ECLI:CZ:US:2008:1.US.3001.07.1
sp. zn. I. ÚS 3001/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Zítkova 677/9, 412 01 Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22. 8. 2007, č. j. 1 Afs 45/2007-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „KS“) usnesením ze dne 1. 3. 2007, č.j. 15 Ca 42/2007-17, odmítl návrh J. K. (dále jen „stěžovatel“) proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „FŘ“) v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vedeného u KS pod sp. zn. 15 Ca 525/2002. KS v prvé řadě poukázal na to, že problematiku obnovy řízení ve správním soudnictví upravuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a nikoliv o. s. ř., na jehož ustanovení stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení nesprávně odkazoval. Obnova řízení je podle §114 odst. 1 s. ř. s. přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí, tj. ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b) s. ř. s. Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením návrh odmítne, jestliže je návrh podle tohoto zákona nepřípustný. KS z obsahu správního spisu vedeného před ním pod sp. zn. 15 Ca 525/2002 zjistil, což ostatně vyplývalo i z odůvodnění předmětného návrhu v souzené věci, že rozsudek KS ze dne 12. 11. 2003, č. j. 15 Ca 525/2002-46, byl vydán v řízení o žalobě proti rozhodnutí FŘ, tj. ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. KS proto konstatoval, že návrh na obnovu řízení není dle §114 s. ř. s. přípustný, neboť citovaný rozsudek nebyl vydán v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí. KS současně poznamenal, že tentýž názor o nepřípustnosti návrhu na obnovu řízení v řízeních o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů soud již vyslovil v usnesení ze dne 26. 4. 2004, č. j. 15 Ca 75/2004-6, který posléze shledal správným i Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 8. 9. 2005, č. j. 2 As 51/2004-42.
NSS napadeným rozsudkem ze dne 22. 8. 2007, č. j. 1 Afs 45/2007-69, kasační stížnost zamítl. NSS uvedl, že kasační stížnost byla podána z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu na obnovu řízení; podstatná úprava pro souzenou věc je obsažena v ustanovení §114 s. ř. s., jež pozitivně i negativně vypočítává taxativním způsobem, ve kterých věcech lze návrh na obnovu podat, tj. upravuje přípustnost návrhu. Ve správním soudnictví je tak podle citovaného ustanovení obnova řízení přípustná jen proti rozhodnutí vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí. NSS proto konstatoval, že KS postupoval správně, pokud návrh na obnovu řízení odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §114 odst. 1 s. ř. s. jako nepřípustný, neboť z posledně zmiňovaného ustanovení a contrario vyplývá, že obnova řízení není přípustná proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. NSS v dané souvislosti dodal, že ve správním soudnictví nelze vzhledem ke vzájemné autonomii civilního a správního soudnictví aplikovat ustanovení o.s.ř. o přípustnosti žaloby na obnovu řízení; ostatně §64 s. ř. s. předpokládá přiměřenou aplikaci pouze části prvé a třetí o. s. ř.
NSS poukázal na nesprávnost stěžovatelova tvrzení v kasační stížnosti, že návrh na obnovu řízení podal podle §114 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy proto, aby ho soud ochránil před neoprávněným zásahem správního orgánu, spočívajícím ve stanovení daně v nesprávné výši a na základě vadného daňového řízení; NSS v dané souvislosti uvedl, že v nejobecnějším smyslu je samozřejmě možné jakýkoliv úkon orgánu veřejné moci, způsobilý intervenovat do subjektivních práv právnických a fyzických osob, a tedy i rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., označit za „zásah“; „nicméně pro účely správního soudnictví je nutno vycházet ze soudního řádu správního, jenž v rámci soudní ochrany poskytované veřejným subjektivním právům jednotlivců při působení veřejné správy, pojem zásahu ve výše zmíněném nejširším smyslu člení a pro takto druhově vyčleněné podmnožiny stanoví [v této souvislosti lze zejména rozlišovat mezi: 1. rozhodnutím správního orgánu dle §65 odst. 1 s. ř. s., 2. nečinností správního orgánu (§79 odst. 1 s. ř. s.), a 3. nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (zásahem ve smyslu §82 s. ř. s.)] jednotlivé typy řízení“. NSS dále s odkazem na legální definici zásahu dle §82 s.ř.s., podle níž „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím atd. …“, prohlásil, že pod pojmem zásah se rozumí „obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují …“ NSS dále zdůraznil, že sám stěžovatel tvrdil, že neoprávněným zásahem bylo stanovení daně v nesprávné výši; v takovém případě však daňový subjekt může být zkrácen na svých právech až poté, co daň byla vyměřena, tedy pouze rozhodnutím správce daně. Ochrana proti zkrácení veřejných subjektivních práv rozhodnutím správního orgánu je ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. poskytována v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (§65 a násl. s. ř. s.). NSS dále poznamenal, že byť taková rozhodnutí stěžovatel mohl považovat za citelný „zásah“ do svého života, nejsou nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. Dodal, že stěžovatel v žádném z jím již dříve podaných prostředků nápravy (Poznámka: kasační stížnost v již zmíněné věci vedené před KS pod sp. zn. 15 Ca 525/2002, kterou NSS zamítl rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Afs 23/2002-82, a ústavní stížnost, jež směřovala proti oběma citovaným rozsudkům, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. IV. ÚS 516/05) nepoukazoval na vadu řízení před soudem, spočívající v aplikaci ustanovení o řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu namísto ustanovení o řízení o ochraně před zásahem správního orgánu; NSS dále prohlásil, že z uvedených podání, jakož i z původní žaloby samé je zcela zřejmé, že stěžovatel brojil proti rozhodnutím správního orgánu a byl s následným postupem zcela srozuměn. To vše svědčí o účelovosti jeho tvrzení v nyní podané kasační stížnosti. NSS zdůraznil, že KS, který dospěl ke správnému závěru o nepřípustnosti návrhu a tedy o neexistenci neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, musel návrh odmítnout (Poznámka: a dále se již jeho obsahem nezabývat).
NSS konečně uvedl, že stěžovatelem namítané průtahy v řízení nemají z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí relevanci. Není totiž možné zrušit vydané rozhodnutí soudu pouze z důvodů namítaných průtahů, neboť takový postup by odporoval samotné logice takto namítané protizákonnosti; k tomu vyslovil již Ústavní soud, že „námitka průtahů v řízení, které již bylo pravomocně ukončeno, nezakládá sama o sobě porušení čl. 38 odst. 2 Listiny“ (srov. sp. zn. IV. ÚS 379/01 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 24. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 2002, str 272-273) a dodal, že důvodnost takové argumentace má navíc dle Ústavního soudu za následek kasaci napadeného rozhodnutí „pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv“ (srov. sp. zn. III. ÚS 355/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 9. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1998, str. 445).
II.
Stěžovatel ústavní stížností (ze dne 21. 11. 2007, doplněnou podáním ze dne 23. 11. 2007 a ze dne 23. 5. 2008) napadl, s tvrzeným porušením práva na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a porušení čl. 11 odst. 5 (podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona) Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), (pouze) v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že požádal o obnovu soudního řízení proto, že po ukončení soudního řízení (ve věci sp. zn. 15 Ca 525/2002) vyšly najevo nové skutečnosti; napadený rozsudek NSS „je v podstatě zmatečný“, neboť NSS se zabýval účely trestního řízení a nikoliv vadami soudního řízení ve správním soudnictví při projednávání věci pod sp. zn. 15 Ca 525/2002 a 15 Ca 47/2007, zejména se „nezabýval prokázanými vadami daňových řízení“. Stěžovatel zdůrazňuje, že §114 odst. 1 písm. a) s. ř. s. výslovně připouští obnovu řízení ve správním soudnictví, a to v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu. Stěžovatel se s odkazem na pravomocný rozsudek sp. zn. 3 T 286/2004-450 dovolává zákonných důvodů obnovy řízení podle s. ř. s., neboť se „soudy vůbec nezabývaly právními a věcnými důvody návrhu stěžovatele ze dne 6. 1. 2006 (na obnovu řízení; Poznámka: správně ze dne 2. 1. 2006, doručeném KS dne 5. 1. 2006). Stěžovatel dále uvedl, že NSS odůvodnil napadený rozsudek (tj. č.j. 1 Afs 45/2007-69) „zcela jinak než při stejném skutkovém stavu věci, tj. vadách daňového řízení v neprospěch daňového subjektu jako žalobce, a to ze strany daňových orgánů“. KS i NSS nevycházely z obsahu a smyslu návrhu na obnovu řízení a pominuly rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci pod č.j. Ca 14/2004; NSS díky svému formálnímu přístupu neposkytl právům stěžovatele dostatečnou ochranu a navíc nerespektoval vlastní judikaturu „v téže věci, tj. průběhu a vadách daňového řízení“; to navíc za situace, kdy NSS rozsudkem ze dne 11. 3. 2008, č.j. 1 Afs 7/2008, rozhodl ve věcech vad daňového řízení (za rok 2000) a soudního řízení ve věci vedené před KS pod sp. zn. 15 Ca 262/2004 ve prospěch stěžovatele.
III.
Ústavní soud po té, co se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozhodnutí, jakož i obsahem rozsudku NSS ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 1 Afs 7/2008-61, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci pod č.j. Ca 14/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se dopouští omylu pokud tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť - jak vyplývá z příslušných soudních spisů - nebylo mu v souzené věci nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva nejprve u KS a posléze u NSS domáhal. Podle obsahu soudních spisů oba soudy jednaly způsobem, který postup stanovený zákonem, tj. s. ř. s. nezpochybnil. Návrh stěžovatele řádně projednaly, ve věci rozhodly a rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, rovněž nezjistil, že by postupem KS a NSS bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces vůbec.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem správních soudů v souzené věci, s jejím údajně neadekvátním právním posouzením a navíc poukazuje na jejich (prý) nejednotnou judikaturu. Ústavní soud však zdůrazňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti (ale také již dříve v kasační stížnosti) od sebe zásadně neodlišuje procesní důvody, pro které mu nebyla v souzené věci (tj. ve věci vedené u KS pod sp. zn. 15 Ca 42/2007 a ve věci vedené u NSS pod sp. zn. 1 Afs 45/2007) povolena obnova řízení vedeného u KS pod sp. zn. 15 Ca 525/2002, od argumentace týkající se právě této zmíněné věci, jež ostatně již předmětem přezkumu byla. Zde lze odkázat na rozsudek KS ze dne 12. 11. 2003, č. j. 15 Ca 525/2002-46, a na stěžovatelem tam podanou kasační stížnost, již NSS rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č.j. 3 Afs 23/2002-82, zamítl; ústavní stížnost, jež směřovala proti oběma citovaným rozsudkům, Ústavní soud usnesením ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. IV. ÚS 516/05) odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud připomíná, že na stěžovatelovy námitky vůči rozhodnutí KS dostatečně a velmi podrobně reagoval právě napadený rozsudek NSS, na nějž lze odkázat.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných/správních soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Zásadně mu proto nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí a přehodnocovat dokazování provedené těmito soudy; do činnosti obecných/správních soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
NSS věnoval věci náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně a obšírně zdůvodnil. V napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatele směřující proti rozsudku KS za důvodné. Vysvětlil, že KS argumentoval v souladu se zákonem, tj. v souladu se s. ř. s. a rozhodnout jinak ani nemohl. NSS přezkoumal napadené rozhodnutí KS v dostatečném rozsahu; z jeho rozhodnutí je jednoznačně patrno, že se zabýval všemi body uplatněnými v kasační stížnosti. Zevrubně vysvětlil interpretaci pojmu zásah v intencích celého s.ř.s., jeho ustanovení §82, odlišení od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a důsledků nenaplnění podmínek obnovy řízení v souzené věci. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek NSS nevykazuje prvky libovůle, je z něho je dostatečně zřejmé, z jakých úvah soud při posuzování kasační stížnosti vycházel a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
Pokud jde o stěžovatelův odkaz na rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2008, č. j. 1 Afs 7/2008, je to ostatně sám stěžovatel, kdo uvádí, že (ve věci vedené před KS pod sp. zn. 15 Ca 262/2004) se jednalo o věci týkající se daňového řízení. Stěžovatelovy úvahy (které se ostatně týkají i jeho tvrzení v ústavní stížnosti, že se „soudy vůbec nezabývaly právními a věcnými důvody návrhu stěžovatele ze dne 2. 1. 2006) považuje Ústavní soud za účelové a nekonzistentní s procesním institutem obnovy řízení a s důvody jeho (ne-)přípustnosti. V předcházejícím řízení před KS a NSS bylo totiž jasně a zřetelně uvedeno, proč je stěžovatelův návrh na obnovu řízení nepřípustný.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu