ECLI:CZ:US:2008:1.US.2578.08.1
sp. zn. I. ÚS 2578/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti E. L., zast. Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2008, č.j. 20 Cdo 1849/2006-64, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.2.2006, č.j. 51 Co 496/2005-46, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27.6.2005, č.j. 6 C 1/2004-33, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, a namítá, že jimi byla zkrácena na svém ústavně zaručeném základním právu dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") vlastnit majetek a s ním disponovat. V první části návrhu popsala dosavadní průběh sporu zahájeného její excindační žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"). Touto žalobou se domáhala vyloučení specifikované bytové jednotky z výkonu rozhodnutí vedeného před obvodním soudem na majetek povinného - jejího bývalého manžela. Svůj nárok opírala o tvrzení, že předmětná jednotka je v jejím výlučném vlastnictví, neboť za trvání manželství s povinným bylo zrušeno jejich bezpodílové spoluvlastnictví, následně bylo vypořádáno, kromě jiného i tak, že stěžovatelka se stává výlučnou nájemkyní a vlastnicí členského podílu v bytovém družstvu; toto družstvo následně převedlo bytovou jednotku do jejího výlučného vlastnictví. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl, což odůvodnil nedostatkem její aktivní legitimace, protože ji nepovažoval za výlučnou vlastnici bytové jednotky. Vyjádřil názor, že stěžovatelka a povinný nemohli vypořádat společný nájem bytu a společné členství v družstvu dohodou, neboť to právní předpisy neumožňují; takovou dohodou mohou uzavřít jen rozvedení manželé. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek soudu I. stupně, přitom se ztotožnil s jeho právním názorem na nemožnost vypořádání společného nájmu bytu a členství v bytovém družstvu mezi manžely, avšak odlišně odůvodnil údajný nedostatek aktivní věcné legitimace extenzivním výkladem §262a obč. soudního řádu. Nejvyšší soud zamítl stěžovatelčino dovolání s potvrzením závěru o neplatnosti dohody o vypořádání členského podílu a členství v družstvu, současně se neztotožnil s možností aplikace §262a obč. soudního řádu.
Ve druhé části návrhu se stěžovatelka koncentrovala na formulaci stanoviska k meritu věci. Připomenula, že rozhodnutím soudu bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví s jejím manželem a následně došlo k vypořádání tohoto zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví dohodou, která se týkala, kromě jiného, i členského podílu v bytovém družstvu. S využitím odkazu na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 22 Cdo 1668/2003) dokládala majetkovou povahu členského podílu v bytovém družstvu a dovozovala dispoziční volnost k tomuto podílu. Na tomto základě, pokud bylo bezpodílové spoluvlastnictví rozhodnutím soudu zrušeno, stal se předmětem vypořádání v souladu s §149 odst. 1 obč. zákoníku (ve znění účinném do 31.7.1998) i členský podíl v bytovém družstvu. Jestliže dohoda o vypořádání členského podílu byla obecnými soudy považována za neplatnou pro rozpor se zákonem, konkrétně s ust. §705 odst. 2 obč. zákoníku, tak dle jejího názoru bylo toto ustanovení aplikováno nesprávně, protože se vůbec nepoužije (týká se jen vztahu rozvedených manželů). Nesprávnou aplikací zákonné normy se obecné soudy dopustily nepřípustného omezení smluvní svobody, které nemá oporu nikde v právním řádu České republiky, proto konstatuje, že v něm neexistuje žádná zákonná norma, který by omezovala právo manželů za trvání manželství po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví vypořádat majetkové vztahy k členskému podílu v bytovém družstvu. Dále stěžovatelka odkázala na zákonnou úpravu §231 odst. 1 obch. zákoníku, podle níž je jedním ze způsobů zániku členství v družstvu písemná dohoda, a právě takovou dohodou byla dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Stěžovatelka též odmítla názor obecných soudů o neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky a upozornila na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, v němž je takové smlouva považována za neplatnou dle §40a obč. zákoníku, přičemž v posuzované věci k dovolání se relativní neplatnosti nedošlo.
S ohledem na uváděné skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny upravujícího právo vlastnit majetek, je následující:
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
II.
