ECLI:CZ:US:2008:1.US.280.06.1
sp. zn. I. ÚS 280/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Helenou Havránkovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Prosecká 412/74, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006, čj. 22 Cdo 2902/2005 - 192, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2005, čj. 29 Co 207/2005 - 171, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2005, čj. 10 C 84/2001 - 155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), vydaných v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatel tvrdí, že ve zmíněném řízení bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Za hlavní otázku považuje, zda stavba, vystavěná pouze z prostředků získaných z dědictví a z půjček, které výlučně uzavřel on sám, je předmětem společného jmění manželů (dále jen "SJM"). Podle stěžovatele byla stavba pořízená z jeho prostředků zhodnocena změnou právních předpisů (o oceňování majetku). Soudy nebraly při vypořádání SJM v úvahu, že došlo také ke zhodnocení jeho vnosů.
K žádosti Ústavního soudu o vyjádření (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), Nejvyšší soud konstatoval, že obecnými soudy byla v souladu s konstantní judikaturou správně vyřešena otázka zhodnocení vnosu stěžovatele do SJM v době od jeho poskytnutí do zániku SJM. Na tuto judikaturu odkázal a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Městský soud uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, s odvoláním na závěry svého rozhodnutí, na kterých setrvává, i s přihlédnutím k závěrům učiněným dovolacím soudem. Obvodní soud se, podle svého vyjádření, vypořádal se všemi námitkami stěžovatele.
V replice ke zmíněným vyjádřením stěžovatel zopakoval a doplnil své argumenty, uvedené v ústavní stížnosti.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2005, čj. 10 C 84/2001 - 155, vypořádal zaniklé společné jmění stěžovatele a jeho bývalé manželky tak, že přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele pozemek a nezkolaudovanou stavbu bez č. p. Stěžovateli uložil, aby zaplatil bývalé manželce na vyrovnání podílu 1 278 920,-- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že manželství zaniklo rozvodem dne 24. 6. 1999. Tím došlo k zániku jejich SJM. K jeho vypořádání dohodou účastníků nedošlo a bývalá manželka stěžovatele podala dne 19. 4. 2001 návrh na vypořádání soudem.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, čj. 29 Co 207/2005 - 171, potvrdil rozsudek obvodního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2006, čj. 22 Cdo 2902/2005 - 192, jako nepřípustné.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími tyto orgány zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
Podle Ústavního soudu závěry obecných soudů, o rozsahu společného jmění manželů a zhodnocení vnosů stěžovatele do toho jmění, jsou odůvodněny v dostatečném rozsahu srozumitelnými argumenty. Relevantní ustanovení občanského zákoníku v dané věci nevyložily ani svévolně ani jinak ústavně nekonformně. Není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat dlouholetou aplikační praxi obecných soudů ve věci posuzování vnosů do společného jmění bývalých manželů, na kterou poukázal Nejvyšší soud ČR na straně 3 svého usnesení. Aplikace obecného práva je totiž výlučnou doménou obecných soudů. Rovněž z procesního hlediska postupovaly ústavně souladným způsobem.
Do práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zasaženo nebylo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu