ECLI:CZ:US:2008:1.US.259.08.1
sp. zn. I. ÚS 259/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. O. T., zastoupeného JUDr. Karlem Krňanským, advokátem v Praze 2, Šumavská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3095/2007-502 ze dne 12. listopadu 2007, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 219/2006-473 ze dne 29. června 2006, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 102/94-467 ze dne 30. března 2006, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 102/94-45 ze dne 10. února 2004 a proti usnesení sp. zn. 13 C 102/94 ze dne 7. října 2003, a dále proti jinému zásahu Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 102/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 29. ledna 2007 brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3095/2007-502 ze dne 12. listopadu 2007, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 219/2006-473 ze dne 29. června 2006, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 102/94-467 ze dne 30. března 2006, jímž soud prvního stupně odmítl jeho odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 102/94-45 ze dne 10. února 2004 pro opožděnost. Usnesením sp. zn. 13 C 102/94 ze dne 7. října 2003 bylo řízení o odvolání zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva). Druhou ústavní stížností, podanou téhož dne a vedenou pod sp. zn. I. ÚS 260/08, brojí stěžovatel proti průtahům v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 102/94, jimiž došlo také k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti se týkají stejných účastníků a rovněž spolu skutkově a právně souvisejí, rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 260/08 ze dne 28. dubna 2008 o jejich spojení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 259/08.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel vytýká především Nejvyššímu soudu, že chybně posoudil jeho dovolání jako nepřípustné, protože napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé; Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani podle jiných ustanovení o. s. ř. Stěžovatel tvrdí, že své dovolání opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že uvedené ustanovení nelze v předmětném případě použít. Má za to, že lze napadnout potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by bylo rozhodnutím ve věci samé, musí však mít pro věc samu zásadní význam, což v předmětném případě nastalo. Tvrdí však také, že se o rozhodnutí ve věci samé ve skutečnosti jednalo, protože jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele pro opožděnost.
Soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že zmatečně rozhodoval o zaplacení soudních poplatků z odvolání, a to usnesením sp. zn. 13 C 102/94 ze dne 24. února 2003, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 59.320,- Kč; toto usnesení však týž soud dalším usnesením ze dne 26. 8. 2004 zrušil.
Stěžovatel dále uvedl, že napadeným usnesením sp. zn. 13 C 102/94 ze dne 7. října 2003 zastavil Obvodní soud pro Prahu 10 řízení o odvolání pro nezaplacení uvedeného soudního poplatku. Toto usnesení stěžovatel dne 24. listopadu 2003 napadl odvoláním a současně požádal o správné vyměření soudního poplatku, a to vzhledem k doplnění odvolání ze dne 14. 4. 2003, kdy provedl částečné zpětvzetí žaloby. Při nahlížení do spisu zjistil, že mu byly vyměřeny dva soudní poplatky - 59.320,- Kč (ze dne 26. 3. 2003) a 40.000,- Kč (ze dne 24. 4. 2003). Stěžovatel vycházel z toho, že druhé vyměření soudního poplatku (pozdější dokument) je reakcí na jeho doplnění odvolání, a proto zaplatil soudní poplatek ve výši 40.000,- Kč. Po zaplacení soudního poplatku Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným usnesením sp. zn. 13 C 102/94 ze dne 10. února 2004 odmítl jeho odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro opožděnost odvolání.
Stěžovatel dále (zejména) dodal, že proti tomuto usnesení podal rovněž odvolání a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty. Dne 17. června 2004 soud prvního stupně znovu usnesením odmítl odvolání proti usnesení ze dne 10. února 2004 pro opožděnost. I proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal, jeho odvolání však bylo usnesením ze dne 26. srpna 2004 odmítnuto; současně však soud prvního stupně zrušil své usnesení ze dne 24. února 2003, jímž vyměřil stěžovateli soudní poplatek ve výši 59.320,- Kč. V souladu s názorem stěžovatele soud prvního stupně dovodil, že poplatek 59.320,- Kč byl stanoven v nesprávné výši a zaplacením částky 40.000,- Kč byla stěžovatelova poplatková povinnost splněna. Rovněž toho usnesení stěžovatel napadl odvoláním. Právě zde vidí stěžovatel pochybení soudu prvního stupně, který sice správně zrušil své usnesení o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek ve výši 59.320,- Kč, ale jeho rozhodnutí o odmítnutí odvolání pro opožděnost správné nebylo. Obvodní soud pro Prahu 10 měl - podle názoru stěžovatele - zrušit své rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 7. října 2003. Nastala totiž situace, kdy stěžovatel měl zaplacený soudní poplatek a přesto bylo řízení zastaveno. Stěžovatel však měl právo na to, aby jeho věc byla projednána před soudem.
Městskému soudu v Praze - jako soudu odvolacímu - pak stěžovatel vytýká, že i když měl splněnou poplatkovou povinnost, odvolací soud svým usnesení ze dne 29. 6. 2996, sp. zn. 51 Co 219/2006, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2006, kterým bylo jeho odvolání odmítnuto pro opožděnost.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.
Stěžovatel v další (spojené) ústavní stížnosti vytýkal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 to, že nepokračoval dále v předmětném řízení. Podle jeho názoru, jestliže soud prvního stupně zrušil své rozhodnutí ukládající stěžovateli zaplacení soudního poplatku, protože soudní poplatek byl zaplacen, jeví se usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku jako nicotné a je nutno na ně pohlížet, jakoby neexistovalo. Obvodní soud pro Prahu 10 by proto měl jeho věc projednat. Stěžovatel se snažil soud k tomu přimět a zaslal mu dne 20. 10. 2006 stížnost, v níž ho vyzýval k nařízení jednání. Soud prvního stupně však v odpovědi ze dne 23. 11. 2006 neposkytl konkrétní údaje a jednání nenařídil. Stěžovatel proto podal dne 23. 2. 2007 návrh na určení procesního úkonu, jímž se domáhal, aby Městský soud v Praze uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby předložil odvolání k projednání odvolacímu soudu. Městský soud v Praze usnesením sp. zn. UL 13/2007 ze dne 12. března 2007 návrh zamítl. Stěžovatel poukázal znovu na to, že při konstatování nicotnosti (nulity) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. října 2003 o zastavení řízení je nutno dospět k závěru, že i všechna navazující rozhodnutí, která zůstala nezrušena, jsou nulitní. Navrhl proto, aby Ústavní soud konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 10 průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 102/94 porušil právo stěžovatele chráněné v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy a aby přikázal tomuto soudu, aby v průtazích nepokračoval, neprodleně ve věci jednal a věc předložil odvolacímu soudu.
II.
K ústavní stížnosti podal stručné vyjádření Nejvyšší soud,který uvedl, že podle jeho názoru nedošlo jeho rozhodnutím k porušení ústavního práva stěžovatele, protože jeho dovolání nebylo ve smyslu ustanovení §236 o. s. ř. shledáno přípustným. Vzhledem k tomu, že z uvedeného vyjádření Nejvyššího soudu nevyplynuly žádné nové skutečnosti, Ústavní soud k němu nepřihlížel a také je stěžovateli nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 102/94 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce, který se původně domáhal zaplacení částky 1.514.320,- Kč, ale dalším podáním změnil svůj žalobní návrh a domáhal se zaplacení částky 2.297.947,- Kč. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem č. j. 13 C 102/94-58 ze dne 22. 10. 1996 tak, že žalobě do částky 1.528.270,60 Kč s příslušenstvím vyhověl a v částce 769.676,40 Kč žalobu zamítl. Doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 4. 1997 dále zamítl žalobu co do příslušenství z částky 769.676,40 Kč. Městský soud v Praze usnesením č. j. 25 Co 307/97, 25 Co 308/97-81 ze dne 23. září 1997 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu rozhodnutí. Soud prvního stupně po doplnění dokazování ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 9. srpna 2000 tak, že žalobě vyhověl do částky 264.852,- Kč s příslušenstvím, v částce 1.218.154,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a před tím v částce 45.264,60,- Kč k návrhu stěžovatele řízení zastavil. I toto rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 141/01-299 ze dne 12. září 2001 zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně. Následně pak soud prvního stupně rozsudkem č. j. 13 C 102/94-365 ze dne 28. srpna 2002 žalobu v částce 1.483.006,- Kč s příslušenstvím zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 102/94-388 ze dne 24. února 2003 byl stěžovateli vyměřen soudní poplatek ve výši 59.320,- Kč a stanovena povinnost ho zaplatit ve lhůtě 8 dnů ode dne doručení tohoto usnesení; usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 10. 3. 2003 (č.l. 387). Podle sdělení účtárny soudu ze dne 31. 3. 2003 nebyl vyměřený soudní poplatek ve lhůtě zaplacen (č. l. 389). Stejné sdělení poskytla účtárna k dotazu soudu dne 5. 5. 2003 (č. l. 395). Následně pak Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 13 C 102/94-404 ze dne 7. října 2003 řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil; usnesení bylo stěžovateli doručeno až dne 13. 11. 2003, leč předtím bylo stěžovateli doručování zásilky oznámeno a zásilka uložena dne 21. 10. 2003 (č. l. 403).
Dne 25. 11. 2003 (doručeno soudu prvního stupně dne 27. 11. 2003) podal stěžovatel odvolání proti usnesení o zastavení řízení a současně namítal, že soudní poplatek byl nesprávně vyměřen, protože mezitím v doplnění odvolání svůj žalobní návrh omezil (č.l. 407). Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 13 C 102/94-415 ze dne 10. února 2004 odvolání proti usnesení o zastavení řízení odmítl s odůvodněním, že s ohledem na údaje na doručence (viz výše) nabylo usnesení o zastavení řízení právní moci dne 11. 11. 2003, avšak odvolání stěžovatele bylo podáno k přepravě dne 25. 11. 2003. Uvedl, že odvolání stěžovatele bylo ještě doplněno podáním doručeným soudu dne 6. 2. 2004 (č.l. 413), v němž stěžovatel prohlásil, že složil do pokladny soudu soudní poplatek ve výši 40.000,- Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že odvolání bylo podáno opožděně a v daném případě nepřicházel v úvahu ani postup podle ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, protože stěžovatel uhradil část vyměřeného soudního poplatku ve výši 40.000,- Kč dne 5. 2. 2004, tedy po lhůtě v uvedeném ustanovení zakotvené. Doručení uvedeného usnesení bylo stěžovateli oznámeno dne 18. 2. 2004, převzato stěžovatelem dne 9. 3. 2004 (č.l. 415 revers).
Proti tomuto usnesení ze dne 10. 2. 2004 podal stěžovatel dne 25. 3. 2004 osobně do podatelny soudu odvolání a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání (č.l. 421) proti usnesení o zastavení řízení ze dne 7. 10. 2003 s odvoláním na své zdravotní problémy. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 13 C 102/94-436 ze dne 17. června 2004 zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti usnesení ze dne 7. 10. 2003 i proti usnesení ze dne 10. 2. 2004 a současně odmítl odvolání proti usnesení s. j. 13 C 102/94-404 ze dne 7. 10. 2003 (doručení zásilky bylo stěžovateli oznámeno dne 24. 6. 2004).
Dne 23. 7. 2004 (doručeno soudu dne 26. 7. 2004 - č.l. 439) podal stěžovatel odvolání proti usnesení ze dne 17. 6. 2004 a s odvoláním na své zdravotní obtíže navrhl jeho zrušení v plném rozsahu. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 13 C 102/94-442 ze dne 26. srpna 2004 odvolání odmítl (výrok I) pro opožděnost, protože bylo doručeno s použitím právní fikce, rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a současně zrušil své usnesení ze dne 24. 2. 2003 č. j. 13 C 102/94-388, jímž byl vyměřen soudní poplatek ve výši 59.320,- Kč. Zrušení uvedeného usnesení o vyměření soudního poplatku řádně odůvodnil (č.l. 442 revers). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 51 Co 435/2004-452 ze dne 30. listopadu 2004 zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 8. 2004 ve výroku o odmítnutí odvolání a ve výroku o nákladech řízení a odmítl odvolání proti tomuto usnesení ve výroku o zrušení usnesení o vyměření soudního poplatku. V odůvodnění uvedl, že v daném případě - vzhledem k nepřesnému uvedení adresy stěžovatele - nemohla být využita fikce doručení, a proto je nutno považovat odvolání za včasné a uložil soudu prvního stupně, aby po posouzení včasnosti odvolání věc znovu předložil odvolacímu soudu.
Následně Městský soud v Praze rozhodl o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 13 C 102/94-436 ze dne 17. června 2004 tak, že usnesením č. j. 51 Co 52/2005-458 ze dne 31. března 2005 zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí odvolání a věc vrátil k dalšímu řízení, zrušil také toto rozhodnutí ve výroku o zamítnutí návrhu na zmeškání lhůty pro odvolání proti usnesení ze dne 10. 2. 2004 a řízení zastavil a konečně potvrdil toto rozhodnutí ve výroku o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti usnesení ze dne 7. 10. 2003 (usnesení o zastavení řízení). Zrušení výroku o odmítnutí odvolání odůvodnil tím, že tento výrok není přezkoumatelný, protože ve výroku se odmítá odvolání proti usnesení ze dne 7. 10. 2003, avšak v odůvodnění soud prvního stupně vysvětluje, proč odmítl odvolání proti usnesení ze dne 10. 2. 2004, což vyvolává pochybnosti, o kterém odvolání vlastně soud prvního stupně rozhodoval. Upozornil také, že o odvolání proti usnesení ze dne 7. 10. 2003 již bylo rozhodnuto.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 13 C 102/94-467 ze dne 30. března 2006 rozhodl o odvolání proti usnesení ze dne 10. 2. 2004 tak, že toto odvolání odmítl pro opožděné podání. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 51 Co 219/2006-473 ze dne 29. června 2006 toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3095/2007-502 ze dne 12. listopadu 2007 odmítnuto jako nepřípustné. To Nejvyšší soud podrobně odůvodnil.
Ústavní stížností jsou pak napadena následující rozhodnutí:
* usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3095/2007-502 ze dne 12. listopadu 2007, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele,
* usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 219/2006-473 ze dne 29. června 2006, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 102/94-467 ze dne 30. března 2006,
* usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 102/94-467 ze dne 30. března 2006, kterým bylo odmítnuto odvolání proti usnesení ze dne 10. 2. 2004, č. j. 13 C 102/94-415,
* usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 102/94-415 ze dne 10. února 2004, jímž bylo odmítnuto odvolání proti usnesení ze dne 7. října 2003,
* usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 102/94-404 ze dne 7. října 2003, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Ve vztahu k druhé části ústavní stížnosti (námitky proti průtahům v řízení před soudem prvního stupně) ze spisu sp. zn. 13 C 102/94 vyplývá následující:
Stěžovatel podal dne 23. 2. 2007 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (č.l. 487) s odůvodněním, že jestliže soud prvního stupně zrušil usnesením ze dne 26. 8. 2004 své usnesení ze dne 24. 2. 2003, jímž byl vyměřen soudní poplatek ve výši 59.320,- Kč, a stěžovatel zaplatil soudní poplatek ve výši 40.000,- Kč, byla jeho poplatková povinnost splněna a není důvod, proč by mělo být řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Navrhl proto, aby byla soudu prvního stupně uložena povinnost předložit odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvolacímu soudu. Jeho návrh byl usnesením Městského soudu v Praze č. j. UL 13/2007-7 ze dne 12. března 2007 (č.l. 494) zamítnut. Městský soud zejména uvedl, že odvolací řízení stěžovatele proti rozsudku ze dne 28. 8. 2002 bylo zastaveno usnesením ze dne 7. 10. 2003, toto usnesení nebylo v dalším řízení zrušeno, není nulitní a proto nepřichází v úvahu předložení věci odvolacímu soudu; objektivně tedy nemohou existovat průtahy s provedením takového úkonu.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je v podstatě nesouhlas stěžovatele s procesním postupem obecných soudů v otázce, týkající se zaplacení soudního poplatku a včasnosti podání odvolání.
Jak vyplývá z výše uvedené podrobné rekapitulace soudního spisu (ve vztahu k jádru ústavní stížnosti), obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a jejich rozhodnutí je ústavně konformní aplikací podústavního práva. Ani Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatele, že jestliže následně bylo usnesení o vyměření soudního poplatku ze dne 24. února 2003 ve výši 59.320,- Kč zrušeno a stěžovatel v únoru 2004 zaplatil soudní poplatek v jiné výši, je usnesení o zastavení řízení nulitní. Ze soudního spisu vyplývá, že řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 7. 10. 2003 a odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení bylo odmítnuto jako opožděné (usnesením ze dne 10. 2. 2004), aniž by stěžovatel současně s tímto odvoláním požádal o prominutí zmeškání lhůty a zaplatil vyměřený soudní poplatek. O prominutí zmeškání lhůty stěžovatel požádal až v odvolání proti usnesení ze dne 10. 2. 2004 a jeho návrh byl zamítnut jak soudem prvního stupně (usnesení ze dne 17. 6. 2004), tak i soudem odvolacím (usnesení ze dne 31. 5. 2005). Pokud jde o to, že stěžovatel zaplatil část soudního poplatku (40.000,- Kč), soud prvního stupně se touto otázkou zabýval a své rozhodnutí, proč k zaplacení části soudního poplatku nepřihlédl, řádně (v souladu s právní úpravou) v usnesení ze dne 10. února 2004 odůvodnil. Následně potom se v usnesení ze dne 26. 8. 2004, jímž bylo zrušeno usnesení ze dne 24. 2. 2003, kterým byl vyměřen soudní poplatek ve výši 59.320,- Kč, vypořádal i s tím, jaká měla být správná výše soudního poplatku a proč již nedoměřil chybějící soudní poplatek (zastavení řízení). Ani těmto rozhodnutím nelze vytýkat porušení příslušných procesních předpisů; soud prvního stupně i odvolací soud zde postupovaly procesně řádným způsobem a jejich rozhodnutí vychází z ústavně konformní aplikace podústavního práva. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Pokud se jedná o druhou část ústavní stížnosti, tj. o průtahy v řízení, Ústavní soud konstatuje, že uvedená námitka je navázána na námitky, týkající se výše uvedených a ústavní stížností napadených usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Jestliže při výše uvedeném rozhodování postupovaly obecné soudy v souladu s příslušnými procesními předpisy, pak nelze spatřovat průtahy v řízení v tom, že soud prvního stupně nepředložil odvolání proti svému meritornímu rozhodnutí odvolacímu soudu k rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, nelze soudu prvního stupně ukládat, aby odvolání předložil odvolacímu soudu. Právě k tomuto správnému závěru dospěl Městský soud v Praze, který náležitě odůvodněným usnesením č. j. UL 13/2007-7 ze dne 12. března 2007 (č.l. 494) zamítl návrh, aby bylo soudu prvního stupně uloženo předložit odvolání k rozhodnutí odvolacímu soudu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ani v tomto případě postupem soudu prvního stupně k průtahům v řízení a k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu