ECLI:CZ:US:2008:1.US.2734.07.1
sp. zn. I. ÚS 2734/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Lukáše Raidy, správce konkursní podstaty úpadce Union banka, a. s. "v likvidaci", se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, ul. 30. dubna 635, zastoupeného Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Preslova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2006, čj. 22 Ca 14/2005 - 34, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, čj. 2 Afs 26/2007 - 81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který zamítl jeho návrh ve věci povolení obnovy řízení. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl. Podle stěžovatele napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 14/2005, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Celního úřadu Uherské Hradiště ze dne 26. 9. 2002, čj. 5439/02, bylo uloženo Union bance, a. s., jako ručiteli, s odkazem na prohlášení o záruce přijaté rozhodnutím č. 03213647/001 Celního úřadu Uherské Hradiště, čj. 1877/97, ze dne 5. 5. 1997, zaplatit společně a nerozdílně se společností JOKO Bike, spol. s r. o., částku 11,994.372,-- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala Union banka, a. s., odvolání. K výzvě soudu v určené lhůtě své odvolání nedoplnila. Proto bylo odvolací řízení zastaveno.
Na majetek společnosti Union banka, a. s. "v likvidaci", byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 33 K 10/2003, prohlášen konkurs. Tehdejší správkyně konkursní podstaty podala, dne 2. 7. 2004, u Celního úřadu Uherské Hradiště žádost o obnovu řízení ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 5439/02. Žádost odůvodnila tím, že vyšlo nově najevo, že společnost JOKO Bike neměla pro dovážené zboží soukromý celní sklad, ve smyslu §146 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb. Dovezené zboží proto uskladňovala v celním skladu obchodní společnosti ITC, s. r. o., se sídlem v Praze, který tak byl, z hlediska společnosti JOKO Bike, skladem veřejným. Zřízení tohoto celního skladu společnosti ITC bylo celním úřadem povoleno pouze na období od 13. 3. 1996 do 31. 12. 1996, od 7. 4. 1998 do 31. 12. 1998 a od 6. 1. 1999 do 31. 12. 2000. Tvrdila, že tyto nové skutečnosti mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí ze dne 26. 9. 2002. Tím, že prostory společnosti ITC přestaly být celním skladem, zanikl u zde uloženého zboží režim podmíněného osvobození od cla podle ustanovení §133 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. Vzhledem k tomu, že Union banka, a. s., o tomto zániku nebyla do jednoho roku informována, její záruka, založená prohlášením podle §263 odst. 1 celního zákona, zanikla.
Celní úřad v Uherském Hradišti obnovu řízení nepovolil. Proti jeho rozhodnutí podala správkyně konkursní podstaty odvolání, které Celní ředitelství v Olomouci zamítlo. Její správní žalobu zamítl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2006, čj. 22 Ca 14/2005 - 34. V odůvodnění tohoto rozsudku uzavřel, že žádné ustanovení celního zákona nestanoví výslovně důsledky zániku povolení k provozování celního skladu. Takovým důsledkem je nepochybně zánik oprávnění skladovatele provozovat celní sklad a zánik podmínek pro to, aby do tohoto skladu bylo zboží uskladňováno jako do skladu celního. Zánik celního skladu však nemůže mít sám o sobě - bez dalších úkonů - žádný dopad na celně schválený režim zboží, které bylo dosud ve skladu uskladněno. Režim uskladnění v celním skladu končí až přidělením jiného celního určení, nezaniká bez dalšího samotným zánikem povolení k provozování celního skladu, ve kterém je zboží uskladněno. Podobný názor zaujal i Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 30 Ca 2/2002. Správní orgány tak neporušily zákon, pokud skutečnosti uplatněné stěžovatelem v žádosti o povolení obnovy řízení, a následně i v žalobě, posoudily jako skutečnosti, které nemohou mít vliv na výrok původního rozhodnutí.
Stěžovatel, jako nový správce konkursní podstaty, napadl tento rozsudek kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem, napadeným touto ústavní stížností. Nejvyšší správní soud konstatoval, že podle §133 odst. 1 písm. b) celního zákona, ve znění, rozhodném pro danou věc, patřilo uskladňování v celních skladech současně mezi režimy s podmíněným osvobozením od cla a mezi režimy s ekonomickým účinkem. Režim s ekonomickým účinkem, podle §137 celního zákona, byl ukončen přidělením jiného celního schválení. Přitom doba uskladnění v celním skladu zákonem omezena nebyla a v daných případech nebyla omezena ani celním úřadem. Pouhá skutečnost, že konkrétní celní sklad ztratil postavení celního skladu, automaticky neznamená ukončení režimu s ekonomickým účinkem. Ztráta charakteru celního skladu znemožňuje, aby do tohoto skladu bylo zboží nadále uskladňováno, neznamená však, že zboží, umístěné v něm v době předcházející, se stalo zbožím s jiným režimem, navíc s takovým, který by nebyl spojen s povinností úhrady cla. Nic takového nelze ze zákona dovodit.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem na věc se vztahujících ustanovení §137 zákona č. 13/1993 Sb. (celní zákon) a s právními závěry správních soudů. Stěžovatel předložil svůj vlastní výklad daného problému s tvrzením, že nové skutečnosti, které vyšly najevo, mohly zásadně ovlivnit původní rozhodnutí Celního úřadu v Uherském Hradišti. Jedná se tedy jen o polemiku stěžovatele s právními závěry obou správních soudů, ve které v zásadě opakuje argumenty, které uvedl již v předchozích stadiích řízení. Všechny jeho argumenty jsou v rovině nesouhlasu s výkladem podústavního práva správními soudy a nemají žádný ústavně právní rozměr. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud jen do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy vyslovily právní závěry, ke kterými stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před krajským soudem i před Nejvyšším správním soudem. Krajský soud správně zjistil skutkový stav věci a z něho vyvodil, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě odůvodnil. Stejně tak i Nejvyšší správní soud velmi pečlivě a všestranně přezkoumal rozhodnutí krajského soudu a vyčerpávajícím způsobem se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Právní závěry správních soudů jsou v souladu s obecným právem, v daném případě s ustanoveními celního zákona, jejichž aplikaci soudy ve svých rozhodnutích řádně vysvětlily. V podrobnostech nelze než odkázat na argumenty v odůvodnění jejich rozhodnutí. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by předmětnou věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
K dalším argumentům stěžovatele v ústavní stížnosti je třeba uvést, že Ústavní soud se mohl zabývat pouze těmi, které se týkaly obnovy řízení. Předmětem řízení totiž bylo, ze strany správních orgánů a správních soudů, pouze a jen zkoumání, zda jsou naplněny podmínky pro obnovu řízení. Ústavní soud tak nemohl přezkoumávat námitky stěžovatele, které se týkaly věcné správnosti původního rozhodnutí Celního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 26. 9. 2002, čj. 5439/02, kterým bylo Union bance, a. s., jako ručiteli, uloženo zaplatit, společně a nerozdílně s dlužníkem, společností. JOKO Bike částku 11,994.372,-- Kč. Pokud stěžovatel v této souvislosti upozornil na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06, má sice pravdu, ale tato otázka nebyla v tomto řízení řešena. Její řešení zmařila Union banka, a. s., tím, že v listopadu 2002 včas nedoplnila své odvolání proti rozhodnutí ze dne 26. 9. 2002, takže odvolací řízení bylo zastaveno a zmíněné rozhodnutí nabylo právní moci.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu