ECLI:CZ:US:2008:1.US.2407.08.1
sp. zn. I. ÚS 2407/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Zdeňkem Mickou, advokátem se sídlem Karviné-Mizerově, Zahradnická 331/28, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2008 č. j. 11 Cmo 222/2008-41 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2008, č. j. 1 Cm 23/2008-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podáním označeným jako "Stížnost Ústavnímu soudu", ze dne 25. září 2008, navrhla, aby Ústavní soud zrušil výše označená rozhodnutí obecných soudů. Po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad, ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jsou v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i ustanoveními o. s. ř. (§30, §14).
Stěžovatelka podala žaloby pro zmatečnost, jimiž napadla několik rozhodnutí vydaných v řízení před Městským soudem. Žaloba, která byla vedena pod sp. zn. 50 Cm 60/2002, byla zamítnuta usnesením z 27. května 2008, proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž zároveň požadovala ustanovení zástupce - advokáta. Soud prvního stupně žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce zamítl, neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady §30 o. s. ř. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že řízení před obecnými soudy neprobíhalo spravedlivě, neboť obecné soudy nevyhověly její opakované žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro složitost soudního jednání. Stěžovatelka dále tvrdí, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Monika Vacková a JUDr. Marika Blažková nebyly vyloučeny z projednávání věci stěžovatelky přes důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti, a to se zřetelem na jejich nepřátelský poměr k účastníkům řízení (§14 odst. 1 o. s. ř.). Dále uvedla, že v řízení před obecnými soudy došlo k řadě dalších pochybení v rozporu s o. s. ř. Stěžovatelka dále uvedla, že když soud vyhoví návrhu účastníka řízení na osvobození od soudních poplatků je povinen vyhovět i žádosti účastníka řízení na ustanovení zástupce z řad advokátů, je-li to třeba k ochraně jeho zájmů, a argumentovala rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem (12 Co 768/99). Stěžovatelka svá tvrzení uzavřela závěrem, že napadeným postupem soudu byla zkrácena na svých základních právech, zejména tím, že došlo k porušení zásady rovnosti účastníků před soudem a řízení neprobíhalo spravedlivě.
II.
Ústavní soud předně zdůrazňuje, jak dává opakovaně ve svých rozhodnutích najevo, že není součástí obecné soudní soustavy či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy), respektuje nezávislost obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V daném případě Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy podústavního práva obecnými soudy, když stěžovatelka má za to, že soudy obou stupňů v její věci nesprávně zhodnotily naplnění podmínek daných ustanovením §30 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítala, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "podústavního" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení obdobného charakteru však Ústavním soudem v projednávané věci zjištěno nebylo.
Obecné soudy se ve svých zamítavých rozhodnutích návrhem stěžovatelky na ustanovení zástupce podrobně zabývaly a rozvedly důvody, pro něž nelze návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu ustanovení §30 o. s. ř. ve spojení s §138 o. s. ř. vyhovět. Základ ústavní stížnosti představuje stěžovatelkou namítané porušení jejího práva na právní pomoc, spočívající v nevyhovění jejímu návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř., kdy stěžovatelka tento návrh odůvodňovala tím, že právní aspekty žaloby pro zmatečnost jsou pro ni příliš náročné. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjišťuje, že stěžovatelka v probíhajícím řízení zmíněné návrhy na ustanovení zástupce z řad advokátů několikrát uplatnila. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. září 2006 (50Cm 60/2002-66) ustanovil stěžovatelce zástupce z řad advokátů, a to JUDr. Vandu Bieleckou. Stěžovatelka jí ale vypověděla plnou moc dne 15. dubna 2008, a to pro ztrátu důvěry, proto JUDr. Vanda Bielecká požádala soud o zrušení scého ustanovení.
Obecné soudy návrh stěžovatelky zamítly s tím, že v řízení není splněna podmínka nutné ochrany zájmů účastníka řízení - stěžovatelky. Dle názoru obecných soudů, s ohledem na charakter žalob pro zmatečnost a řízení o ní, není prostor, v němž by se zástupce žalované mohl uplatnit lépe či více než již uplatnila sama stěžovatelka. Všechna rozhodnutí, které stěžovatelka napadla, jsou procesní povahy a byla vydána v řízení, která dosud pravomocně neskončila. Obecné soudy v rámci rozhodování ve věci samé mohou zohlednit tato procesní rozhodnutí při rozhodování ve věci samé a mohou mít vliv na celé řízení. Nelze proto pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), na jehož základě je výlučně založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, jakož i s přihlédnutím k principu subsidiarity řízení o ústavních stížnostech, obecným soudům ničeho vytknout, zvláště neuváděla-li sama stěžovatelka konkrétní skutečnosti, které by měly vést k závěru, že bylo třeba k ochraně jejích zájmů ustanovit jí zástupce. Pokud stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, že je bez právního vzdělaní, není toto její tvrzení v rozporu se závěry obecných soudů, že byla schopna za pomoci soudu svá práva v soudním řízení hájit. Tento závěr vyplynul pro obecné soudy z přezkoumání průběhu řízení, ve kterém nevyšlo najevo, že by bylo třeba k ochraně zájmů stěžovatelky ustanovit ji zástupce. Ústavní soud tedy v dané věci poté, co se přesvědčil, že obecné soudy při rozhodování o návrhu na ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu a nezjistil extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými ani právními závěry obecných soudů, neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do jejich nezávislého rozhodování. Není totiž porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř. (např. srov. nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. srpna 2006 in http:/nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) .
V Brně dne 9. prosince 2008
Vojen Güttler v. r
předseda senátu