Z předložených rozsudků obecných soudů Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Ve věci vedené u obvodního soudu pod sp.zn. 6 C 1/2004 se stěžovatelka žalobou domáhala, aby soud vyloučil z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí individualizovanou bytovou jednotku v kat. úz. Záběhlice, protože je její výlučnou vlastnicí. Stěžovatelka je manželkou povinného, ti mají na základě soudního rozhodnutí zrušené společné jmění (správně má být "bezpodílové spoluvlastnictví") a není tak žádný majetek, který by do společného jmění spadal, předmětný byt nikdy do společného jmění nepatřil, protože ho stěžovatelka nabyla smlouvou o převodu družstevního bytu ze dne 1.10.2001. Obvodní soud zjistil, usnesením ze dne 2.10.2003 byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, a to prodejem předmětné bytové jednotky, podle vykonatelného rozsudku obvodního soudu č.j. 26 C 25/95-128 ve spojení s rozsudkem městského soudu sp.zn. 53 Co 594/2000 ze dne 22.1.2001 k uspokojení pohledávky v částce 328 000,- Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování soud zjistil, že stěžovatelka není vlastníkem uvedeného bytu, proto žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelce a manželovi vznikl za trvání manželství společný nájem k předmětnému bytu a tím i společné členství manželů v bytovém družstvu, a že si manželé dohodou (dodatkem k dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, který byl uzavřen dne 28.11.1995) vypořádali vlastnictví družstevního podílu s tím, že výlučnou členkou se stala stěžovatelka. Přípisem ze dne 27.11.1995 oba požádali o převod družstevního bytu na stěžovatelku, dne 1.10.2001 byla smlouva uzavřena a stěžovatelka je tak vedena jako jediný vlastník bytové jednotky. Obvodní soud uzavřel, že ve smyslu §705 odst. 2 obč. zákoníku si stěžovatelka a její manžel nemohli vypořádat společný nájem k předmětnému družstevnímu bytu a ani členství v bytovém družstvu, neboť zákon tuto možnost dává pouze rozvedeným manželům. Protože dodatek k dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví považuje za neplatný, stejně jako smlouvu o převodu družstevního bytu - jednotky pouze do vlastnictví stěžovatelky, byla excindační žaloba podána osobou, které nesvědčí právo k předmětnému bytu, jež nepřipouští výkon rozhodnutí, tedy osobou, která není k podání žaloby aktivně legitimována. Stěžovatelka se proti tomuto rozsudku odvolala, namítala soudu I. stupně vytýkala zejména nesprávnou aplikaci §703 a §705 obč. zákoníku, tvrdila, že společné členství v bytovém družstvu zaniklo v důsledku zrušení bezpodílového spoluvlastnictví a následného vypořádání. Podle městského soudu zjistil soud I. stupně správně skutkový stav věci, také rozhodl věcně správně, avšak své rozhodnutí ne zcela přiléhavým způsobem odůvodnil. Po analýze podmínek úspěšnosti excindační žaloby zdůraznil, že závazek manžela stěžovatelky vznikl za trvání jejich manželství a za trvání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, proto následné zrušení bezpodílového spoluvlastnictví nemohlo mít vliv na nemožnost uspokojit závazek oprávněného a aplikoval analogicky §262a obč. soudního řádu. Též konstatoval, že bylo nesporně prokázáno, že stěžovatelce a jejímu manželovi svědčilo společné členství i právo společného nájmu, že právo společného nájmu nemohlo být modifikováno dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a že smlouva o převodu bytové jednotky je neplatná pro rozpor se zákonem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným, ale nedůvodným, proto ho zamítl (pozn. takto zhodnotil dovolání na str. 4, byť na str. 3 omylem uvedl, že dovolání je důvodné). Za nesprávný považoval právní závěr městského soudu o analogické aplikaci §262a obč. soudního řádu, ovšem připomenul, že dohodu vypořádání společného nájmu a společného členství v bytovém družstvu mohou uzavřít jen rozvedení manželé (vzhledem ke kogentnímu ustanovení §705 odst. 2 obč. zákoníku), tudíž smlouva o převodu jednotky je neplatná a excindační žaloba pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky nedůvodná.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva vlastnit majetek a konstatuje, že žádné porušení tohoto práva nebylo zjištěno.
Stěžovatelčina argumentace o porušení jejího základního práva vlastnit majetek je založena na nesprávných představách o předmětu bezpodílového spoluvlastnictví, o právních následcích jeho zrušení rozhodnutím soudu (dle právní úpravy účinné do 31.7.1998) a o možnostech jeho vypořádání dohodou manželů, tedy o důsledcích tzv. podústavní právní úpravy. Je notorietou, že předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů bylo vše, co mohlo být předmětem vlastnictví (srov. §143 obč. zákoníku ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.), kromě stanovených výjimek, a že společné majetkové vztahy manželů k bytu a k bytovému družstvu byly upraveny speciálně, bez přímého vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví (srov. §703 a násl. obč. zákoníku), přičemž tato vazba byla zachována i po 1.8.1998. Tudíž, zrušení bezpodílového spoluvlastnictví se nemohlo dotknout společného nájmu družstevního bytu ani společného členství manželů v bytovém družstvu. Proto také se manželé, jejichž bezpodílové spoluvlastnictví bylo zrušeno soudem, nemohli dohodnout na modifikaci těchto společných vztahů. Z tohoto hlediska se obecné soudy řádně vypořádaly s posouzením podmínek případné úspěšnosti excindační žaloby, a protože neshledaly hmotněprávní předpoklady pro vyloučení bytové jednotky z výkonu rozhodnutí, stěžovatelčinu žalobu důvodně zamítly. Ústavní soud též poukazuje na další nekorektní argumenty obsažené v ústavní stížnosti. Jde o právní následky písemné dohody předvídané v §231 obch. zákoníku - taková dohoda může vést k zániku členství jen tehdy, je-li uzavřena s družstvem, nikoliv dohoda mezi společnými členy družstva. Dále jde o argumentaci zařazenou v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 22 Cdo 1668/2003; Nejvyšší soud se v něm povahou neplatnosti smlouvy o převodu jednotky nezabýval, názor o relativní neplatnosti v průběhu řízení vyjádřil jen odvolací soud, přitom závěry Nejvyššího soudu tendují k absolutní neplatnosti, není-li jednotka převedena oprávněné osobě (oprávněným osobám) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 30 Cdo 1865/2000.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 11. 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu