 96/2008-259, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 39 C 223/2002-235, jakož i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, č. j. 25 Cdo 946/2001-75, "a všech rozhodnutí po tomto rozsudku následujících", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit úroky z prodlení z částky 24.145,60 Kč, a tvrdila že jejich vydáním bylo porušeno její vlastnické právo (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina") a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), a porušen měl být čl. 4 odst. 1 Listiny, čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR, jakož i čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že zásahem Ministerstva financí ČR do obsahu závazku mezi "suverénními subjekty" došlo na základě normativního aktu, k jehož vydání chybělo zákonné zmocnění (čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR). Tímto aktem mělo být opatření o účetním užívání devizového kurzu pro přepočet majetku a závazků vyjádřených v cizí měně ze dne 19. 10. 1995, č. j. 282/63 114/1995A). Na základě toho došlo k uložení povinnosti majetkové povahy jinak než na základě zákona, čímž byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny a vlastnické právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. Tím, že byla za situace důkazní nouze aplikována nerelevatní právní norma, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a rovnost účastníků. Obecné soudy totiž v situaci, kdy Česká národní banka přestala zveřejňovat valutový kurz, vyložily smluvní povinnost zaplatit částku ve výši odvíjející se od kursu ČNB valuty - prodej tak, že bylo třeba vycházet z citované interní normativní instrukce.
Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vycházely z právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, č. j. 25 Cdo 946/2001-75 (dostupný z: www.nsoud.cz/rozhod.php). Poté Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j. 39 C 223/2002 rozhodl o vyhovění nároku směřujícímu vůči stěžovatelce (změnil svůj prvotní náhled) a marné bylo i odvolání stěžovatelky, v němž argumentovala obdobně jako v ústavní stížnosti, neboť Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, č. j. 58 Co 96/2008-259 nevyhověl odvolání stěžovatelky a rozsudek potvrdil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka namítala, že obecné soudy zaujaly právní názor, v důsledku něhož s protiústavní intenzitou vybočily ze zákonných mezí. Pokud by stěžovatelce byla uložena povinnost na základě právního předpisu vydaného mimo ústavní zmocnění, nebo pokud by soudy zasáhly do soukromoprávního vztahu na základě interního předpisu, s jehož obsahem se stěžovatelka nemohla seznámit, bylo by možno o posunu k protiústavní intenzitě uvažovat.
Avšak stěžovatelčin případ takovou věcí není. Již ve stěžovatelkou přiloženém rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, č. j. 58 Co 263/2006-202 tento soud konstatoval (str. 3 odst. 3 citovaného rozhodnutí), že citované opatření Ministerstva financí ČR posloužilo jako nástroj pro přepočet smluvně dojednané výše kupní ceny, a není proto dán žádný právně podložitelný důvod neplatnosti ujednání o ceně. Stěžovatelka nebyla v nejistotě ohledně rozsahu svého závazku a ani netvrdila (a tvrdit nemohla), že takto stanovený kurs se odchyluje v její neprospěch od kursu, s jehož výší se mohla seznámit např. z jiných zdrojů. Stěžovatelka ani neargumentovala, že kurs zjištěný z citovaného opatření se v její neprospěch odchyluje od skutečnosti, tedy od poměru, v němž bylo možno v té které době trvání stěžovatelčina závazku směnit českou měnu za tehdejší německou marku, a dostát tak povinnosti, kterou na sebe dobrovolně vzal právní předchůdce stěžovatelky podpisem kupní smlouvy. Existoval tedy pro stěžovatelku dosažitelný způsob přepočtu stěžovatelčina závazku z německé na českou měnu.
Jiná tvrzení a argumentaci stran porušení základních práv napadenými rozhodnutími stěžovatelka nepředložila. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z pohledu argumentace předložené stěžovatelkou Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelčiných základních práv. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu