ECLI:CZ:US:2008:1.US.2638.07.1
sp. zn. I. ÚS 2638/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného doc. JUDr. Jiřinou Kotoučovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 4, Do Dubin 20, adresa pro doručování Praha 4, Toušeňská 581/3, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu - odboru pro oblast Praha ze dne 10. 10. 2001, čj. 021175/2001-631/Tar/G, a proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 3. 5. 2002, čj. 33936/2001-603, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s., částku 7579,30 Kč s příslušenstvím, a to za poskytnuté telekomunikační služby. V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje okolnosti vedoucí k vydání uvedených rozhodnutí. Uvádí především, že v souladu s §102 odst. 3 tehdy platného znění zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, se v červnu 2002 obrátil na soud se žalobou o přezkoumání těchto rozhodnutí, avšak "nedopatřením zmeškal lhůtu pro zaplacení soudních poplatků, v důsledku čehož bylo řízení zastaveno. Vyšlo však najevo, že se tak stalo po uplynutí lhůty stanovené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., takže podle dřívějšího výkladu tohoto ustanovení již nebylo možné správní rozhodnutí uvedená v přílohách 1) a 2) (tj. napadená rozhodnutí - pozn. ÚS) vykonat." Nejvyšší soud však vydal dne 16. 2. 2005 usnesení sp. zn. 31 Cdo 1966/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82/2005), v němž dovodil, že §71 odst. 3 správního řádu se neuplatní při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jestliže jím bylo přiznáno právo, které podléhá podle hmotného práva promlčení. Na základě toho sdělil stěžovateli vedlejší účastník dopisem ze dne 21. 6. 2007, že dluhy uznané ve správním řízení v rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu je možné vymáhat 10 let. Vyslovením tohoto právního názoru došlo podle stěžovatele k porušení jeho Ústavou zaručeného práva vyjádřeného např. v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; zejména došlo k porušení zásady, že soudce je při rozhodování vázán zákonem (čl. 95 Ústavy), neboť Nejvyšší soud rozhodl zcela protichůdně vůči znění a smyslu textu §71 odst. 3 správního řádu.
Na výzvu Ústavního soudu stěžovatel odstranil nedostatek povinného zastoupení a dále se vyjádřil též k otázce zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je posledním procesním prostředkem i mimořádný opravný prostředek (vyjma návrhu na obnovu řízení) a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Takovým prostředkem je i přezkumné řízení ve smyslu §94 správního řádu č. 500/2004 Sb., neboť s jeho uplatněním je dle stěžovatele rovněž spojeno zahájení správního (přezkumného) řízení. Jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost do 30 dnů podateli, což se též v stěžovatelově případě stalo. Tím došlo k situaci, na kterou pamatuje §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu o něm rozhodujícího, a lhůta 60 dnů tedy počíná běžet od doručení takového rozhodnutí, tedy od 13. 8. 2007. Jelikož byla ústavní stížnost doručena 11. 10. 2007, je lhůta zachována. Dále stěžovatel poukazuje na vyčerpání žaloby podle §102 odst. 3 telekomunikačního zákona.
Z příloh ústavní stížnosti vyplynulo, že Český telekomunikační úřad - odbor pro oblast Praha rozhodnutím ze dne 10. 10. 2001 uložil stěžovateli povinnost zaplatit dlužnou cenu za poskytnuté telekomunikační služby ve výši 7579,30 Kč s příslušenstvím.
Český telekomunikační úřad rozhodnutím ze dne 3. 5. 2002 podle §59 odst. 2 správního řádu zamítl a napadené rozhodnutí ze dne 10. 10. 2001 potvrdil.
Dne 3. 7. 2002 podal stěžovatel žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (věc byla vedena pod sp. zn. 10 C 121/2002). Uvedený soud usnesením ze dne 7. 3. 2005, čj. 10 C 121/2002-65, řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
Přípisem ze dne 7. 8. 2007, čj. 33 936/2001-603/IX. vyř., sdělil předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu k podnětu stěžovatele z roku 2002, že neshledal žádný zákonný důvod, na jehož základě by mohlo být zahájeno řízení o přezkoumání pravomocného rozhodnutí; objektivní lhůta 1 roku (§96 odst. 1 správního řádu č. 500/2004 Sb.) navíc již uplynula.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. V platném právu je tato zásada vyjádřena v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Teprve vyčerpá-li stěžovatel neúspěšně všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje, může se bránit ústavní stížností u Ústavního soudu. Této povinnosti však stěžovatel nedostál.
