ECLI:CZ:US:2008:1.US.2483.07.1
sp. zn. I. ÚS 2483/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 362/2005-428 ze dne 28. června 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 379/2004-392 ze dne 14. října 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 362/2005-428 ze dne 28. června 2007, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 379/2004-392 ze dne 14. října 2004, kterým byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně č. j. 7 C 29/2001-310 ze dne 7. června 2004 tak, že žaloba o zaplacení částky 115.000,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Hlavním důvodem ústavní stížnosti je svévolné hodnocení důkazů soudy, přepjatý formalismus a extrémní rozpor mezi právními závěry soudů a provedeným dokazováním. Uvedené pochybení obecných soudů spočívá - podle názoru stěžovatele - v tom, že obecné soudy nevzaly v úvahy nevěrohodnost žalované, která popírala svůj dluh ve výši 155.000,- Kč v rozporu se svým písemným prohlášením o uznání dluhu. K prokázání neexistence dluhu předložila dva listinné důkazy, jejich nepravost byla v řízení prokázána (resp. uznána samotnou žalovanou).
Stěžovatel dále uvedl, že předmětný dluh "mohl být" dluhem z nájemného, avšak aby se žalovaná vyhnula penále z prodlení, sjednala se stěžovatelem půjčku na možnost včasného placení nájemného. Z takto poskytnuté půjčky hradila nájemné, takže jí nevznikl dluh na nájemném, ale dluh z půjčky, což žalovaná sama uznala.
Stěžovatel poukázal na ustanovení §558 občanského zákoníku, podle něhož věřitel nemusí prokazovat vznik, důvod ani výši uznaného dluhu, neboť se má za to, že dluh v době uznání existoval v důvodu a výši uvedenými v listině. Stěžovatel však nad rámec své důkazní povinnosti prokázal, že předmět půjčky - peníze na dlužné nájemné - byly žalované reálně (byť bezhotovostně) žalobcem (stěžovatelem) poskytnuty, neboť žalovaná těmito finančními prostředky reálně (též bezhotovostně) uhradila dlužné nájemné zpět pronajímateli (stěžovateli). Na podporu svého tvrzení, že předmět půjčky byl tímto způsobem žalované "předán", poukazuje na běžnou finanční praxi s bankovními půjčkami.
Stěžovatel tvrdí, že uplatněný právní závěr obecných soudů, že žalovaná unesla důkazní břemeno, neboť prokázala, že půjčka, kterou uznala, nevznikla, protože mezi stranami nedošlo k reálnému předání a převzetí předmětu půjčky, se jeví jako absurdní a svévolný, minimálně jako záměrně přepjatě formalistický.
Stěžovatel poukazuje ještě na další svévoli soudu, kterou spatřuje v extrémním rozporu v posouzení důkazů, tj. v hodnocení dodatku ke smlouvě jako důkazu pravého, i když samotná žalovaná považuje tento dodatek za nepravý. Je tedy prý neplatný.
Obecné soudy tak v rozporu s obecnými principy dobrých mravů odmítly právní ochranu věřiteli a paradoxně poskytly ochranu práv dlužníku, který sám v průběhu řízení právo opakovaně porušil.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel doplnil ústavní stížnost podáním ze dne 27. května 2008, v němž provedl podrobný rozbor sporné půjčky i sporného uznání dluhu, a to z hlediska věcného i z hlediska jazykového, čímž prokazoval nesprávné hodnocení těchto skutečností ze strany obecných soudů.
II.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel podrobně rozvádí vlastní verzi skutku a porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že "napadená rozhodnutí byla stižena extrémním nesouladem právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními učiněnými v řízení". Nejvyšší soud je přesvědčen, že právo domáhat se domnělého nároku na vrácení půjčky u nezávislého a nestranného soudu nebylo stěžovateli upřeno, byla mu dána možnost předstoupit před soudy obou stupňů a protože byly zpochybněny skutkové a právní závěry odvolacího soudu, byl podrobeny revizi v řízení dovolacím. Závěry, k nimž soudy dospěly, se promítly v jejich meritorních rozhodnutích a byly řádně zdůvodněny. Dále dovolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti nejsou konkretizovány výtky směřující proti jeho rozhodnutí, odkazuje zcela na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považuje za srozumitelné a úplné. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření stručně odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 29/2001 vedený u Okresního soudu v Kladně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce, který (spolu s další žalobkyní V. H.) se domáhal vůči žalované J. K. zaplacení částky 205.100,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že je spolu s další žalobkyní podílovým spoluvlastníkem domu č.p. 122 v Kladně, který v roce 1995 pronajali žalované na dobu 10 let. Protože se vztahy mezi nimi a žalovanou zhoršily, dohodli se na ukončení nájmu ke dni 31. 12. 1999. V souvislosti s ukončením nájmu podepsala žalovaná prohlášení, v němž uznala svůj dluh vůči žalobcům ve výši 155.000,-, z čehož 40.000,- Kč představoval nedoplatek nájemného za 4. čtvrtletí roku 1999 a 115.000,- Kč osobní půjčka. Z takto uznané částky žalovaná uhradila 5.000,- Kč a zbytek dluží. Dále stěžovatel částkou 55.100,- Kč vyčíslil škodu, která žalobcům vznikla tím, že jim žalovaná nepředala zařízení v pořizovací ceně 110.200,- Kč.
