ECLI:CZ:US:2008:1.US.2588.08.1
sp. zn. I. ÚS 2588/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 32, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 5 To 258/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 4 T 139/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností P. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Skutek spáchal tím, že nepravdivě informoval společnost Skanska CZ, a. s., a firmu Bögl a Krýsl, kom. spol., o změně bankovního účtu poškozeného J. J., přičemž uvedl číslo svého bankovního účtu. Jmenované společnosti pak na tento účet poukazovaly různé finanční částky jako úhrady splatných faktur vystavených poškozeným. Tímto jednáním stěžovatel způsobil poškozenému škodu ve výši 1.405.924,20 Kč. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou tří let a k peněžitému trestu ve výměře 50.000,-- Kč. Pro případ jeho nevykonání byl stanoven náhradní trest v trvání tří měsíců. Současně byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozenému ve lhůtě podmíněného odsouzení způsobenou škodu ve výši 1.405.924,20 Kč. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR, usnesením ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 7 Tdo 963/2007, odmítl jako podané z jiného důvodu.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neboť své vnitřní přesvědčení nezaložily na pečlivém uvážení všech okolností. Jimi uplatněný výklad provedených důkazů neodpovídá faktickému stavu a soudy v těchto důkazech nacházely neexistující skutečnosti, a to i ve vztahu k závěru znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Z odůvodnění napadených rozhodnutí tak nelze dovodit, které faktické a objektivní důvody vedly k závěru, že stěžovateli bylo prokázáno zavinění. Z těchto důvodů měla být v dané věci aplikována zásada in dubio pro reo.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, i s tím, že provedené důkazy nebyly dostatečným podkladem pro jeho odsouzení.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným; jeho úlohou není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, neboť to je věcí těchto soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní stížnost, jež je z faktického hlediska založena na námitce, že obecné soudy hodnotily důkazy "nesprávně", tedy nikoliv podle představ stěžovatele, nemá žádnou opodstatněnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel kopíruje odvolání a opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby. S uvedenou argumentací se obecné soudy vypořádaly. Obecné soudy řádně odůvodnily své závěry o tom, že to byl právě stěžovatel, kdo, prostřednictvím písemných pokynů o změně bankovního účtu, přesměroval platby označených firem za vystavené faktury poškozeného na svůj účet, že verze poškozeného je logická, zatímco verze stěžovatele (podle které šlo o zlovolnou akci poškozeného, aby stěžovateli způsobil trestní stíhání) je natolik absurdní, že ji, ve světle zdravého rozumu a soudcovské zkušenosti nelze přijmout. Ve svých rozhodnutích vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a proč uvěřily tvrzení poškozeného, a nikoli stěžovatele.
Ústavní soud pokládá za nadbytečné opakovat podrobnou argumentaci obecných soudů, z níž bez důvodných pochybností vyplývá závěr, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky stíhaného trestného činu, a zcela na ni odkazuje.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu