ECLI:CZ:US:2008:1.US.2872.08.1
sp. zn. I. ÚS 2872/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem ve věci návrhu Mgr. Z. K., bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 5.9.2008 čj. 35 Co 280/2008-82 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 12. 2007 čj. 15 C 76/2003-57, za účasti Okresního soudu v Ústí n. Labem a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s žádostí o "posouzení, zda nedochází k neodůvodněné diskriminaci" v řízení vedeném před Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 15 C 76/2003, resp. v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 35 Co 280/2008.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno, že návrh trpí řadou vad, zejména neurčitostí petitu, a že stěžovatelka není zastoupená advokátem (srov. §29, §30, §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Zároveň z návrhu vyplývá, že stěžovatelka brojí proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 12. 2007, č. j. 15 C 76/2003-57, kterým byla zamítnuta její žaloba "o určení neplatnosti kupní smlouvy, určení vlastnictví k nemovitosti a stanovení povinnosti k vymezení bytových jednotek." Proti rozsudku podala stěžovatelka dne 19. 3. 2008 odvolání, které novým podáním doručeným elektronicky dne 1. 9. 2008 a doplněným písemně dne 4. 9. 2008, vzala zpět poté, co obdržela předvolání k jednání před odvolacím soudem. Odvolací soud proto řízení podle §207 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto nástroje ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými. Vyčerpáním opravných prostředků ve smyslu zákona o Ústavním soudu nelze rozumět pouhé jejich formální podání, ale jen takové jejich uplatnění, které zakládá reálnou naději na nápravu zásahu do práv účastníka v rámci obecného soudnictví. V nyní posuzované věci stěžovatelka sice proti rozsudku soudu prvé instance brojila odvoláním, které však vzápětí sama vzala zpět. Tímto stěžovatelka sama zapříčinila, že se jejím odvoláním nemohl zabývat odvolací soud, který musel řízení zastavit, zároveň se však zbavila možnosti, aby rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal z hlediska ústavnosti Ústavní soud.
Po tomto zjištění již Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad podání, neboť ani takovým postupem by stěžovatelka nedosáhla věcného projednání návrhu.
Ústavní stížnost vzhledem k výše uvedenému musela být odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2008
Ivana Janů
soudce zpravodaj