Okresní soud v Kladně rozsudkem č. j. 7 C 29/2001-310 ze dne 7. června 2004 uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 115.000,- Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalobkyni V. Hruškové žalobu zamítl (výrok I), dále jí uložil zaplatit částku 35.000,- s příslušenstvím (výrok II), žalobu o zaplacení částky 55.100,- Kč zamítl a řízení ohledně příslušenství k této částce zastavil (výrok III a IV). Konečně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení a státu náhradu nákladů státu (výrok V a VII) a žalované přisoudil náhradu nákladů řízení od druhé žalobkyně (výrok VI). K jednotlivým uplatněným nárokům soud prvního stupě uvedl, že částku 35.000,- Kč jako dlužné nájemné přisoudil na základě uznání tohoto nároku v průběhu řízení. K požadované částce 115.000,- Kč konstatoval, že tento nárok byl v žalobě vymezen původně tak, že se jedná o dluh z půjčky, avšak žalobci současně uváděli, že vlastně mělo jít o jakési sumarizování dříve splatného nájemného. Stěžovatel poskytl žalované částky odpovídající sjednaným platbám nájemného za uplynulá období tak, aby na nájemném nevznikal dluh a žalovaná nebyla zbytečně zatížena sankcí. Žalovaná tedy logicky prokazovala splnění své povinnosti platit za užívání nemovitosti, žalobce nerozporoval toto tvrzení, ale poukazoval právě na to, že de facto uhradil dluh za žalovanou, přičemž se tato operace provedla účetně, tj. nájemné se vykázalo jako zaplacené a dlužná částka se stala půjčkou. Soud uvedl, že půjčka je sice kontrakt reálný a realizuje se tedy faktickým předáním částky, nicméně žalobci poukazovali na to, že transakce tak, jak proběhla, je reálným závazkem, tedy innominátním kontraktem a existence pohledávky z titulu tohoto kontraktu je potvrzována listinou nazvanou prohlášení o uznání dluhu. Soud z předmětné listiny zjistil, že žalovaná prohlásila, že uznává svůj dluh vůči stěžovateli ve výši 155.000,- Kč, což je částka, která se skládá jednak z částky 40.000,- jako nedoplatku nájemného za 4. čtvrtletí 1999 a z částky 115.000,- Kč jako osobní půjčky, která byla již dříve splatná. Soud prvního stupně z uvedených důvodů přisoudil stěžovateli částku 115.000,- Kč. Ke třetí žalované částce ve výši 55.100,- Kč uvedl, že ze všech okolností vyplývá, že žalovaná předmětné zařízení a vybavení odkoupila, a proto žalobu v této části zamítl.
K odvolání stěžovatele i žalované Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 31 Co 379/2004-392 ze dne 14. října 2004 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 115.000,- Kč zamítl, v ostatním pak tento rozsudek ve věci samé potvrdil a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, náhradě nákladů státu a náhradě nákladů odvolacího řízení. Ke spornému nároku na zaplacení částky 115.000,- Kč uvedl, že jestliže z písemného uznání dluhu ze dne 3. 12. 1999 plyne, že důvodem dluhu byla "osobní půjčka", nelze tento důvod vzniku závazku vzhledem k nutnosti zachování písemné formy nahrazovat novým důvodem (nepojmenovaná smlouva), jak to učinil soud prvního stupně, když zjistil, že půjčka reálně poskytnuta nebyla. Zdůraznil, že půjčka ve smyslu ustanovení §657 občanského zákoníku musí mít reálnou povahu, což znamená, že vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Odvolací soud uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že smlouva o půjčce ve smyslu citovaného ustanovení mezi nimi uzavřena nebyla, neboť sám stěžovatel v žalobě uvádí, že "osobní půjčku" ve výši 115.000,- Kč v podstatě tvořily nedoplatky nájemného z minulých období, kdy se se žalovanou dohodl, že nájemné, které nezaplatila, proúčtuje vždy v patřičném období jako zaplacené a nedoplatky se stanou půjčkou s výhodnějším sankčním úrokem pro žalovanou. Žalovaná tudíž prokázala, že jí dluh z půjčky nevznikl. Pokud stěžovatel nakonec tvrdil, že jím požadovaná částka představuje dlužné nájemné za III. a IV. čtvrtletí roku 1999, kdy již nedošlo k dohodě o slevě z nájemného a že dodatek č. 5 nájemní smlouvy byl zfalšován, odvolací soud nemohl k těmto tvrzením přihlédnout, protože byla učiněna až "po koncentraci řízení" (ve vyjádřeních z 21. 8. 2002 a 22. 3. 2004).