Stěžovatel napadá rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 10. 10. 2001 a ze dne 3. 5. 2002. Procesním prostředkem k ochraně práva v tomto případě byla v prvé řadě žaloba, kterou se ve smyslu §102 odst. 3 telekomunikačního zákona, ve znění před 1. 1. 2003, bylo možno domáhat "nápravy ve výroku správního rozhodnutí pořadem práva u obecných soudů", tedy žaloba, kterou projednával obecný soud v civilním řízení soudním, nikoliv ve správním soudnictví (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 6 A 66/2000, publikované v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 698/2000). Z odkazu zákona na "pořad práva u obecných soudů" dále vyplývá, že proti rozhodnutí soudu o žalobě byly k dispozici i opravné prostředky uplatňující se v civilním řízení soudním, tj. především odvolání a posléze - bylo-li by ve smyslu §236 a násl. o. s. ř. přípustné - též dovolání. Stěžovatel sice skutečně žalobu podle §102 odst. 3 telekomunikačního zákona podal, avšak řízení o ní bylo zastaveno, neboť stěžovatel "nedopatřením" nezaplatil soudní poplatek. V této situaci nelze tedy o vyčerpání procesních prostředků, které zákon stěžovateli k jeho ochraně svěřuje, ani uvažovat.
Procesním prostředkem ochrany práv stěžovatele není ani podnět k přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení (§65 a násl. správního řádu č. 71/1967 Sb.), resp. podnět k provedení přezkumného řízení podle §94 a násl. nového správního řádu č. 500/2004 Sb., jak mylně tvrdí stěžovatel. Zmíněným procesním prostředkem k ochraně práva je ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu "řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení". Podnět k přezkumu v mimoodvolacím řízení ani podnět k provedení přezkumného řízení nejsou mimořádnými opravnými prostředky, jak tvrdí stěžovatel, ale tzv. nápravnými prostředky dozorčího práva; k zahájení řízení zde může dojít výlučně z úřední povinnosti, nikoliv přímo v důsledku podnětu účastníka, nadto účastník nemá na přezkoumání pravomocného rozhodnutí v mimoodvolacím, resp. přezkumném řízení právní nárok; nevyhoví-li správní orgán podnětu, nevydává o tom rozhodnutí, jež by bylo přezkoumatelné ve správním soudnictví, ale pouze tuto skutečnost straně sdělí (k tomu srov. letitou judikaturu Vrchního soudu v Praze ve věcech správního soudnictví a posléze i judikaturu Nejvyššího správního soudu). Z pohledu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu však nejde nejen o mimořádný opravný prostředek, ale ani o jiný procesní prostředek k ochraně práva: s uplatněním tohoto podnětu totiž není spojeno zahájení (správního) řízení, jak citované ustanovení požaduje. Již z těchto důvodů je zřejmé, že doručením sdělení o nedůvodnosti podnětu k provedení přezkumného řízení, nemohla být nastolena situace předvídaná v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; toto ustanovení míří na zcela jiné případy [viz přípustnost dovolání v civilním řízení soudním podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a přijatelnost kasační stížnosti podle §104a s. ř. s.]. Závěry stěžovatele ohledně podnětu k přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení, resp. k provedení přezkumného řízení, jsou tedy zcela liché.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zdejší soud odmítl jeho ústavní stížnost jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona].
Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; uvedený postup by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by ústavní stížnost byla přípustná.
Nad rámec tohoto usnesení lze podotknout, že ústavní stížnost navíc postrádá - nejen ústavní, ale jakoukoliv - argumentaci, která by zpochybňovala napadená rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv došlo rozhodnutím Nejvyššího soudu ve zcela jiném řízení, jehož účastníkem stěžovatel vůbec nebyl; taková argumentace by samozřejmě v žádném případě nemohla odůvodnit zrušení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, která stěžovatel napadá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2008
Ivana Janů, .v.r.
soudce zpravodaj