ECLI:CZ:US:2008:1.US.2962.08.1
sp. zn. I. ÚS 2962/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. R., zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Elišky Peškové 735/15, Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 1. 2008, č. j. 22 Co 530/2007-196, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2008, č.j. 28 Cdo 1424/2008-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 12. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozsudku (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny a hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2007, č. j. 15 C 312/2005-169, kterým byla zamítnuta žaloba ze dne 1. 12. 2005, kterou se stěžovatel domáhal, aby byl Pozemkový fond České republiky povinen uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu pozemků, a to jako náhradu ve smyslu ust. §11 odst. 2 zákona o půdě. Podle názoru soudu prvního stupně stěžovatel jako postupník dle zákona o půdě svůj nárok řádně neuplatnil, neboť nepodal žádnou přihlášku na pozemek uvedený ve veřejné nabídce pozemků. I pokud by tak učinil, platí pro stěžovatele tzv. restituční tečka, tj. skutečnost, že prekluzívní lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. 12. 2005. Odvolací soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že podání dané žaloby naznačenou prekluzívní lhůtu nestaví, a tak samotné podání žaloby na nahrazení projevu vůle ve lhůtě nezabraňuje prekluzi nároku na převod náhradního pozemku.
Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud dále odkázal na svou ustálenou judikaturu, vyjádřil se též k povaze prekluzívní lhůty, pro niž je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva. Jak to uvádí Nejvyšší soud, "skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí."
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti zabývá nejprve hledisky jednoduchého práva. Podle jeho názoru je v celé věci zásadní ust. §33 odst. 1 zákona o půdě, které mj. říká, že nabyvatel má postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona a podle zákona. Co se týče otázky zániku práva na převod náhradního pozemku, tak se stěžovatel domnívá, že "plnění stanovené lhůty zániku práva, tj. 31. 12. 2005, nezáviselo výlučně na jednání oprávněné osoby, ale i na činnosti Pozemkového fondu České republiky. Skutečnost, zda byl orgán státní správy činný či nikoliv, je tak rozhodující proto, zda právo bude prekludováno. Stěžovatel se proto domnívá, že k zániku jeho práva na převod náhradního pozemku nedošlo, protože ho včas a řádně uplatnil. Stěžovatel namítá rozpor předmětných zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry v právo. K nepřípustnému omezení práv stěžovatele a nešetření jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny) došlo v důsledku nesprávné aplikace ust. §11 odst. 2 zákona o půdě a přechodných ustanovení §13 zákona o půdě. Omezující interpretací práva též došlo k majetkovému poškození stěžovatele a k zásahu do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. K porušení hlavy páté Listiny došlo odepřením ochrany jeho včas uplatněného majetkového práva.
Soudkyně zpravodajka po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěla k závěru, že ústavní stížnost je podána osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Ústavní soud se již ve svém nálezu Pl. ÚS 6/05, N 226/39 SbNU 389, 531/2005 Sb., vyjádřil k právnímu postavení postupníků, když uvedl, že "při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě." Stanovil-li zákonodárce zákonem č. 253/2003 Sb., který novelizoval zákon o půdě, prekluzi nároků na náhradní pozemek, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd, upřednostnění restitutio in integrum a přímých restituentů a jejich dědiců) (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 86/08 a usnesení sp. zn. II. ÚS 785/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy se tedy nemýlily v tom, že ve vztahu k stěžovateli jakožto postupníkovi dle zákona o půdě je dané ustanovení téhož zákona upravující zánik nároku na převod [náhradního] pozemku účinné. Ze samotného pojmu prekluze vyplývá, že podání žaloby u soudu prekluzívní lhůtu nestaví a nezabraňuje prekluzi nároku na převod pozemku. Stěžovatel navíc nabyl svého práva dne 1. 11. 2005, tedy v době, kdy se poslední den lhůty (31. 12. 2005) pro domáhání se práva na převod pozemku již blížil, a tak si stěžovatel musel a měl být vědom rizikové povahy převodu a možných obtíží s jeho uskutečněním. Stěžovatelovi nemohlo být tudíž rozhodnutími obecných soudů zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a do jeho ústavně garantovaného vlastnického práva a také, jak vyplývá z klíčových právních vět nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, námitka rozporu ustanovení zákona o půdě a jejich aplikace obecnými soudy s principem ochrany oprávněné důvěry v právo a s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva je lichá. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy naopak ústavně konformně interpretovaly a aplikovaly v dané otázce klíčový pojem prekluze nároku na převod pozemku.
Nesvědčí-li stěžovateli žádný nárok, nemohlo dojít ani k porušení jeho základního práva (srov. mutatis mutandis in NALUS usnesení sp. zn. I. ÚS 756/07, či usnesení sp. zn. II. ÚS 785/08). Ústavní stížnost slouží k ochraně základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR, §72 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedených důvodů soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítla, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2008
Eliška Wagnerová
soudkyně zpravodajka