ECLI:CZ:US:2008:1.US.2719.07.1
sp. zn. I. ÚS 2719/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nomura International plc, se sídlem Velká Británie, Nomura House, 1st Martin´s-le-Grand, London EC1A 4NP, zastoupené Mgr. Karolinou Horákovou, advokátkou se sídlem Praha, Křižovnické nám. 1, proti opatření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 43 Nt 4721/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení opatření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 43 Nt 4721/2007, kterým tento soud udělil souhlas s vyžádáním smlouvy o narovnání uzavřené mezi ČR - Ministerstvem financí a společností Nomura, podepsané dne 30. 11. 2006, včetně dodatků a eventuálních příloh, v trestní věci proti obviněnému L. P. a spol.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na ustanovení §8 odst. 5 TŘ a uvedla, že zmíněné ustanovení nestanoví, v jaké formě a s jakými náležitostmi má být tento souhlas udělen. Předchozí souhlas soudce, udělený podle tohoto ustanovení, vyjadřuje chybějící úvahu zákonodárce o tom, za jakých podmínek je přípustný průlom do povinnosti mlčenlivosti vůči orgánům činným v trestním řízení. Takový postup je nutný z hlediska zájmu státu a společnosti na zjištění rozhodných skutečností, týkajících se spáchání konkrétního trestného činu. Soudce však musí zvažovat i všechny rozhodné skutečnosti z hlediska ochrany utajovaných informací nebo povinné mlčenlivosti před neodůvodněnými zásahy státu do zájmu na ochranu těchto informací, zejména z hlediska zájmů dotčených fyzických a právnických osob a jejich soukromí. Soudce musí zvažovat a vyvažovat na jedné straně zájem státu a společnosti a na druhé straně závažnost zásahu do chráněné sféry toho, o jehož práva a svobody se jedná.
Stěžovatelka dále poukázala na ustanovení §52 TŘ, kde je zdůrazněna nutnost šetřit osobnost a ústavou chráněná práva na úkonech zúčastněných. Tím je proveden zejména čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rozvedena zásada přiměřenosti a zdrženlivosti. Každý má právo na ochranu svého soukromí a možnost státu zasahovat do něho je vázána na soulad se zákonem a nezbytnost takového zásahu.
Podle stěžovatelky je postup podle §8 odst. 5 TŘ dovolen jen tam, kde jde o nezbytně nutný úkon, při kterém musí být dbáno zásad přiměřenosti, subsidiarity a musí se jednat o skutečnosti nezbytně nutné k objasnění věci. Z uvedeného pak plyne, že předchozí souhlas soudce musí obsahovat odůvodnění, z něhož je patrné, jak se ve svých úvahách vypořádal s uvedenými požadavky. Postupem soudu tak došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, dále čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1, čl. 18 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka rovněž poukázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tpjn 303/2005, k aplikaci daného ustanovení.
Porušení uvedených základních práv se zmíněný obvodní soud dopustil zejména tím, že se neřídil principy, které vyplývají z ustanovení trestního řádu i citovaných článků ústavních dokumentů. Opatření neobsahuje odůvodnění, z něhož by bylo seznatelné, jak se soud, při vydávání předchozího souhlasu podle §8 odst. 5 TŘ, vypořádal s popsanými požadavky. Vůbec nezvažoval přípustnost průlomu do ochrany utajovaných informací či do povinnosti mlčenlivosti, nestanovil ani jeho nezbytný rozsah ani žádné předpoklady prolomení této ochrany, závislé na konkrétních okolnostech daného případu. Šlo tak pouze o mechanický úkon soudu, který bez bližšího zkoumání vyhověl žádosti orgánu činného v trestním řízení na vydání předchozího souhlasu. Nezabýval se ani tím, jaký je nezbytný rozsah požadovaných informací, naopak téměř doslovně převzal i formulaci žádosti státní zástupkyně o předchozí souhlas soudce.
Stěžovatelka rovněž poukázala na krátký časový odstup (3 - 4 týdnů) mezi doručením žádosti státní zástupkyně a vydáním souhlasu soudce. Řízení probíhalo sedm let, spis je velmi rozsáhlý a týká se problematiky bankovní, kapitálových trhů a cenných papírů. Je proto objektivně nemožné se s obsahem spisu v tak krátké době seznámit. Uvedená skutečnost vede k úvaze, zda si soud pro své rozhodování vůbec trestní spis vyžádal. V opatření nejsou ani uvedeny všechny osoby, proti nimž je trestní řízení vedeno, ani trestné činy, z nichž jsou tyto osoby obviněny. Soud si nevyžádal ani předmětnou smlouvu, takže mohl jen stěží posoudit, zda zájem na jejím poskytnutí pro účely trestního stíhání skutečně převažuje nad zájmem státu na jejím utajování a zda se nejedná o závažný zásah do ústavně chráněné sféry stěžovatelky.
Stejné zásady, které musí respektovat soudce podle §8 odst. TŘ, musí být respektovány i v samotné žádosti orgánů v trestním řízení o vydání souhlasu. Proto i žádost o předchozí souhlas soudce měla obsahovat odůvodnění průlomu do ochrany utajovaných informací a jeho nezbytného rozsahu. Na základě takto nedostatečně odůvodněné žádosti neměl soud vůbec předchozí souhlas vydat.
Porušení svého práva na spravedlivý proces vidí stěžovatelka v tom, že neměla žádnou možnost jakkoliv se vyjádřit ke skutečnostem rozhodným pro vydání opatření a nemá ani k dispozici žádné opravné prostředky, jimiž by se proti němu mohla bránit. Ústavní stížnost je tak jediným prostředkem, kterým se stěžovatelka může proti protiústavnímu postupu soudu bránit.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení. K námitce, že opatření neobsahuje odůvodnění, soud uvedl, že opatření podle trestního řádu ho v zásadě nevyžaduje. Odůvodnění je vyžadováno pouze v některých případech, jako např. v §83 odst. 1 TŘ. Pokud stěžovatelka tvrdí, že vydané opatření bylo pouze mechanickým úkonem soudu, obvodní soud uvedl, že se jedná o nepodloženou domněnku, neboť stěžovatelka toto tvrzení odůvodňuje jen krátkou lhůtou, v níž byla tato žádost státního zástupce vyřízena. V této věci soud zkoumal všechny rozhodné aspekty pro posouzení uvedené žádosti o předběžný souhlas a soudkyně, která předmětný souhlas vydala, učinila tak na základě zralé úvahy, po prostudování materiálů předložených žadatelem. K vydání souhlasu ji vedla úvaha, že tento postup objasní otázku poškozeného subjektu i otázku, zda byla v dané věci způsobena škoda, jakož i výši této škody. Materiály předložené Ministerstvem financí ČR přispějí k objektivnímu posouzení případu, a tedy i ke spravedlivému procesu. Navíc státní zástupce se ve své žádosti zavázal, že v případě vydání smlouvy, včetně příloh, budou tyto materiály založeny ve zvláštním spise vedeném v odpovídajícím stupni utajení, a to jako příloha trestního spisu.
Závěrem soud shrnul, že v dané věci jde o vyšetřování trestné činnosti proti hospodářské soustavě a proti majetku, není proto zřejmé, čí lidská práva a svobody by byla narušena vyžádáním předmětných materiálů. Zákon nepředpokládá, že před vydáním souhlasu podle §8 odst. 5 TŘ proběhne jednání s tím, kdo takovým opatřením může být dotčen. To by v řadě případů mohlo vést ke zmaření vyšetřování.
Ze shora označeného opatření Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zjištěno, že v trestní věci proti obviněnému L. P. a spol., pro trestné činy podle §250b odst. 1 a 5, §255 odst. 1 a 3 a §128 odst. 2 a 4 tr. zákona, k žádosti státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. 2 VZV 1/2001, rozhodla soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 18. 9. 2007 tak, že podle §8 odst. 5 TŘ udělila souhlas s vyžádáním smlouvy o narovnání, uzavřené mezi ČR, tj. Ministerstvem financí ČR, a společností Nomura, podepsané dne 30. 11. 2006, včetně eventuálních dodatků či příloh, a to od Ministerstva financí ČR.
Ze žádosti Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále též "VZS"), ze dne 21. 8. 2007, o předchozí souhlas soudce podle §8 odst. 5 TŘ, vyplývá, z jakého důvodu a za jakých konkrétních okolností se obrátilo na obvodní soud s předmětnou žádostí. V žádosti je mj. výslovně uvedeno, že v případě vydání bude předmětná smlouva, včetně příloh, založena ve zvláštním spise vedeném v odpovídajícím stupni utajení - "VYHRAZENÉ", a to jako příloha trestního spisu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ní namítá porušení celé řady svých základních práv a svobod. Pokouší se ze svého hlediska objasnit, v čem tato porušení jejích ústavních práv spočívají. Její tvrzení však nejsou, podle názoru Ústavního soudu, opodstatněná. O činnosti, projednávání a průběhu soudního rozhodování uvádí stěžovatelka pouze své ničím nepodložené úvahy, které byly vyvráceny ve vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatelka vyžadovala podrobné odůvodnění zmíněného opatření, aniž by k tomu uvedla jakýkoli zákonný podklad. V zásadě předepisuje soudu, jakým způsobem měl při rozhodování o opatření postupovat a jaké zásady při tom respektovat.
Opatření, jímž se dává souhlas k vydání dokumentu, není rozhodnutím ve věci samé, nemusí obsahovat všechny nezbytné náležitosti soudního rozhodnutí, tudíž ani jeho projednání s dotčenou či jinou osobou. Stěžovatelka zcela pominula skutečnost, že vydání předmětných dokumentů požadovali, k objasnění důležitých skutečností v trestním stíhání, i obhájci obviněných. Bez významu není ani skutečnost, že VSZ se ve své žádosti o souhlas zavázalo vést předmětné dokumenty ve zvláštním režimu, který odpovídá jejich stupni utajení, a vést je ve zvláštním spise jako "vyhrazené", který bude přílohou trestního spisu. Stěžovatelka rovněž nepřinesla žádné, ústavně-právně významné argumenty osvětlující, jak konkrétně byla poškozena, jaké nepříznivé důsledky, případně jaká škoda (by) jí konkrétně vznikla. Stěžovatelka sice v obecné rovině poukázala na nutnost zvážení přiměřenosti zájmu na ochraně utajovaných skutečností na straně jedné a zájmu státu na vyšetření a odhalení pachatelů závažné trestné činnosti, na straně druhé, ale kladla důraz jen na svůj zájem. Podle názoru Ústavního soudu je v této věci dán zcela nepopiratelný veřejný zájem na odhalení závažné trestné činnosti, k čemuž může předložení předmětných dokumentů napomoci. Konkrétní postup pak bude zcela v kompetenci orgánů činných v trestním řízení.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 1 nebylo porušeno žádné ze základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu