ECLI:CZ:US:2008:1.US.2219.07.1
sp. zn. I. ÚS 2219/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 2. dubna 2008 sp. zn. I. ÚS 2219/07 ve věci ústavní stížnosti O. H. a F. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2007 č. j. 25 Co 94/2007-43, kterým bylo změněno rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a A. Z. jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2007 č. j. 25 Co 94/2007-43 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2007 č. j. 25 Co 94/2007-43 se zrušuje.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). V návrhu uvedli, že se u Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") domáhali nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu po zajištění bytové náhrady, neboť povinná (tj. vedlejší účastnice) odmítla byt vyklidit, ačkoliv jí byla bytová náhrada zajištěna. Okresní soud ve věci nařídil jednání, při kterých ověřil zajištění bytové náhrady, vedlejší účastnice posléze předmětný byt vyklidila. K návrhu stěžovatelů okresní soud usnesením řízení zastavil a v jeho II. výroku uložil vedlejší účastnici, aby zaplatila stěžovatelům na nákladech výkonu rozhodnutí částku 40 116 Kč. Proti výroku o nákladech řízení se vedlejší účastnice odvolala; na základě toho krajský soud změnil napadený výrok tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady výkonu rozhodnutí ve výši 3 800 Kč a ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí náhradu nákladů nepřiznal, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel z aplikace §137 občanského soudního řádu vymezujícího okruh nákladů řízení a dospěl k závěru, že náklady vynaložené na zajištění a udržování bytové náhrady postrádají bezprostřední spojitost s výkonem rozhodnutí. Dalším argumentem krajského soudu byla nutnost rozsáhlejšího dokazování při zkoumání základu i výše nároku na náhradu nájemného, které by zásadním způsobem překročilo cíl vykonávacího řízení, přičemž náhrady újmy za uhrazené nájemné by se oprávnění mohli domáhat samostatnou žalobou o náhradu škody.
2. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v dané věci došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tím, že krajský soud v rozporu s §137 odst. 1 občanského soudního řádu i v rozporu s dosavadní judikaturou nepovažoval jednotlivé platby vynaložené oprávněnými na zajištění a udržení bytové náhrady za účelně vynaložené náklady řízení. Podle nich jde o ojedinělý názor, kdy soudní praxe tyto náklady za součást nákladů řízení považuje, tyto náklady by jim nevznikly, pokud by vedlejší účastnice splnila řádně svoji povinnost a oni by se nemuseli domáhat svého práva ve vykonávacím soudním řízení. Ohledně možnosti domáhat se náhrady škody v samostatném soudním řízení poukázali na finanční a časovou náročnost takového dalšího řízení, a to jak pro účastníky, tak pro samotný soud. Dále stěžovatelé doplnili informace o nabídkách náhradního bytu, včetně předání smlouvy o podnájmu, o majetkových poměrech vedlejší účastnice a stavu vyklizovaného bytu.
3. Vzhledem k uvedeným důvodům stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
4. Relevantní znění příslušných článků Listiny, Úmluvy a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Ustanovení čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
5. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice.
6. Krajský soud jen lapidárně odkázal na důvody vyjádřené v odůvodnění napadeného usnesení, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
7. Vedlejší účastnice na výzvu k vyjádření nereagovala.
8. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 3 E 17/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 12. 4. 2006 proti vedlejší účastnici návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu, za který je nutno zajistit bytovou náhradu (později k návrhu přistoupil i stěžovatel). K výzvě soudu předložila smlouvu o podnájmu na byt, který má sama v nájmu na základě smlouvy ze dne 6. 3. 2006 (s ujednáním, že je oprávněna přenechat tento byt vedlejší účastnici pro účely zajištění bytové náhrady). Po uskutečnění dvou ústních jednání vzala stěžovatelka (později oba stěžovatelé) návrh zpět (neboť vedlejší účastnice byt vyklidila) a vyčíslila náklady řízení spočívající v odměně advokáta, soudním poplatku a nákladech vynaložených na zajištění bytové náhrady (k tomu doložila kopie potvrzení o převzetí nájemného pronajímatelkou). Okresní soud usnesením ze dne 18. 1. 2007 č. j. 3 E 17/2006-35 řízení zastavil a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení ve výši 40 116 Kč, tj. včetně vynaložených nákladů na zajištění bytové náhrady. Konstatoval, že stěžovatelé zajistili vedlejší účastnici stanovenou bytovou náhradu, a zdůraznil, že oprávnění, aby dosáhli vyklizení svého bytu, neměli jinou možnost než pro ni připravit bytovou náhradu a tuto v průběhu řízení dále zajišťovat, neboť jinak by nemohli být v řízení úspěšní. Náklady vynaložené na zajištění náhradního ubytování proto považoval za účelně vynaložené náklady výkonu rozhodnutí a vzhledem k tomu, že k zastavení řízení došlo v důsledku zpětveztí návrhu zaviněného vedlejší účastnicí, uložil povinnost k jejich náhradě. Vedlejší účastnice podala proti náhradovému výroku odvolání, které krajský soud shledal opodstatněné (byť z jiných než v něm uvedených důvodů). Stěžovatelce přiznal na náhradě nákladů 3 800 Kč, ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí právo na náhradu nákladů nepřiznal. Podle názoru krajského soudu nelze náklady spočívající v zaplaceném nájemném v zajištěné bytové náhradě považovat za náklady vykonávacího řízení, přičemž konstatoval, že v soudní praxi není jednotný názor na to, zda účelnými náklady výkonu rozhodnutí jsou i takové náklady, a uznal, že část soudní praxe je za součást nákladů řízení považuje. Dále doplnil, že při zkoumání základu i výše nároku na náhradu nájemného by bylo zapotřebí vést rozsáhlejší dokazování, které by zásadním způsobem překročilo cíl vykonávacího řízení, kterým je nucený výkon rozhodnutí. Uznal, že oprávněné se dostalo újmy tím, že platila nájemné v bytové náhradě, avšak náhrady újmy se může domáhat samostatnou žalobou o náhradu škody.
9. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že krajským soudem bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to svévolnou interpretací §137 občanského soudního řádu.
11. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že v případě, kdy je nákladový výrok výrazem extrémní svévole v soudním rozhodování, je takový postup způsobilý zasáhnout do práva na spravedlivý proces [kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), IV. ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006 (N 63/40 SbNU 623), II. ÚS 314/05 ze dne 18. 4. 2006 (N 86/41 SbNU 115), III. ÚS 450/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 69/40 SbNU 685), II. ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645), III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319), III. ÚS 458/07 ze dne 2. 8. 2007 (N 120/46 SbNU 133) a v koncentrované podobě nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)]. Pojem "svévole" vykládá Ústavní soud ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57) a IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303)].
12. Napadené usnesení je příkladem svévolného postupu v poskytování soudní ochrany. Není totiž pochyb o tom, že předpoklad úspěšnosti výkonu rozhodnutí vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady pojmově předpokládá vytvoření takové situace, kdy oprávněný musí bytovou náhradu mít k dispozici. Její zajištění může s sebou nést vynaložení finančních prostředků, které jsou se soudním výkonem rozhodnutí spojeny. Proto Ústavní soud akceptuje názory té části soudní praxe, na které poukázal i krajský soud (viz poslední odstavec na str. 2 odůvodnění napadeného usnesení), jež vedou k přiznání náhrady nákladů v samotném exekučním řízení, aniž by bylo třeba se domáhat práva na náhradu vynaložených nákladů cestou samostatné žaloby o náhradu škody (navíc s odlišnou právní konstrukcí, tj. v rámci subjektivní odpovědnosti). Ústavní soud dále připomíná, že obsahem práva na spravedlivý proces je též včasné poskytnutí soudní ochrany, přičemž další soudní řízení by vedlo k porušení tohoto principu.
13. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.