Proti měnícímu výroku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 362/2005-428 ze dne 28. června 2007 zamítnuto. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu v tom, že plyne-li z písemného prohlášení žalované ze dne 3. 12. 1999, že důvodem dluhu, který vůči stěžovateli uznává, byla "osobní půjčka", nelze tento důvod vzniku závazku vzhledem k nutnosti zachování písemné formy nahrazovat důvodem novým (nepojmenovanou smlouvou) tak, jak to učinil soud prvního stupně. Dále se zabýval dovolací námitkou stěžovatele, že odvolací soud učinil naprosto nečekaný a nesprávný skutkový závěr o tom, že účastníci neuzavřeli smlouvu o půjčce a že jeho rozhodnutí je v tomto směru nepředvídatelné. Dovolací soud konstatoval, že již soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za prokázané, že mezi stěžovatele a žalovanou nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce, tedy smlouvy, jež předpokládá nejen dohodu stran, ale i odevzdání předmětu půjčky, a že byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, jejímž obsahem bylo ujednání, že nájemné, které žalovaná nezaplatila, proúčtuje stěžovatel vždy v patřičném období jako zaplacené a dluh se stane půjčkou se sankčním úrokem pro žalovanou výhodnějším. Odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně převzal a zmiňovaný skutkový závěr vychází především z údajů, které v řízení uváděl sám stěžovatel. Nevznikl-li písemně uznaný dluh z půjčky, bylo na stěžovateli, aby prokázal své tvrzení, že částku 115.000,- Kč mu žalovaná dluží na nájemném z minulých období. Nelze mu přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, jestliže důkazní břemeno přenesl v tomto směru na něho. Uznání dluhu z 3. 12. 1999 založilo pouze vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu z půjčky, nikoliv dluhu z jiného právního důvodu; bylo totiž na stěžovateli, aby prokázal své tvrzení, že žalovaná dluží na nájemném za užívání domu.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů (soudu odvolacího a soudu dovolacího); skutková zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, nezpochybňuje. Namítá svévolné hodnocení důkazů soudy z hlediska prosté logiky a přepjatý formalismus včetně extrémního rozporu mezi právními závěry obecných soudů a provedeným dokazováním.
Obecně ke stížnostním námitkám Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, pokud se jedná o možnost jeho zásahu do procesu dokazování a hodnocení důkazů. V souladu s touto praxí může Ústavní soud zasáhnout do procesu dokazování a hodnocení důkazů jen tehdy, jestliže obecné soudy vybočily z mezí stanovených jim příslušnou právní úpravou, která vychází ze zásady volného hodnocení důkazů tak, jak je vytyčena v ustanovení §132 o. s. ř. a jak ji konec konců rozvedl i dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jestliže obecné soudy při hodnocení důkazů postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, pak není Ústavní soud oprávněn do tohoto procesu, který je neoddělitelnou a výsostnou věcí obecných soudů, zasahovat.
Ústavní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Obecným soudům druhého a třetího stupně nelze vytýkat nesprávný právní názor, pokud jde o posouzení náležitostí smlouvy o půjčce podle ustanovení §657 občanského zákoníku. Jestliže hodnotily ujednání mezi stěžovatelem a žalovanou nikoliv jako smlouvu o půjčce, vycházely ze zjištěného skutkového základu, který účastníci řízení nezpochybňovali. V tomto smyslu nelze tedy dovozovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů, které z něho vyvodily.
Pokud tedy obecné soudy neposoudily ujednání účastníků jako smlouvu o půjčce ve smyslu ustanovení §657 občanského zákoníku, pak samozřejmě nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že nerespektovaly důkazní povinnost na straně žalované, která jí plynula z písemného uznání dluhu. Touto námitkou se již zabýval dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí a v jeho závěru - že vyvratitelná právní domněnka byla spojena pouze s dluhem z půjčky a nikoliv s dluhem na nájemném - Ústavní soud nespatřuje jakékoliv vybočení z ústavně konformního výkladu a aplikace podústavního práva. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že právní závěry obecných soudů se jeví jako absurdní a svévolné a že je jejich postup přepjatě formalistický. Ústavní soud k tomu ještě připomíná, že - jak konstatoval odvolací soud a dovolací soud se k jeho závěru připojil - odvolací soud nemohl přihlédnout k dalším tvrzením stěžovatele, že se jednalo o dluh na nájemném, protože tato tvrzení byla uplatněna v rozporu s principem koncentrace řízení, který zakotvují platná znění občanského soudního řádu.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, srozumitelná, nejeví známky svévole a - jak již bylo uvedeno - neexistuje ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu