ECLI:CZ:US:2008:1.US.2958.07.1
sp. zn. I. ÚS 2958/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Opava, Hauerova 3, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2007, čj. 6 To 8/2007 - 1224, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 908/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V zákonné lhůtě podanou ústavní stížností stěžovatel požadoval zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2007, čj. 6 To 8/2007 - 1224, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2004, čj. 49 T 1/2000 - 973, a bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným pomocí ke spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje. Stěžovatel rovněž navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 908/2007, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a došlo i k porušení čl. 14 odst. 1, 2, 3 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V odůvodnění ústavní stížnosti zdůraznil, že setrvává na své obhajobě v předmětné trestní věci a na právních názorech, které uvedl v odvolání i dovolání. Je přesvědčen, že jeho argumentace, obsažená v uvedených opravných prostředcích, je významná i pro posouzení jeho ústavní stížnosti a plně na ni odkázal. Dále vyjmenoval vady, kterými, podle jeho názoru, trpělo trestní stíhání proti němu vedené.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Vrchní soud v Olomouci plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že obsahuje všechny rozhodné skutečnosti.
Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl prakticky obdobné argumenty, které uplatnil již dříve před dovolacím soudem. Důvody svého rozhodnutí dovolací soud podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, a proto na ně zcela odkázal. Poukázal i na to, že s relevantními námitkami stěžovatele se již v odůvodnění náležitě vypořádal, včetně naplnění subjektivní stránky trestného činu. Podle názoru dovolacího soudu se odvolací soud v průběhu řízení rovněž dostatečně zabýval subjektivní stránkou jednání stěžovatele. Závěrem konstatoval, že po přezkoumání obsahu spisu i napadeného rozhodnutí se s názorem Vrchního soudu v Olomouci plně ztotožnil, a proto považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 49 T 1/2000, byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §128 odst. 2, 4 tr. zákona, kterého se dopustil spolu s V. J. tím, že obviněný V. J., jako předseda představenstva obchodní společnosti Agrostav Opava, a. s., a současně jako jeden z jednatelů i společníků obchodní společnosti J. O. K., spol. s r. o., využil svých funkcí v obchodních společnostech, které měly obdobný předmět podnikání, a po vzájemné dohodě a za součinnosti stěžovatele, který byl dalším z jednatelů a společníků v obchodní společnosti J. O. K., spol. s r. o., realizoval svůj plán směřující k neoprávněnému odčerpání značných finančních prostředků ze společnosti Agrostav Opava, a. s. formou vytvoření nepodložené pohledávky, použité k následnému realizovanému zápočtu, sloužícímu k získání jedné z nemovitostí této obchodní společnosti. Proto dne 31. 12. 1994 uzavřeli značně nevýhodnou smlouvu o půjčce a zřízení zástavního práva mezi společnostmi Agrostav Opava, v postavení dlužníka, a společností J. O. K., spol. s r. o., v postavení věřitele. Tato smlouva nahradila předchozí platnou smlouvu o půjčce, v níž byla nahrazena řada ustanovení, ve výroku rozsudku konkrétně uvedená. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Byl mu uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, a to jako statutárnímu zástupci právnické osoby a členu statutárního orgánu právnické osoby na dobu 4 let.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl o vině a trestu stěžovatele i jeho spoluobžalovaného V. J., jak je uvedeno výše. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebylo shledáno podstatných vad, které by měly za následek porušení práva na objasnění věci nebo na právo obhajoby a které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Na tom nic nezměnily ani námitky procesního charakteru, které uplatnili obžalovaní.
K problematice totožnosti skutku uvedl, že tato je zachována, ve smyslu §220 odst. 1 tr. řádu, tak, jak je popsána v záznamu o sdělení obvinění, v upozornění na změnu právní kvalifikace, v žalobním návrhu a v napadeném rozsudku. Proto se nelze ztotožnit s námitkami obou obžalovaných v tomto směru. Ve vztahu ke stěžovateli odvolací soud zdůraznil, že byl stíhán jako účastník trestného činu a jeho trestní odpovědnost tak závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, tj. obžalovaného V. J. Odvolací soud odmítl i námitku obžalovaných ohledně nerespektování obžalovací zásady. Z jednotlivých protokolů o hlavních líčeních je patrno, jakým způsobem bylo vedeno dokazování, jaké důkazy byly provedeny. Po vyhodnocení důkazů a následné stabilizaci skutkového děje nalézacím soudem nelze konstatovat, že by došlo k porušení namítané zásady trestního řádu, uvedené v §2 odst. 8 TrŘ.
Po přezkoumání věci odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně trpí vadami, spočívajícími v tom, že se v určité části náležitě nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v jeho úvahách o právní kvalifikaci jednání obou obžalovaných bylo shledáno porušení trestního zákona. Proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil a rozhodl o vině obžalovaných nově.
Mimo uvedené pochybení soudu prvního stupně odvolací soud konstatoval, že se jinak správně, logicky a přesvědčivě vypořádal s okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci. V podstatném a nezbytném rozsahu uvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Skutkovým zjištěním nelze vytýkat nejasnost či neúplnost. Rozsudek soudu prvního stupně netrpí vadami a svým obsahem odpovídá kritériím uvedeným v §120 až §122 TrŘ.
Odvolací soud se opětovně zabýval jednotlivými námitkami obžalovaných, které tito vznesli již u soudu prvního stupně a s nimiž se soud náležitě vypořádal. Jednalo se o námitky proti závěru o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 TrZ, o naplnění subjektivní stránky trestného činu a konečně i o otázku právní kvalifikace jejich trestné činnosti. Dovodil, že v předmětné věci byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 TrZ. Rovněž byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť oba obžalovaní věděli, v jaké ekonomické situaci se v dané době nacházela společnost Agrostav Opava, a. s., která opakovanými půjčkami řešila své finanční problémy. Námitky obžalovaných v této oblasti byly provedeným dokazováním v podstatné míře vyvráceny, proto byly odvolacím soudem vyhodnoceny jako nedůvodné.
Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obou obžalovaných, došlo u odvolacího soudu k podstatné změně v tom, že jednání obžalovaných nebylo podřazeno pod kvalifikovanou skutkovou podstatu §128 odst. 4. TrZ, neboť zde nebyly shledány okolnosti, podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 TrZ. Odvolací soud podřadil skutková zjištění pouze pod skutkovou podstatu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 TrZ. Jednání stěžovatele právně kvalifikoval jako pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) TrZ k §128 odst. 2 TrZ. Uzavřel, že námitky obžalovaných proti právní kvalifikaci jejich jednání byly shledány zčásti důvodnými, což se odrazilo v aplikaci právní kvalifikace pro ně příznivější.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné poté, co dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, nevykazuje takové vady, pro které by bylo nutno jej zrušit. Soud prvního stupně objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti a s jeho skutkovými závěry se v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně. Bez pochybností a logicky se vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání, přičemž se plně řídil předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1140/2006.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdil, že soudy obou stupňů, i Nejvyšší soud, nesprávně hodnotily provedené důkazy, a proto z nich vyvodily i nesprávné právní závěry. Stěžovatel polemizuje s právními názory soudů všech stupňů a prosazuje vlastní právní hodnocení své trestné činnosti. Je třeba konstatovat, že skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, ještě není důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti. Z textu celé ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá přezkumu své trestní věci tak, jako by Ústavní soud byl jen další instancí v systému obecného soudnictví. Tato pozice však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny svobody a základní práva jeho účastníka, chráněná ústavně právními normami, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů nezjistil žádná porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu); přitom úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, vyložil dostatečně zevrubně, i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Ústavněprávní význam by mělo jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nijak nedoložil. Napadenému rozhodnutí nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy "zjevně neopodstatněné". Tím se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu