ECLI:CZ:US:2008:1.US.2496.08.1
sp. zn. I. ÚS 2496/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Z., zastoupené JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 8, Stříbro, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 15.11. 2007, sp. zn. 3 C 105/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 18 Co 97/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na zákaz odepření spravedlnosti.
Jak Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí, Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad v Tachově, vydalo dne 1. 6. 2006 pod č. j. 881/06-7128/PÚ/R/8775, rozhodnutí, na základě kterého byla stěžovatelce vydána budova bez č.p. nebo evidenčního - zemědělské stavby na st. p. č. 1/2 v k. ú Vrbice u Stříbra s tím, že jako povinná osoby byla určená žalovaný č. 2, Pozemkový fond ČR. Stěžovatelka jako osoba oprávněná splnila dle správního orgánu nárok na vydání dle zákon o půdě. Dne 18. 9. 2006 přitom bylo vydáno týmž správním orgánem opravné usnesení č. j. 1514/06-7128/PÚ/R-o/8787, kterým byla výroková část rozhodnutí a část odůvodnění rozhodnutí doplněna o další povinnou osobu (Statek Nové Hrady). Odvolání žalobce (Státní statek Jeneč, s. p.) Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad v Praze dne 7. 12. 2006 pod č. j. 41937/06-17170 zamítlo. Posléze Městský soud v Praze odmítl žalobu Státního statku Jeneč, s. p., coby právního nástupce povinné osoby Statku Nové Hrady (srov. odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu s. 2) s odůvodněním, že svého práva se účastníci řízení mohou domáhat dle §244 a násl. o. s. ř. Státní statek Jeneč, s. p., poté skutečně podal žalobu dle §244 a násl. o. s. ř. Okresní soud v Tachově napadeným rozsudkem ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 3C 105/2007, rozhodl tak, že návrh stěžovatelky (žalované č. 1) "o vydání budovy bez č.p. nebo evidenčního - zemědělské stavby na st. p. č. 1/2 v k. ú. Vrbice u Stříbra, který podala u Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Tachově, se zamítá." (výrok I.). Dále rozhodl, že "Tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v Tachově ze dne 1. 6. 2006, č. j. 881/06-7128/PÚ/R/8775 ve spojení s opravným usnesením téhož správního soudu ze dne 18. 9. 2006, č. j. 1514/06-7128/PÚ/R-o/8787, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 12. 2006, č. j. 41937/06-17170." (výrok II.). Žádnému účastníku nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud uvedl, že stěžovatelka jako spoluvlastnice objektu specifikovaného ve výroku I. napadeného rozsudku nabyla tento spoluvlastnický podíl se svým manželem jako dar s právními účinky ke dni 31. 7. 1984 a nepřestala jí být do současné doby. Proto předmětná stavba nemohla "splňovat podmínky vydání podle zákona č. 229/1991 Sb. a nemůže tudíž obstát tvrzení o odnětí nemovitosti státem ve formě darování nemovitostí rodiči" stěžovatelky na základě §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. s. 4 odůvodnění napadeného rozsudku). Proti tomu rozsudku okresního soudu podal (v řízení před civilním soudem) žalovaný č. 2 (v řízení před správním orgánem však osoba povinná, a contrario stěžovatelka osoba oprávněná), tj. Pozemkový fond České republiky, odvolání, avšak to bylo napadeným usnesením odmítnuto dle §218 písm. b) jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn. Žádnému účastníku nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud uvedl, že okresní soud návrhy stěžovatelky (žalované čl. 1) zamítl, takže tímto rozhodnutím nebylo odvolateli Pozemkovému fondu (žalovanému č. 2) způsobeno jakékoli újmy na jeho právech. Sama stěžovatelka odvolání nepodala a ve vyjádření k odvolání uvedla, že věci nerozuměla.
II.
1) Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že žalobce v řízení nikdy předtím nezpochybnil dohodu o vydání nemovitosti, která je předmětem řízení a kterou on platně v roce 1993 uzavřel. Před soudem prvního stupně se neřešil "předmět, pasivní či aktivní legitimace, dodržení lhůty před Městským soudem v Praze, řešení kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, dohoda o vydání nemovitosti s povinnou osobou, užívání majetku povinnou osobou, možná záměna s jinou stodolou, který leží u nemovitosti. Předmětná nemovitost byla nejméně od roku 1962 v majetku státních statků, existuje zde restituční titul. Postup soudů vede k založení právní nejistoty ve věci vlastnictví k majetku, který sice je nyní zapsán na mém listu vlastnictví, ale protože bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno, dochází ke zmatečnosti, která může v budoucnu vést k neplatnosti právního úkonu. Je nepřípustné, aby bylo zjištěno, až před projednáním před soudem druhého stupně, že účastník řízení nemá pasivní legitimaci." Krajský soud v Plzni prý měl věc vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Pokud byl Pozemkový fond účastníkem správního řízení, které je obsahem přezkumu soudem dle části V. o. s. ř., byl účastníkem před soudem prvního stupně a nemůže mu být odňata možnost podat odvolání. Stěžovatelka odvolání nepodala z ekonomických důvodů s vědomím, ze odvolání je podáno a Pozemkový fond je účastníkem řízení. "K přechodu na stát došlo, stát předmětnou nemovitost po celá léta bez právního důvodu užíval, aniž by ji udržoval, tím došlo k znehodnocení nemovitosti." Stěžovatelka proto navrhla, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena.
2) Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity; z ní vyplývá, že podmínkou podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Dle ust. §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V dané věci Ústavní soud poukazuje na to, že proti napadenému rozhodnutí okresního soudu bylo přípustné odvolání jako řádný opravný prostředek. Takový opravný prostředek je tedy třeba považovat za procesní prostředek ve smyslu ust. §75 odst. 1 ve spojení s ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Je třeba dodat, že stěžovatelka byla rovněž informována napadeným rozhodnutím okresního soudu v části "Poučení", že lze v dané věci podat odvolání. Měla tedy tento prostředek k ochraně svého práva k dispozici.
Proti napadenému rozsudku okresního soudu však stěžovatelka odvolání nepodala. Námitky vůči napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně tak měla uplatnit nejprve v řádném opravném prostředku dostupném v rámci občanského soudního řízení, tedy podat odvolání. Pokud tak neučinila, nevyužila všech procesních prostředků k ochraně svého práva; taková situace Ústavnímu soudu nedovoluje meritorní přezkum stěžovatelovčina návrhu. Proto Ústavní soud - s ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - uzavírá, že ve vztahu k napadenému rozsudku okresního soudu je ústavní stížnost nepřípustná a je tedy dán důvod jejího odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona. Naplnění podmínek ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě Ústavní soud neshledal, a sama stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani v ústavní stížnosti tvrzené ekonomické důvody. Jako obiter dictum lze ostatně uvést, že odvolání stěžovatelka mohla podat sama, neboť pro odvolací řízení není občanským soudním řádem stanoveno povinné právní zastoupení a stěžovatelka mohla požádat i o osvobození od zaplacení soudního poplatku. Ostatně, stěžovatelka ve vyjádření k odvolání druhého žalovaného - dle odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu - uvedla, že odvolání nepodala z jiného důvodu (stojícího v kontrapozici se shora citovaným), a to vzhledem k údajnému neporozumění věci. V této souvislosti se přiléhavým jeví být poukaz na zásadu "nechť si každý střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt). Nadto, stěžovatelka sice uvádí v ústavní stížnosti, že neměla finanční prostředky, nicméně v samotném odvolacím řízení byla zastoupena advokátkou. Nynější tvrzení by se proto mohlo jevit jako účelové, vznesené až ex post. Bezvýznamné je tvrzené vědomí stěžovatelky o tom, že odvolání bylo podáno druhým žalovaným. Lze podotknout, že stěžovatelka byla v řízení před správním orgánem osobou oprávněnou, zatímco druhý žalovaný (Pozemkový fond ČR) podával odvolání v kontrapozici, tj. jako osoba povinná. Již proto (z povahy věci) nelze dovodit, že by odvolání Pozemkového fondu ČR mohlo prospívat i stěžovatelce. Ostatně, v opačném případě si lze stěží představit (arg. redukcí ad absurdum), jak by měl obecný soud podle stěžovatelky rozhodovat za takové procesní situace, kdy by opravný prostředek (odvolání) podala jak osoba povinná, tak osoba oprávněná, jejichž hmotněprávní zájmy (a tedy i procesní návrhy) by byly protichůdné. Lze dodat, že jakožto žalovaný č. 2 byl Pozemkový fond ČR označen toliko v důsledku specifické úpravy dle §244 a násl. o. s. ř. (srov. např. §250a odst. 1: "Účastníci řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem.").
3) Pokud jde o napadené usnesení krajského soudu, klíčové ohledně této části ústavní stížnosti je, že jím bylo odmítnuto odvolání Pozemkového fondu ČR jako podané někým k tomu neoprávněným, nikoli in eventum odvolání podané stěžovatelkou [v této souvislosti stěžovatelka především namítá, že pokud Pozemkový fond ČR coby odvolatel (a žalovaný č. 2) byl účastníkem správního řízení, které je obsahem přezkumu soudem dle části V. o. s. ř., byl účastníkem před soudem prvního stupně, a nemůže mu být odňata možnost podat odvolání].
Přitom platí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1) písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [ust. §72 odst. 1) písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Předpokladem podání ústavní stížnosti je tedy to, že stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud tedy stěžovateli vyhoví pouze v případě, že tvrzení o porušení jeho ústavně zaručeného práva nebo svobody bylo shledáno důvodným. Nelze tedy podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů (srov. např. I. ÚS 74/99).
To však stěžovatelka svou ústavní stížností, kterou napadá usnesení krajského soudu, správně nereflektuje. Z povahy věci je totiž zřejmé, že nemůže být ve sféře namítaného práva na soudní ochranu a zákazu odepření spravedlnosti dotčena napadeným usnesením krajského soudu, kterým došlo "toliko" k odmítnutí odvolání vedlejšího účastníka Pozemkového fondu ČR, neboť ten nebyl oprávněn odvolání podat. Takto koncipovaná ústavní stížnost stěžovatelky v podstatě značí, že dovozuje porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod toliko z dotčení třetí osoby ve sféře práv jejích; takto koncipovaná ústavní stížnost tedy ve svém důsledku značí ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby.
Z toho, ve světle shora podaných úvah, plyne - pokud jde o napadené usnesení krajského soudu - že stěžovatelka není osobou oprávněnou podat ústavní stížnost ve smyslu shora citovaného §72 odst. 1) písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je tedy v tomto rozsahu podána osobou zjevně neoprávněnou, a proto jsou naplněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. pro její odmítnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2008
Vojen Güttler
soudce zpravodaj