ECLI:CZ:US:2008:1.US.2947.07.1
sp. zn. I. ÚS 2947/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 21. října 2008 sp. zn. I. ÚS 2947/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2007 č. j. 14 Co 296/2007-159, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici ve stanovené výši náklady exekuce, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a JUDr. M. E., soudní exekutorky, jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2007 č. j. 14 Co 296/2007-159 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2007 č. j. 14 Co 296/2007-159 se zrušuje.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud"), kterým byl zavázán (spolu s povinnou Mgr. R. N.) k zaplacení nákladů exekuce ve výši 63 321 Kč vedlejší účastnici, jako soudní exekutorce, přitom je názoru, že tímto usnesením byl zásadním způsobem krácen na svých právech garantovaných mu právním řádem České republiky, zejména pak ústavou a Listinou práv a svobod (správně má být "Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod"). V úvodu ústavní stížnosti popsal předchozí průběh exekučního řízení, zejména poté, kdy výrok jednoho z předchozích rozhodnutí byl nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325) zrušen, a upozornil, že městský soud v napadeném usnesení dovodil, že povinní zaplatili dlužnou částku po vydání exekučního titulu, tedy procesní zavinění exekuce leží na jejich straně, přičemž nevzal v úvahu, že povinní plnili dobrovolně, protože s plněním započali dříve, než byl vydán exekuční titul, plnili do soudní úschovy. Soudní exekutorka tak neučinila ničehož a nevynaložila žádné konkrétní náklady k vymožení částky, která byla složena do soudní úschovy. Dále konkretizoval, že nesouhlasil s pravomocným rozhodnutím soudu, dle kterého byl spolu s povinnou R. N. uznán povinným k náhradě oprávněnému, proto napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Aby zabránil exekuci a dalšímu narůstání částky příslušenství, podal dne 19. 2. 2004 návrh na složení částky 168 726,60 Kč do soudní úschovy, po výzvě soudu ho upřesnil dne 2. 3. 2004, soud mu umožnil částku složit až dne 7. 4. 2004. Návrh na exekuci byl podán 5. 3. 2004, usnesení o nařízení bylo vydáno 17. 3. 2004 a jemu doručeno 14. 4. 2004. Je přesvědčen, že pokud by soudní exekutorce vznikl nárok na jakoukoliv úhradu ve věci vymožení dlužné částky, pak by to byl pouze nárok na prokazatelně vynaložené náklady na vypracování tiskopisu usnesení a jeho odeslání stěžovateli, nebylo by v souladu s právní úpravou ani v souladu s morálkou, aby exekutorce připadla odměna za něco, co ve skutečnosti nevykonala; také v její profesi by měla být odměna adekvátní nikoliv předpokládanému, ale skutečnému výsledku a odvedené práci. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti neodkazuje na žádný článek Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z obsahu podání je však zřejmé, že napadá postup městského soudu, tedy se dovolává tzv. fair procesu garantovaného v čl. 36 Listiny. Relevantní znění tohoto článku Listiny je následující:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
3. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice.
4. Městský soud ve stručném vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a doplnil, že účinky splnění dluhu nastávají až dnem přijetí plnění do soudní úschovy, nikoliv dnem podání návrhu, současně upozornil, že je relevantní doručení usnesení prvé povinné, protože oba povinní byli manželé a je bez významu, že byli v rozvodovém řízení a nevedli společnou domácnost. K námitce ohledně protiprávnosti a nemorálnosti odměny uvedl, že právě z tohoto důvodu zrušil Ústavní soud §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, avšak jeho nález nabyl účinnosti až dnem 27. 4. 2007, přičemž exekuční řízení bylo pravomocně zastaveno již 16. 3. 2006. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, konkrétní návrh na rozhodnutí neformuloval.
5. Vedlejší účastnice nejprve upozornila, že stěžovatel nekonkretizuje ústavní práva, která byla napadeným usnesením porušena, a proto považuje stížnost za zjevně neopodstatněnou. Dále doplnila, že problematika příslušenství pohledávky není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Závěr městského soudu v napadeném usnesení považuje za přiléhavý, neboť soud za vymožené plnění považoval částky právě ve výši 168 726,60 Kč a ve výši 147 640 Kč, neboť byly uhrazeny ze společného jmění až po doručení usnesení o nařízení exekuce. Upozornila též na stěžovatelův omyl o procesním zavinění exekuce (správně šlo o procesní zavinění zastavení exekuce), o dobrovolnosti plnění (neboť jeho vykonatelný závazek plněním do soudní úschovy nezanikl, oprávněná byla povinnému známa a přítomna) a vyjádřila myšlenku, že si stěžovatel snad také ani neuvědomuje, že pokud by napadené usnesení Ústavní soud ve vztahu ke stěžovateli zrušil, ve vztahu k první povinné by povinnost uhradit vedlejší účastnici určené náklady exekuce zůstala nedotčena. Na tomto základě vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
6. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli s vyrozuměním o možnosti zaujmout k nim stanovisko; stěžovatel této možnosti nevyužil.
7. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 5 Nc 362/2004 Ústavní soud zjistil, že obchodní společnost D.P.H., s. r. o., podala vůči R. N. a stěžovateli dne 5. 3. 2004 návrh na nařízení exekuce k vymožení pohledávky ve výši 168 726,60 Kč s příslušenstvím, a to podle pravomocného a vykonatelného titulu, jímž byl rozsudek obvodního soudu ze dne 5. 12. 2002 č. j. 11 C 126/98-178 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 7. 2003 č. j. 11 C 126/98-210, potvrzený rozsudkem městského soudu ze dne 4. 9. 2003 č. j. 22 Co 235/2003-228. Obvodní soud usnesením ze dne 17. 3. 2004 č. j. 5 Nc 362/2004-17 exekuci vůči oběma povinným nařídil, exekucí pověřil vedlejší účastnici. Proti usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž tvrdil, že částečně bylo splněno uložením do soudní úschovy, současně žádal o zastavení exekuce; městský soud odvolání odmítl. Pozdější stěžovatelův návrh na odklad exekuce obvodní soud zamítl, městský soud usnesením ze dne 17. 5. 2005 č. j. 35 Co 196/2005-95 provedení exekuce odložil do dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o návrhu povinných na zastavení exekuce ze dne 21. 10. 2004. V mezidobí (dne 24. 11. 2004) vydala vedlejší účastnice příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 71 045 Kč a k úhradě nákladů oprávněné spjatých s exekucí ve výši 14 910 Kč č. j. Ex 66/04-59. Proti němu podali povinní námitky, které obvodní soud usnesením ze dne 22. 2. 2005 č. j. 5 Nc 362/2004-86 zamítl. Usnesením ze dne 7. 10. 2005 č. j. 5 Nc 362/2004-104 ve spojení s usnesením ze dne 7. 11. 2005 č. j. 5 Nc 362/2004-107 obvodní soud exekuci částečně zastavil a nadále ji vedl pro částku 78 934,42 Kč a pro náklady exekuce, na základě odvolání stěžovatele městský soud usnesením ze dne 17. 2. 2006 č. j. 14 Co 21/2006-137 exekuci zastavil (výrok I.), současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o povinnosti povinných zaplatit vedlejší účastnici náklady exekuce ve výši 33 214 Kč (výrok III.). Posléze uvedený výrok Ústavní soud nálezem ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 283/06 zrušil po zjištění, že městský soud chybně posoudil datum doručení usnesení o nařízení exekuce. Poté městský soud usnesením napadeným ústavní stížností uložil povinným povinnost zaplatit vedlejší účastnici 63 321 Kč, vycházel přitom z dikce vyhlášky č. 330/2001 Sb. (pozn. v odůvodnění uvedl nesprávnou identifikaci této vyhlášky), ve znění pozdějších předpisů, (připomenul též derogační účinky nálezu Ústavního soudu č. 94/2007 Sb. a zdůraznil, že nález vyvolal účinky až po pravomocném zastavení exekuce).
8. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud měl za to, že tato podmínka je splněna, vyzval účastníky k vyjádření souhlasu s upuštěním od ústního jednání. U stěžovatele se uplatnila fikce souhlasu ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 občanského soudního řádu, účastník a vedlejší účastnice výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
9. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že její podstata se týká výpočtu nákladů exekuce, přičemž je nepochybné, že v napadeném usnesení a jemu předcházejícím příkazu byla aplikována vybraná ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., proto soud za vymožené plnění považoval i to, které bylo uhrazeno bez přímé účasti exekutorky.
12. Ústavní soud připomíná, že nálezem ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479) zrušil s účinností od jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (dne 27. 4. 2007 pod č. 94/2007 Sb.)
1/ ustanovení §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. a vyhlášky č. 291/2006 Sb.,
2/ ustanovení čl. II. bodu 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem,
3/ ustanovení čl. II. bodu 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb.
13. Ve vztahu k ustanovení §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. tak Ústavní soud učinil - jak uvádí v odůvodnění označeného nálezu - "aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti", avšak skutečnost, "že se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce", nutno považovat "za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou". Ústavní soud dále uvedl, že v přijaté konstrukci tohoto ustanovení postrádá "i "výchovný" prvek, když de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment". Podle Ústavního soudu "ustanovení vyhlášky ... naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byť vymáhaná pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor právo na odměnu v plné výši (jde o pohyb v kruhu)". Uvedená konstrukce je tudíž rozporná s čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť "vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu (viz ... nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/04)"; taková právní úprava proto představuje - v konečných důsledcích - "i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny ... jestliže náležitě nezohledňuje jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením". Posuzovaná úprava proto "popírá preventivní funkci exekuce jako prostředku, jehož smyslem není majetková likvidace povinného subjektu", přičemž "za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze ... považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného", pročež "ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce".
14. Označené body přechodných ustanovení vyhlášky č. 233/2004 Sb. a vyhlášky č. 291/2006 Sb. pak podle Ústavního soudu "porušují princip právní jistoty", když "protiústavní zásadu tvorby základu odměny exekutora bez jakýchkoliv zohlednění stavu exekučního řízení vztahují na řízení zahájená před účinností změny". Je totiž "notorietou, že právní věda rozeznává tzv. pravou retroaktivitu, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností, a retroaktivitu nepravou, spočívající v tom, že právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují tímto právem až do doby účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem; vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou". Došlo-li proto k uspokojení vymáhané pohledávky ještě za účinnosti předcházející úpravy, avšak příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán a posléze posuzován "z hlediska novelizované regulace", pak "taková konstrukce zcela nepochybně otřásla důvěrou v právní řád, protože odměna se řídila právní úpravou účinnou v době, kdy již exekutor neučinil žádný z právních úkonů směřujících k uspokojení vymáhané pohledávky".
15. V posuzované věci lze uzavřít, že také v tomto případě byla aplikována ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. a čl. II bodu 1 přechodných ustanovení vyhlášky č. 291/2006 Sb., které posléze Ústavní soud shora označeným nálezem ze dne 1. 3. 2007 označil za protiústavní.
16. V navazujících nálezech ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 639/04 (N 155/47 SbNU 25), ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 752/04 (N 175/47 SbNU 337) a ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1226/07 (N 232/47 SbNU 1021) posuzoval Ústavní soud ústavní stížnosti proti potvrzujícím usnesením soudů prvního stupně v exekučním řízení - o námitkách povinných proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, které vycházely ze shodné skutkové situace a v nichž byl uplatněn i shodný právní závěr ohledně aplikace §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ustanovení čl. II. bodu 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb., respektive i (též zrušeného) ustanovení čl. II. bodu 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud kvalifikoval (ve smyslu výše uvedeného) stížnosti stěžovatelů (založené na shodném skutkovém základu) jako návrhy opodstatněné a vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a napadená rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
17. Ústavní soud v označených nálezech shodně konstatoval, že v "posuzované věci byla aplikována protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. a vyhlášky č. 233/2004 Sb., posléze zrušená Ústavním soudem, a proto považuje Ústavní soud za nutné zrušit i ta rozhodnutí, která byla na jejich základě vydána", přičemž jejich zrušení "je založeno na shodných argumentech, jimiž bylo odůvodněno zrušení obecných pravidel chování". Podle Ústavního soudu "obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora"; v této souvislosti pak poukázal na povinnost i obecného soudu respektovat principy, jež jsou zakotveny v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Příslušné obecné soudy podle Ústavního soudu "z těchto principů vykročily a stěžovateli právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neposkytly, když aplikovaly protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb.", ačkoliv ve smyslu čl. 95 Ústavy měly "povinnost nepoužít ustanovení podzákonného předpisu, pokud shledají jeho rozpor se zákonem"; v takových případech bylo jejich povinností "postupovat v duchu zákona, rozhodnout a své rozhodnutí řádně odůvodnit".
18. Tyto závěry dříve vyslovené Ústavním soudem jsou významné potud, že se uplatní i v dané věci. Ústavní stížností napadené usnesení městského soudu tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v obdobné věci jiných účastníků, pročež na příslušná (shora označená) rozhodnutí, resp. jejich podrobné odůvodnění, zde postačí již jen odkázat. Námitka městského soudu, že Ústavní soud inkriminovaná ustanovení zrušil až po zastavení exekuce, tak z výše uvedených důvodů (bod 16. i.f.) není relevantní.
19. Pro další postup městského soudu připomíná Ústavní soud příslušnou partii zmiňovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (viz bod 29 tohoto nálezu), v níž vyjádřil svoje stanovisko k určování adekvátní výše odměny exekutora, a to v době do přijetí příslušné právní úpravy. V této souvislosti uvedl, že považuje za neodůvodněné zvýhodnění skutečnost, že do základu odměny exekutora se zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce. Dále doplnil, že exekuce nesmí povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). K tomu Ústavní soud dodal, že odměna exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
20. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. K námitkám vedlejší účastnice o vlivu případného kasačního rozhodnutí na postavení solidárně zavázaných dlužníků Ústavní soud poukazuje na notorietu, že v soudním řízení má každý z nich postavení samostatných společníků.