ECLI:CZ:US:2008:1.US.274.04.1
sp. zn. I. ÚS 274/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 11. března 2008 sp. zn. I. ÚS 274/04 ve věci ústavní stížnosti R. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1454/2004, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 29 Co 136/2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 21 C 472/99 ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. 21 C 472/99, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelových restitučních návrzích.
I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1454/2004 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 29 Co 136/2003 se zrušují.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1454/2004, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 29 Co 136/2003 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 21 C 472/99 ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 12. 2003.
Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému výrobnímu družstvu ELTHERM uloženo uzavřít se žalobcem (stěžovatelem) dohodu o vydání dvou neoddělených čtyřiadvacetin (2/24) domu č. p. 285 na stavebním pozemku parc. č. 1768/1 a kolny na stavební parcele č. 1768/2 zapsaných v listu vlastnictví č. 2433 pro katastrální území Liberec u Katastrálního úřadu v Liberci a vydat tento podíl na nemovitostech do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému družstvu náklady řízení částkou 6 275 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Dne 4. 12. 2003 vydal Okresní soud v Liberci doplňující rozsudek (č. j. 21 C 472/99-273), jímž zamítl žalobu stěžovatele se žalobním návrhem, aby žalované výrobní družstvo bylo uznáno povinným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání 21 neoddělených čtyřiadvacetin domu č. p. 285 na stavební parcele č. 1768/2 zapsaných na listu vlastnictví č. 2433 pro katastrální území Liberec u Katastrálního úřadu v Liberci a vydat tento podíl na nemovitosti stěžovateli.
O odvoláních žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci z 13. 12. 2002 č. j. 21 C 472/99-255 (ve znění doplňujícího rozsudku za 4. 12. 2003 č. j. 21 C 472/99-273) rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem z 22. 1. 2004 sp. zn. 29 Co 136/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení i s uvedeným doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně) potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení 7 012 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odkázal odvolací soud na to, že v nálezu Ústavního soudu z 20. 11. 1997 sp. zn. IV. ÚS 205/97 (N 144/9 SbNU 279), týkajícím se téže právní věci, bylo k ústavní stížnosti R. D. řešeno postavení tohoto žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "restituční zákon"). Závěry v tomto nálezu učiněné byly posléze pojaty do rozsudku Nejvyššího soudu z 9. 6. 1999 sp. zn. 23 Cdo 1878/98, v němž byla v této právní věci řešena právní otázka okruhu oprávněných osob uvedených v ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb.; uvedl zejména, že "výčet oprávněných osob uvedených v ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. je taxativní" a že "rozhodující je tedy pouze posloupnost oprávněných osob stanovená v ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.". Odvolací soud vycházel z toho, že v daném případě pro posouzení otázky, zda je žalobce oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb., nejsou rozhodné výsledky dědického řízení po původním vlastníkovi věci, ale pouze zvláštní posloupnost oprávněných osob, jak je vymezena v tomto ustanovení.
Odvolací soud dané ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. citoval následně: Zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 nebo osoba, která na věc uvedenou v odstavci 2 měla nárok uvedený v odstavci 2, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo, byla-li prohlášena za mrtvou, ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby v tomto pořadí:
a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví,
b) dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle zákona připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle §6, je oprávněn pouze k této věci,
c) děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v §5 odst. 2, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho potomci, a zemřel-li některý z nich, jeho děti,
d) rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6,
e) sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti.
Odvolací soud k tomu uvedl, že předně je postavení žalobce jako oprávněné osoby nutno odvozovat od žalobcova otce R. D., a to v rozsahu jedné čtyřiadvacetiny. Pozice žalobcova otce jako oprávněné osoby ve smyslu citovaného restitučního zákona je podrobně rozvedena v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 1997 sp. zn. IV. ÚS 205/97. Podle závěrů tohoto nálezu je třeba žalobcova otce považovat za oprávněnou osobu, tak jak je vymezena v ustanovení §3 odst. 1 restitučního zákona, neboť jako dědic se nemohl svého dědického podílu ujmout (jako náhradní dědic na bázi institutu tzv. svěřeneckého náhradnictví), a to vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, které byly v rozporu se zásadami uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Odvolací soud dále konstatoval, že žalobce (stěžovatel) s ohledem na zvláštní specifickou posloupnost, vymezenou v restitučním zákoně, je tak oprávněnou osobou v rozsahu jedné čtyřiadvacetiny po otci R. D., a to podle §3 odst. 4 písm. c) restitučního zákona. Uvedený podíl (1/24) byl již žalobci přiznán, a to pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. února 1998 č. j. 29 Co 909/97-141.
Podle odvolacího soudu okresní soud správně dovodil, že vedle žalobcova otce, jako osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, mají stejné postavení i sourozenci R. D., a to F. D. a J. N. Jde též o oprávněné osoby ve smyslu §3 odst. 1 restitučního zákona. I tito sourozenci žalobcova otce zemřeli. V prvé řadě by restituční nárok po těchto osobách připadl jejich dětem. Nicméně tyto děti svůj nárok neuplatnily (není ani najisto postaveno, zda dosud žijí). Z tohoto důvodu proto přichází - podle odvolacího soudu - v úvahu aplikace posloupnosti ve smyslu §3 odst. 4 písm. e) restitučního zákona, neboť na stěžovatele je třeba pohlížet jako na potomka sourozence původních vlastníků věci, která přešla na stát. Proto okresní soud, pokud dovodil oprávněnost žalobce na vydání dalších dvou čtyřiadvacetin, nepochybil.
Odvolací soud dodal, že ve vztahu k dalším osobám, jako původním vlastníkům věci, která přešla na stát, tj. A. R. (podíl 1/4), M. Z. (podíl 1/4), G. D. (podíl 1/8), Ar. D. (podíl 1/8) a Ad. D. (podíl 1/8), nebyla žalobcem (stěžovatelem) prokázána posloupnost ve smyslu citovaného restitučního zákona. Nemohl proto z tohoto důvodu obstát jeho požadavek na přiznání dalších 21 neoddělených čtyřiadvacetin nemovitosti, o kterou ve sporu jde. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem stěžovatelovo dovolání zamítl. Uvedl, že za daných okolností nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci. To proto, že v podstatě v souladu s právními závěry obsaženými v judikatuře [jím citované nálezy sp. zn. II. ÚS 710/2000 ze dne 2. 10. 2002 (N 118/28 SbNU 41), sp. zn. IV. ÚS 56/94 ze dne 22. 6. 1995 (N 36/3 SbNU 267), sp. zn. IV. ÚS 205/97 ze dne 20. 11. 1997 (N 144/9 SbNU 279)] dospěl k výslednému právnímu závěru, že i ve sporu stěžovatele a žalovaného družstva je rozhodující posloupnost oprávněné osoby pouze podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; nejsou tedy rozhodné výsledky dědického řízení po původním vlastníkovi nemovitosti, nýbrž zvláštní posloupnost oprávněných osob, jak je vymezena v citovaném ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Nelze prý tedy mít za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval a interpretoval ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (v otázce restituce majetku, který byl předmětem dědictví na základě svěřeneckého náhradnictví), jestliže byl názoru, že stěžovatel je oprávněnou osobou v rozsahu ideálního podílu nemovitostí po svém otci R. D., a to podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (jak mu tento nárok byl již zčásti přiznán výrokem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci z 10. 2. 1998 sp. zn. 29 Cdo 909/97), ale že po právu není stěžovatelem nárokované přiznání dalších ideálních podílů nemovitosti (o něž jde v tomto sporu) v důsledku neprokázání posloupnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k dalším původním vlastníkům věci, která přešla konfiskací na stát.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že se krajský soud v napadeném rozsudku zaměřil v podstatě jen na vymezení osob, které považuje za osoby oprávněné, a to s odkazem na to, že výčet oprávněných osob v §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je taxativní. Krajský soud uvedl, že v tomto duchu postupoval i soud prvního stupně a že tak činil v souladu s právními závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1878/98. Takový závěr nelze podle stěžovatele než považovat za nesprávný a v rozporu již se zmiňovanými nálezy Ústavního soudu, neboť již v předchozích zrušujících rozhodnutích prý bylo konstatováno, že "právo není třeba odvozovat" výlučně od jediného z náhradních dědiců a vyloučit tak nárokovaný podíl, který by jinak připadl dědicům vzdálenějším. Názor soudu, že stěžovatel má nárok pouze po sourozencích svého otce, považuje za nesprávný, neboť zákonodárce v době, kdy koncipoval zákon o mimosoudních rehabilitacích, zcela evidentně nepředvídal - vzhledem k velmi malé četnosti a v podstatě archaismu institutu fideikomisární substituce - že takový případ vůbec může nastat. Stěžovatel je přesvědčen, že kdyby znalost hmotného práva zákonodárce šla tak daleko, že by mu o tomto institutu bylo více známo, pak by se to projevilo i v samotném zákoně vhodnější formulací okruhu oprávněných osob. Fideikomisární substituce, stejně jako závěť, předpokládá určitý okruh osob povolaných k dědění, ovšem s tím, že účinky nároku nastávají při splnění specifických podmínek pro ten který případ. Stěžovatel je přesvědčen, že v tomto směru měl být nárok posuzován tak, jak jej naznačil Nejvyšší soud, "ve vztahu k vzdálenějšímu příbuzenskému poměru". Stěžovatel prý prokázal nejen to, že se jeho otec nemohl ujmout svěřeneckého náhradnictví, ale i to, že se ani další osoby nemohly majetku ujmout. Touto další osobou byl vedle jeho otce i jeho děd (G. D.), stejně jako jeho sourozenci (Ar. D. a Ad. D.). Pak se na okruh těchto osob musí vztahovat i ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. jako na osoby oprávněné. Toto ustanovení zaručuje nárok dětem (a dalším potomkům, pokud děti nežijí) osob, jejichž věc přešla do vlastnictví státu (a to jistě bez ohledu na to, zda se majetku ujaly či nikoliv). Touto osobou, po níž by nárok přešel na dítě, byl děd G. D., který měl nabýt jako fideikomisární substitut 3/24 majetku.
Stěžovatel ústavní stížnost doplnil tak, že navrhl i zrušení citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, přičemž výše uvedenou argumentaci v podstatě zopakoval.
III.
Ve vyjádřeních obecných soudů k ústavní stížnosti, tedy Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, je v zásadě odkázáno na odůvodnění napadených rozsudků, resp. zopakována argumentace již shora vyložená. Soudy navrhly ústavní stížnost odmítnout nebo zamítnout.
Vedlejší účastník řízení ELTHERM, výrobní družstvo, se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřil.
Účastníci řízení výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud tedy od ústního jednání upustil, neboť usoudil, že od tohoto jednání nelze další objasnění věci očekávat (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
IV.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani nahrazovat jimi provedené dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. To plyne i z čl. 4 Ústavy České republiky, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Jádrem ústavní stížnosti je tedy otázka, zda obecné soudy (rozhodující ve věci) ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatele. Konkrétně jde o to, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla stěžovatelova žaloba zamítnuta.
Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci formalistický postup používající v podstatě sofistikovaná odůvodňování závěrů, jež se jeví být nespravedlivé. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není vázán absolutně doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, jejž není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i právní principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod účastníka řízení. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky (zejména) v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
To, že je stěžovatel v daném případě oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., konstatoval Ústavní soud již v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 205/97 ze dne 20. 11. 1997 (N 144/9 SbNU 279). Vyslovil přitom zejména - a v tom se již tehdy především odlišil od přístupu k věci ze strany obecných soudů - že politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba neučinila ani nemohla učinit právní úkon, jaký by v právním státě nepochybně učinila. Není-li pochyb o tom, že se stěžovatelův otec nemohl svého dědického podílu ujmout (jako náhradní dědic na bázi institutu tzv. svěřenského náhradnictví), a to vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů vydaných v tzv. rozhodném období, a je-li tak naplněna skutková podstata restitučního titulu uvedeného v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., potom neexistují důvody, proč by k nápravě takové evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědici, tedy ve vztahu ke stěžovateli. Tento výklad je v souladu i s preambulí k zákonu č. 87/1991 Sb., v níž se deklaruje snaha zmírnit následky majetkových a jiných křivd z období let 1948-1989, i když s vědomím, že tyto křivdy, a to i na občanech německé národnosti, nelze nikdy napravit zcela.
Konkrétně ve vztahu k nyní řešenému meritu věci Ústavní soud konstatuje, že souhlasí s těmi závěry, ke kterým obecné soudy dospěly v dané věci ve vazbě na předchozí nálezy Ústavního soudu (zejména na shora citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 205/97). Jde především o to, že se na uvedený případ vztahuje restituční zákon č. 87/1991 Sb., že je splněna podmínka restitučního titulu a že na fideikomisární substituty je nutno pohlížet jako na osoby, jejichž věc přešla do vlastnictví státu. Tato zjištění, resp. právní závěry, ke kterým soudy v dlouhém restitučním řízení dospěly, nejsou již mezi stranami sporné, a je tedy zbytečné argumentaci v tomto směru opakovat. Rovněž závěry, na základě kterých byly stěžovateli přiznány 3/24 nemovitosti, o niž se jedná, Ústavní soud nezpochybňuje. Podstata věci však nyní spočívá v otázce, zda stěžovateli nemá náležet větší podíl na dané nemovitosti, neodvozený pouze od jeho otce a jeho sourozenců, jak je z výše uvedených rozsudků patrno.
Ve vztahu k této stěžejní otázce se Ústavní soud s postupem a s právními závěry obecných soudů ztotožnit nemůže.
Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji v celém souhrnu posuzovaných skutečností právně nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil např. její irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stručně lze shora uvedené vyjádřit i následujícím způsobem. Povinností Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti bylo v dané věci zejména zkoumat, zda jsou právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, dostatečně zdůvodněny tak, aby tyto soudy dostály své ústavně zakotvené povinnosti poskytovat ochranu právům. Tomuto ústavnímu požadavku však obecné soudy - podle přesvědčení Ústavního soudu - nevyhověly, neboť se s veškerými relevantními okolnostmi věci nevypořádaly způsobem dostatečným. K tomu vedou Ústavní soud především následující důvody.
V daném případě zůstalo mj. nevyjasněné, proč se odvolací soud (a ostatně i Nejvyšší soud) podrobněji nezabýval argumentací stěžovatele, obsaženou zejména v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V něm, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i z příslušného spisového materiálu (spis Okresního soudu v Liberci sp. zn. 21 C 472/99), stěžovatel uváděl, že považuje závěry okresního soudu za nesprávné především proto, že za stavu, kdy jednotliví substituti nemohli podat dědické přihlášky, protože nebylo znovu otevřeno dědictví po zůstavitelovi J. G., se soud nevypořádal s postavením těchto dědiců navzájem; to s přihlédnutím k tehdy platnému obecnému občanskému zákoníku z roku 1811, který ve svých ustanoveních zakotvuje institut tzv. fideikomisární substituce. Stěžovatel zdůraznil, že pokud se vychází z toho, že jeho otec a dále F. D. a J. N. dědí ve stejné skupině, pak celá tato skupina dědiců musí být (podle jeho názoru) posouzena ve vztahu k dalším obmyšleným substitutům, a to G., Ar. a Ad. D. Z uvedeného dovozuje, že při zákonné posloupnosti, kdy právní předpis připouštěl dědění i mezi vzdálenějšími příbuznými, kteří byli zároveň obmyšlenými substituty, má nárok na vydání dalších podílů na nemovitosti, o niž se v řízení jedná.
K těmto námitkám žádný z obecných soudů nezaujal podrobnější stanovisko. V zásadě jen stručně a bez odpovídající argumentace vyslovil, že ve věci nejsou rozhodné výsledky dědického řízení po původním vlastníkovi věci, ale pouze zvláštní posloupnost oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb.; dále již soud pokračoval jen opakováním výkladu, jenž umožňuje stěžovateli restituovat majetek pouze ve výši 3/24 po otci a po sourozencích. Takové povšechné a velmi pozitivněprávně koncipované odůvodnění se však Ústavnímu soudu ve vztahu k veškerým okolnostem tohoto zcela specifického případu, které vyšly najevo, jeví jako stěží přijatelné.
Ústavní soud připomíná, co v oblasti restitucí již mnohokrát vyslovil. Ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku v minulosti došlo. Je proto nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech a jež mohou být - jako v daném případě - značně komplikované a netypické. To však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení sporu, jakkoliv se to může jevit skutkově i právně značně složité. Ústavní soud je toho názoru, že namístě může být i extenzivní výklad klíčového ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k širšímu příbuzenskému poměru stěžovatele, přinejmenším ke G., E. a Ad. D.; bez významu není ani tvrzení stěžovatele týkající se optického archaismu institutu fidekomisární substituce a jejího nedostatečného odrazu či reflexe v restitučním zákonodárství, byť se to může na první pohled jevit toliko jako argument de lege ferenda. Postavení stěžovatele jako oprávněné osoby však nesmí být zhoršeno ve vztahu k jiným, ve srovnatelné situaci se nacházejícím restituentům jen proto, že jeho předek před více než sedmdesáti lety, za existence jiného státu a před nástupem totalitních režimů, nepoužil např. klasické závěti, ale institutu fideikomisární substituce. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale vždy, se zřetelem ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
Obecné soudy se dovolávaly i toho, že stěžovatel údajně neunesl důkazní břemeno, pokud jde o příbuzenský poměr k jednotlivým fideikomisárním substitutům. Tu je dlužno uvést, že pro ústavně konformní řešení daného případu je třeba vzít v úvahu i dobu, která od právních jednání relevantních pro danou věc uběhla; jde o to, aby stěžovatel jako oprávněná osoba nebyl (vlastně) nucen k prokázání něčeho, co je jen stěží možné (nemo tenetur ad impossibile).
Ve světle těchto úvah se Ústavnímu soudu jeví odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jako nedostatečná. Pokud se veškerými uvedenými okolnostmi věci z hlediska shora vysloveného náležitě nezabývaly, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako nelze považovat za správný a spravedlivý právní závěr, k němuž ve věci dospěly. Tím obecné soudy - jak již bylo uvedeno - porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a svým postupem zasáhly i do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož se dovolává.
Závěrem je třeba uvést, že nové posouzení těchto otázek včetně případného doplnění dokazování spadá do výlučné pravomoci příslušných orgánů veřejné moci a Ústavní soud jejich konečné řešení v zásadě nepředjímá. Zároveň však znovu připomíná, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Nelze nevidět, že po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám, v jejichž důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož pohledem je třeba vykládat nejen platné předpisy restituční, ale i staré právní normy, pokud dosud existují.
Pokud jde o rozsudky Nejvyššího soudu a odvolacího soudu, Ústavní soud je ze shora uvedených důvodů zrušil. Co se týče rozsudku Okresního soudu v Liberci jako soudu prvního stupně, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná; to proto, že výrokem rozsudku tohoto soudu bylo stěžovateli jednak částečně vyhověno, jednak (a to zejména) proto, že - rovněž s ohledem na principy hospodárnosti řízení a minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů - již zrušením rozsudků Nejvyššího soudu a odvolacího soudu je podle názoru Ústavního soudu k ochraně základních práv stěžovatele vytvořen prostor dostatečný.
Jelikož tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatele, bylo ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověno, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu. Ohledně napadeného rozsudku Okresního soudu v Liberci byla ústavní stížnost, jak již bylo uvedeno, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].