ECLI:CZ:US:2008:1.US.269.08.1
sp. zn. I. ÚS 269/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. J. a 2) J. J., zastoupených Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Laurinova 1049, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2006, čj. 21 Cdo 2048/2004 - 118, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2007, čj. 21 Cdo 3157/2006 - 79, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, čj. 20 Co 88/2006 - 27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2008 a doplněnou podáním ze dne 25. 4. 2008 stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi obecné soudy soud porušily jejich základní právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených listin zjistil, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhali určení, že je, ve veřejné dražbě, nepřípustný prodej zástavy, kterou tvoří nemovitosti označené v zástavní smlouvě, uzavřené mezi Komerční bankou a. s. a stěžovateli dne 29. 6. 1993. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že zmíněnou zástavní smlouvou dali do zástavy nemovitosti v jejich vlastnictví, k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 6. 1993, poskytnutého stěžovatelce. Pravomocným rozsudkem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. 12. 1998, čj. 24 Cmo 370/97 - 27, jim bylo uloženo zaplatit dlužnou částku ve výši 1,750.255,21 Kč, neboť stěžovatelka nebyla schopna dostát svým závazkům. Zástavní věřitel svou pohledávku dlouho nevymáhal a teprve dne 16. 6. 2003 bylo stěžovatelům doručeno oznámení o veřejné dražbě zástavy, kterou navrhl žalovaný za účelem uspokojení zajištěné pohledávky. Podle stěžovatelů prodej zastavených nemovitostí ve veřejné dražbě je nepřípustný, neboť pohledávka a zástavní právo ji zajišťující jsou již promlčeny.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") žalobu stěžovatelů zamítl a uložil jim složit do úschovy soudu částku 115.132,50 Kč a žalovanému uložil podat do tří měsíců od právní moci rozsudku u soudu návrh na náhradu škody vzniklé oddálením prodeje zástavy. Rozhodl tak po zjištění, že pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 6. 1993 nabyl od Komerční banky a. s. žalovaný Ing. R. V., který dne 11. 6. 2003 uzavřel s dražebníkem (obchodní společností BUSSMARK, s. r. o.) smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby zastavených nemovitostí stěžovatelů. Provedení této dražby bylo stěžovatelům řádně oznámeno. Uzavřel, že námitka promlčení vznesená stěžovateli nebyla důvodná, proto nemůže být prodej zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě nepřípustný.
Krajský soud v Praze, k odvolání žalobců, změnil rozsudek okresního soudu a žalobě stěžovatelů vyhověl.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení poté, co dospěl k závěru, že právní vztahy ze zástavních práv se řídí, s výjimkou zastavení obchodního podílu, občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to i tehdy když bylo zástavní právo zřízeno k zajištění pohledávky z obchodně závazkových vztahů. Obchodním zákoníkem se řídí jen promlčení zajištěné pohledávky, vyplývá-li z obchodně závazkových vztahů. Dovolací soud uzavřel, že zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru se mohla promlčet, ve smyslu §408 odst. 1 obchodního zákoníku, za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé (t. j. dne 20. 5. 1994, kdy nastala splatnost úvěru). Zástavní právo se mohlo ve smyslu §110 odst. 1 občanského zákoníku promlčet až uplynutím doby deseti let ode dne, kdy mělo být podle tohoto rozsudku plněno (t. j. ode dne 25. 1. 1999). Promlčecí doba zástavního práva, do uzavření smlouvy o provedení veřejné nedobrovolné dražby zástavy ze dne 11. 6. 2003 za účelem uspokojení zajištěné pohledávky, nemohla uplynout.
Krajský soud poté shora označeným rozsudkem, který byl napaden ústavní stížností, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby na prohlášení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě. Poté, co znovu zjistil, že úvěr, poskytnutý stěžovatelce podle smlouvy o úvěru ze dne 28. 6. 1993, byl v plné výši splatný do 20. 5. 1994, že rozsudek bývalého Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 1998 nabyl právní moci dnem 22. 1. 1999, dovodil, shodně se závazným právním názorem dovolacího soudu, že žalovaným navržená veřejná dražba je přípustná, neboť v ní uplatněné zástavní právo se dosud nepromlčelo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé další dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Námitku stěžovatelů o tom, že by se mělo promlčení zástavního práva, které bylo zřízeno k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, řídit obchodním zákoníkem, neuznal důvodnou. Odkázal na své předchozí rozhodnutí ve věci (viz shora) a opět konstatoval, že právní vztahy ze zástavních práv (včetně promlčení zástavního práva) se řídí - s výjimkou zastavení obchodního podílu - občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to i když bylo zástavní právo zřízeno k zajištění pohledávky z obchodně závazkových vztahů.
Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud a ve své ústavní stížnosti projevili především nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého se zástavní právo, zajišťující plnění závazku z úvěrové smlouvy, řídí občanským zákoníkem. Namítli dále, že projednávanou věc nelze v žádném případě posuzovat podle právních předpisů účinných v době uzavření smlouvy mezi dražebníkem a navrhovatelem dražby. Uvedli, že běh promlčecí lhůty zástavního práva, což je zásadní podstatou sporu, se primárně řídí podle právních předpisů platných v době uzavření zástavní smlouvy. Na podporu svých tvrzení poukázali na odbornou literaturu a na judikaturu Ústavního soudu, o níž se domnívají, že podporuje jejich tvrzení.
Na žádost Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, jako účastník řízení. Uvedl, že jeho názor, vyjádřený v jeho rozhodnutích, týkajících se předmětné věci, vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006). Názor stěžovatelů ve svém vyústění směřuje k "potlačení" akcesorické povahy zástavního práva. Pokud stěžovatelé dovozují, že zástavní právo, zřízené k zajištění obchodně závazkového právního vztahu, se řídí obchodním zákoníkem, pak z toho nutně plyne mimo jiné to, že nelze u takového zástavního práva použít ani ustanovení §100 odst. 2 větu třetí obchodního zákoníku, což by ve svém důsledku znamenalo, že zástavní právo by se mohlo - v rozporu s jeho akcesorickou povahou - promlčet dříve než zajištěná pohledávka. Akceptování jejich názoru by, podle názoru Nejvyššího soudu, vedlo k zásadnímu oslabení právního postavení zástavních věřitelů.
V replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelé nadále oponovali právním názorům obecných soudů, shora vyjádřeným.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t. j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům. Jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je nesouhlas stěžovatelů s aplikací zákonných ustanovení na právní vztahy ze zástavních práv tak, jak ji učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích. V této souvislosti je třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatelé zastávají výklad lišící se od výkladu přijatého v napadených rozhodnutích, sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud především připomíná, že je to právě Nejvyšší soud, který je v rámci soustavy obecných soudů tím soudním orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad norem podústavního práva (§14 zákona č. 6/2002 Sb.) a je právě jeho rolí - nikoliv tedy rolí Ústavního soudu - také výklad podústavního práva sjednocovat.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba nahlížet na řešení dané právní otázky. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Na rozdíl od stěžovatelů Ústavní soud nepovažuje interpretaci příslušných právních předpisů za natolik extrémní, že by již vybočovala z mezí ústavnosti. Z hlediska výše uvedeného není tedy rovněž relevantní odkaz stěžovatelů na nálezy Ústavního soudu.
Nelze přisvědčit ani jejich argumentu, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu se svou předchozí judikaturou, což v replice dokládají výčtem judikatury. Ústavní soud již dříve judikoval (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1235/08, ze dne 18. 9. 2008), že přehodnocení interpretace sice na jednu stranu představuje zásah do právní jistoty subjektů, které legitimně očekávají, že také v jejich případě bude zákon vykládán stejně, na druhou stranu to však neznamená, že jednou dosažený výklad právní normy je nezměnitelný. Princip právní jistoty a též i princip rovnosti před zákonem totiž vyžadují, aby se judikatura soudů za určitých podmínek měnila (změna hodnotového nazírání na právo, změna kulturních představ společnosti o právu, změny ve struktuře právního řádu či změny v těch složkách právního řádu, které leží v hierarchii nad interpretovanou normou atd.). V dané věci již dovolací soud vyjádřil stejný názor ohledně předmětné věci v řadě svých předchozích rozhodnutích a nelze tedy hovořit o postupu, který by byl v rozporu s předchozí judikaturou.
Ústavnímu soudu, s ohledem na výše uvedené, nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu