ECLI:CZ:US:2008:1.US.2331.07.1
sp. zn. I. ÚS 2331/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. R., zast. JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem, Sokolovská 22, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2007, č.j. 32 Odo 72/2006-174, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.3.2005, č.j. 12 Co 497/2004-159, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Uvedl, že byl jako žalovaný účastníkem řízení o zaplacení částky 458 037,20 Kč s příslušenstvím, přičemž ve věci bylo opakovaně rozhodováno Obvodním soudem pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") a městským soudem, naposledy napadeným rozsudkem městského soudu byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ze dne 17.6.2004, č.j. 12 C 317/99-142. Rozsudek městského soudu napadl dovoláním, které bylo posouzeno jako přípustné, bylo však zamítnuto. Za podstatu věci označil otázku, zda přistoupil k dluhu, který vznikl obchodní společnosti Instaplast, s.r.o., či nikoliv. Odvolací soud dospěl k závěru, že k přistoupení došlo podepsáním listiny označené jako "zápis z jednání konaného dne 19.1.1995", přičemž se stěžovatel spontánně ke svému závazku přihlásil, což mělo za následek uznání dluhu podle §407 obch. zákoníku. V dovolání formuloval stěžovatel řadu námitek, nicméně Nejvyšší soud shledal, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, přitom však o námitkách týkajících se hodnocení důkazy a zejména výslechu svědka ničeho neřekl a ignoroval i svou vlastní judikaturu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že oba soudy aplikovaly právo na soudní řízení ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tak, že důsledně nerespektovaly obecné principy ústavního pořádku ČR, a to při hodnocení právních námitek i důkazů najevo vyšlých či nabízených účastníky řízení k prokázání jejich tvrzení. Hodnocení důkazů je sice výlučnou pravomocí soudů, není však v souladu s principy garantovanými Listinou opomenutí důkazu, resp. jeho odmítnutí, byl-li v řízení navržen a to od počátku. To se týká stěžovatelova tvrzení o tom, že větu zavazující k placení nenapsal, k čemuž navrhl výslech svědků, soudy návrhy označily za nadbytečné. Za nejzásadnější námitku označil posouzení jeho právního postavení v řízení, ohledně něhož jsou skutková zjištění soudů a jejich právní závěry v naprosto extrémním nesouladu. V řízení je stěžovatel označen jako podnikatel, avšak soudy dospěly k závěru, že jako podnikatel nejednal, současně však dovozují, že vztah je vztahem obchodněprávním, což se promítá, též v aplikaci promlčení pro stěžovatele nevýhodné čtyřleté době. V posuzované věci podle stěžovatele došlo k nerespektování základních požadavků na spravedlivé soudní řízení.
Relevantní znění příslušného článku Listiny, který zakotvuje právo na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
Nejvyšší soud stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K námitce stěžovatele, že nenapsal větu zavazující ho k zaplacení, uvedl, že si stěžovatel řádně nepřečetl odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, v němž je konstatováno, že tuto větu nenapsal, že je však rozhodující, že je u ní připojen jeho podpis a že stěžovatel podepsal celý zápis. K další námitce upozornil, že stěžovateli není zřejmý poměr občanského a obchodního zákoníku, protože i v případě obchodněprávního vztahu lze aplikovat §533 obč. zákoníku. To neplatí o promlčení, které je pro obchodněprávní vztahy plně upraveno v obchodním zákoníku. Nejvyšší soud se nedomnívá, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nevyjádřil.
Městský soud konstatoval, že svoje právní závěry podrobně zdůvodnil v rozhodnutí a v plném rozsahu na ně odkázal, protože nepovažuje za nezbytné je opakovat, a nemá nic, co by k nim dodal. Rozhodně se ohradil proti stěžovatelovu tvrzení, že svým rozhodnutím či postupem v řízení narušil jeho práva zaručená Ústavou ČR nebo Listinou. Proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Akciová společnost Mondi Štětí, a.s., původně Frantschach Pulp & Paper, a.s., která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalobce, se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdala.
S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření obecných soudů, která neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovateli k případné replice.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 12 C 317/99 Ústavní soud zjistil, že akciová společnost Frantschach Pulp & Paper, a.s. se u býv. Krajského obchodního soudu v Praze vůči stěžovateli domáhala zaplacení částky 458 037,20 Kč s příslušenstvím, protože stěžovatel převzal dluh společnosti Instaplast, spol. s.r.o., a provedením částečné úhrady ho uznal. Stěžovatel s argumenty nesouhlasil a navrhoval zamítnutí žaloby. Po rozhodnutí o věcné nepříslušnosti obvodní soud rozsudkem ze dne 14.11.2002, č.j. 12 C 317/99-81, žalobu zamítl, byť shledal existenci právního vztahu mezi účastníky řízení a uznání závazku částečným plněním, avšak konstatoval, že právo na zaplacení žalované částky je promlčeno. Proti rozsudku se žalobce odvolal; usnesením ze dne 2.4.2003, č.j. 23 Co 68/2003-100, městský soud rozsudek soudu I. stupně zrušil, protože zjistil, že závazek není promlčen a že se soud nezabýval otázkou, zda jde o závazek z přistoupení k dluhu nebo zda jde o ručitelský vztah. Po doplnění dokazování, včetně znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, obvodní soud rozsudkem ze dne 17.6.2004, č.j. 12 C 371/99-142, uložil stěžovateli povinnost zaplatit požadovanou částku, požadavek na úhradu příslušenství zamítl. Soud posoudil vztah podle obch. zákoníku - s ohledem na postavení podnikatelů - pokud nebylo nutno podle povahy věci použít i ustanovení obč. zákoníku. Konstatoval uznání závazku částečnými úhradami a závazek stěžovatele posoudil jako přistoupení k dluhu podle §533 obč. zákoníku. V odůvodnění též uvedl, že některé z navržených důkazů neprovedl, přičemž neprovedení důkazů odůvodnil. Rozsudek obvodního soudu (resp. jeho výrok ve věci samé a výroky o nákladech řízení) napadl stěžovatel odvoláním obsahujícím řadu námitek. Městský soud rozsudkem ze dne 2.3.2005, č.j. 12 Co 497/2004-159, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele (věcnou příslušností, uznáním závazku částečným plněním, délkou promlčecí doby, povahou právního vztahu mezi účastníky vzniklého přistoupením k dluhu, provedením, resp. neprovedením důkazů - viz str. 3-5 odůvodnění). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, ve kterém opětovně brojil proti právnímu posouzení právního vztahu účastníků, proti nevyslechnutí navrženého svědka a právnímu posouzení délky promlčecí doby. Nejvyšší soud dovolání rozsudkem ze dne 27.6.2007, č.j. 32 Odo 72/2006-174, přípustné v důsledku tzv. skryté diformity, jako nedůvodné zamítl. Dovolacími námitkami se podrobně zabýval v odůvodnění (viz str. 4 a 5), neshledal je relevantními a srozumitelně vysvětlil právní závěry na základě skutkových zjištění, která byla výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů.
III.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatele namítaného porušení jeho základní práva na soudní ochranu. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo. Obecné soudy věnovaly náležitou pozornost jeho procesním návrhům a poskytly mu dostatek prostoru k obraně proti vznesené žalobě. Obecné soudy argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily rozsudky vyhovující žalobci a s námitkami stěžovatele se dostatečně vypořádaly. Stěžovatel nemůže považovat za porušení práva na soudní ochranu skutečnost, že byl v soudním sporu neúspěšný. Jeho námitky jsou evidentně nezpůsobilé zvrátit výsledek sporu, navíc jsou ovlivněny nesprávnými právními názory na jeho postavení v právním vztahu se žalující akciovou společností, které vycházejí z nerespektování poměru občanskoprávní a obchodně právní regulace.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu