ECLI:CZ:US:2008:1.US.2412.08.1
sp. zn. I. ÚS 2412/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného JUDr. Evou Strýhalovou, advokátkou se sídlem Miletín, Náměstí K. J. Erbena 88, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, čj. 11 To 72/2008 - 64, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, čj. 11 To 70/2008 - 70, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Nt 207/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti F. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Prvně uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelem vznesená námitka podjatosti. Druhým usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006, čj. 41 T 6/2006 - 1117, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 11 To 15/2007. Označenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou, za současného uložení trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Stěžovatel tvrdil, že trestní řízení, proti němu vedené, bylo od počátku zatíženo porušením principu rovnosti zbraní a práva na fair proces. Rozhodnutí v původním trestním řízení nebyla dostatečně odůvodněna a skutkový stav věci nebyl řádně zjištěn. Rozhodování obecných soudů o návrhu na obnovu řízení vytkl, že soudy svá rozhodnutí nedostatečně zdůvodnily. Měly vyvinout větší snahu za účelem dosažení stěžovatelem navržených svědků V. Š. a N. B. Současně tvrdil, že senát soudu prvního stupně, který rozhodoval o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, byl podjatý a postupoval nezákonně. Řízení o návrhu na povolení obnovy řízení dokončil, aniž by vyčkal rozhodnutí odvolacího soudu o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o podjatosti. Posledně uvedenému soudu vytkl, že jeho rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí o podjatosti je nelogické a chybné.
Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tohoto postavení Ústavního soudu si však stěžovatel zřejmě není zcela vědom, neboť v ústavní stížnosti takřka doslovně opakuje argumenty, které uplatnil již v návrhu na povolení obnovy řízení, jimiž se obecné soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly.
Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů a fakticky spíše napadá rozhodnutí vydaná v původním trestním řízení, která však nebyla a ani nemohla být (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) předmětem řízení o projednávané ústavní stížnosti, a to i s ohledem na petit ústavní stížnosti.
Jak již uvedly obecné soudy, obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ.
V posuzovaném případě se soud prvního stupně zabýval všemi důkazy a argumenty stěžovatele. Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal. Jeho postup a závěr potvrdil i soud odvolací. Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, z čehož vyplývá, že pro jeho užití musí nastat mimořádné okolnosti, které však v projednávané věci nenastaly. Stěžovatel ve svém návrhu neuvedl žádné nové skutečnosti nebo důkazy, kterými by se v původním řízení obecné soudy nezabývaly nebo které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, příp. o uloženém trestu nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody. Ve vztahu k navrhovanému výslechu svědků V. Š. a N. B. obecné soudy poukázaly i na původní rozhodnutí. V nich byla návrhům na výslech těchto svědků věnována patřičná pozornost s tím, že jejich výpovědi by nemohly dosavadní zjištění podstatným způsobem ovlivnit.
Neopodstatněné je i tvrzení stěžovatele o podjatosti senátu soudu prvního stupně rozhodujícího o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, protože rozhodoval v původním řízení. V tomto směru lze odkázat na napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Ten, po přezkoumání tvrzení stěžovatele, o něž opíral námitku podjatosti senátu soudu prvního stupně, odkazem na ustanovení §30 odst. 2 TrŘ, konstatoval, že námitka stěžovatele není důvodná. K tomu lze doplnit, že skutečnost, že senát soudu prvního stupně rozhodoval v původním trestním řízení, nemůže být důvodem pro vyloučení tohoto senátu, resp. některých jeho členů, z rozhodování o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť trestní řád tento důvod vyloučení nestanovuje. Vzhledem k tomu, že stížnost proti rozhodnutí o vyloučení senátu z důvodů uvedených v ustanovení §30 TrŘ nemá odkladný účinek (srov. §141 odst. 4 TrŘ), nebránilo její podání soudu prvního stupně dokončit řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Proto odvolací soud oprávněně považoval za nedůvodné i tvrzení, že soud prvního stupně postupoval nezákonně, když o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodl před tím, než bylo rozhodnuto o stížnosti proti rozhodnutí o námitce podjatosti.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr řádně a úplně odůvodnily (čl. 36 odst. 1 Listiny). Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Stejný závěr dopadá i na stěžovatelem, bez bližšího zdůvodnění, tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. K tvrzení o porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 14 odst. 2 Paktu a čl. 8 odst. 2 Listiny lze ve stručnosti poznamenat, že tyto články dopadají pouze na původní trestní řízení, zakončené pravomocným odsuzujícím rozsudkem, což jednoznačně vyplývá i ze znění uvedených článků. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se vina neprokazuje a ani prokazovat nemůže, jak lze dovodit ze samotné podstaty tohoto řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu